Ale nakonec se jim podařilo stát se nejvlivnějšími v ekonomice. Jak? "Vždycky je to o schopnostech, povaze a vzdělání, ale i o štěstí," říká Zdeněk Pasák z personální agentury Madson & Taylor. Zahraniční experti zdůrazňují, že šéfové českých gigantů většinou nejsou ve schopnostech za kolegy ze západní Evropy nijak výrazně pozadu.
Manažeři většinou zůstali v oboru, který si vybrali pro studium na vysoké škole, jsou středního až vyššího věku a řada z nich se k současnému postu propracovala z "nejnižších pater".
Například šéf a spolumajitel OKD a dalších tří firem s celkovým obratem kolem 40 miliard korun ročně, Viktor Koláček. Nyní mu patří vše, co souvisí s černým uhlím, zatímco kdysi to byly jen erární hornické montérky.
O sobě se nicméně Koláček bavit odmítá. "Takové informace nezveřejňuji," vzkázal rodák z hornického Petřvaldu, který se jinak netají původem a svou mluvu prokládá drsnými výrazy protřelých horníků.
"Začátek devadesátých let byla neopakovatelná doba a nikdo v podstatě netušil, kam až se může dostat," říká personalista Pasák. "Znám například jeden případ, kdy běžný zaměstnanec firmy za revoluce otevřeně kritizoval zásah na Národní třídě a druhý den byl ředitelem," říká Pasák z Madson & Taylor.
Princip být "ve správný čas na správném místě" nicméně podle něj do určité míry platí dodnes a fakt, že zrovna tuto firmu řídí tento člověk, může být v řadě případů náhoda.
Kariérou stavbyvedoucího si prošel šéf stavebního gigantu IPS Zdeněk Burda, Tomáš Tichý z Transgasu začínal u rýsovacího prkna Plynoprojektu a nejznámější podnikatel Václav Fischer o sobě vypráví, jak si kdysi přivydělával jako průvodčí v tramvaji.
"Čeští manažeři největších firem obecně nejsou nijak horší než jejich kolegové v zahraničí. Někteří z nich jsou dokonce velmi schopní a talentovaní. Akorát, že jejich počet je omezený," říká viceprezident personální agentury Korn/Ferry International, Američan Daniel Carlin.
Problém je podle něj hlavně v tom, že doba ani ne deseti let demokracie a volného trhu u nás nestačí, aby manažeři získali zkušenosti. "V zemích západní Evropy jsou pochopitelně lidé, kteří řídí velké společnosti patnáct nebo dvacet let a jejich zkušenosti jsou tak zcela jiné," dodává Carlin.
Se vzděláním to podle něj mezi topmanažery vůbec není špatné a mnozí se kromě svých diplomů z vysokých škol navíc vrhli na nejrůznější "master of business" studia. "Ale i kdyby ne, tak to není taková překážka. Podívejte se na Billa Gatese, ten také žádnou byznys školu nemá," upozorňuje Carlin.
Jeho slova potvrzuje i reakce šéfa EuroTelu, Američana Terrence Valeského, na otázku, jaké je jeho nejvyšší vzdělání: "Selský rozum a zkušenost." Kdo však jsou z čistě osobního hlediska lidé, kteří řídí podle oficiálního žebříčku Czech Top 100 první desítku firem, z nichž je řada stále vlastněna státem? A kdo jsou lidé z firem obdivovaných veřejností ? Hodně ředitelů o sobě mluví jen velmi stroze nebo vůbec.
"Zkrátka na takové pitomosti nereaguji, pokud mne chcete učinit populárním, musel bych napřed náležitě zblbnout. Mrzí mne již nyní, o co naši spoluobčané přicházejí," odpovídá na položené otázky (viz grafika níže) Pavel Pravec, ředitel jedné z nejdynamičtěji rostoucích firem u nás, Barumu Continental.
Šéf tuzemského impéria Siemensu Pavel Kafka pak o sobě neposkytl ani oficiální životopis a šéf státního Unipetrolu se domnívá, že veřejnost má hodnotit jen jeho pracovní výsledky. Pro ty, kdo jsou ohledně své osoby sdílnější, pak zůstává většinou tabu politika a peníze.
"Je to trochu o české povaze. Když se zeptáte Američana, většinou vám ochotně odvypráví příběh celé své rodiny a ještě k tomu vytáhne fotky," soudí Carlin s tím, že řada lidí má zřejmě ještě z dob minulých s přílišnou otevřeností špatné zkušenosti.
Také podle Pasáka jsou v tomto ohledu tuzemští šéfové odlišní oproti kolegům v západní Evropě. "U nás příliš o popularitu nestojí, zatímco v zahraničí jsou manažeři mnohdy daleko známější osobnosti než třeba politici," podotýká Pasák.
Prezident Svazu průmyslu a dopravy Petr Karas se uzavřenosti šéfů příliš nediví: "Prostě u nás je to stále tak, že se neřekne, to je frajer, co dokázal, ale spíš, kolik si na svém místě asi nakrad. A lidé mají bohužel v živé paměti některé případy, kdy to tak skutečně bylo."
