Šestnáctiměsíční tygr ho chytil za hlavu a chvíli tahal po kleci. Šelma držela pevně, ale lebku mu neprokousla. I když stačilo málo.
Bylo to jedno z mláďat, které odmalička krmil mlékem z lahve. To mládě, které spalo u něj doma v krabici vedle postele a on k němu vstával v noci jako k dítěti. Tygr však uvažuje a chová se jako tygr. Člověka sice považoval za kamaráda, ale hrál si s ním tygřím způsobem. "Řval jsem na něj, ty blbče, pusť mě! Pak mě skutečně pustil a já vylezl z klece ven. Sliboval jsem mu, že už za ním nikdy nepřijdu. Ale šel jsem," říká osmatřicetiletý ošetřovatel šelem v brněnské zoo Roman Kučera. Tvrdí, že se mu tehdy před pěti lety vlastně nic nestalo, a své povolání nepovažuje za nijak nebezpečné. Pracovní den Romana Kučery začíná poměrně brzy. V sedm ráno, poté, co prošel branou zoologické zahrady, jde do místnosti, v níž se uchovává maso pro zvířata (říká jí masna). Zevnitř vyndá maso, které má nachystané z předchozího dne v přepravkách. Bedny vytahuje na rampu, aby je za chvíli mohl místní traktorista rozvézt po areálu k výběhům, kam maso patří. Pak jde kolem expozice Tygřích skal. Pozdraví a zkontroluje Dicka a jeho kolegu Bezzubáka Bezušáka (kus ucha mu před časem ukousl právě Dick). Docela si s tygry rozumí. Vždyť Dickovi nahrazoval mámu, dlouho jej krmil mlékem z kojenecké lahve. "Mám tu být na osmou hodinu, ale raději přijdu dřív. Návštěvníci totiž začínají chodit už kolem deváté hodiny a já bych jinak do té doby nestihl očistit skla tygřího výběhu," ukazuje Kučera na silná skla oddělující šelmy od návštěvníků. Ještě v civilním oblečení pak tichou zoologickou zahradou bez návštěvníků chovatel šelem kráčí k výběhu lachtanů. "Musím se podívat, jestli tam lidé něco nenaházeli. Lachtani totiž kvůli lepšímu trávení žerou šutry, a kdyby spořádali skleněnou flašku, bylo by zle," říká muž.
Při kafi krmí lvy
Kolem půl osmé dorazí Kučera do svého kamrlíku v areálu malé veterinární nemocnice. Převlékne se do pracovního, postaví si vodu na kafe. Nečeká, až se voda ohřeje, a jde se podívat na lvy, kteří jsou provizorně ubytováni v nedalekých klecích. "Šejlo! Ahoj, muckáčku," volá na lvici. "Ona se tak ráda mazlí. Je to moje holčička. Nikdy mě nekousne, ale do klece bych k ní určitě nešel. Stačila by jedna rána tlapou a byl by konec," hladí lvici přes mřížoví klece a šelma se k němu viditelně spokojeně lísá. Tvrdí o ní, že je strašně lekavá. "Bojí se brouků, minule tu lezl roháč a ona utekla dovnitř," krčí rameny. "To Balin nemá moc v lásce lidi. A bojí se velkých vlasatých ženských. Když je vidí, utíká, až si rozbije nos o pletivo. A když se naštve, vylije si zlost na tamté pneumatice," říká muž, který rozumí lvům i tygrům. Natahuje ruku ke kleci s velkým lvím samcem. Trochu tahá Balina za vousy. Balin temně zavrčí a vrhá se na pletivo. Pak skáče na pneumatiku a snaží se ji zničit. Kučera nechává lva na pokoji a kontroluje káně a kalouse ušatého. Jsou umístěni ve zdejší stanici pro handicapované živočichy, brněnská zoo je centrem pro taková zvířata z celé jižní Moravy. Než začne voda v konvici vřít, Kučera zvířata nakrmí. A pak přijde konečně čas na kávu. V kamrlíku je dnes s Kučerou ještě jeden kolega. Celkem se o šelmy starají tři, ale málokdy se setkají v práci všichni. A když má někdo z nich náhradní volno, dovolenou nebo je nemocný, zůstává veškerá starost o zvířata třeba i na jediném chovateli.
Krmič, ale i uklízečka
V osm hodin ráno, v době, kdy by vlastně měl začít oficiálně pracovat, už má Kučera kus práce za sebou. Chovatel vyráží do kopce Mniší hory, na níž se zoo rozkládá, k výběhu servalů a pralesního psa. Nakrmí zvířata a uklízí výběh, sbírá kosti zbylé ze včerejška a také zvířecí bobky. "Jsem taková uklízečka," směje se. V brněnské zoo pracuje už deset let. Předtím byl zootechnikem. Absolvoval střední zemědělskou školu v Jihlavě, obor chovatel. Je patnáct minut před devátou hodinou. Hodina tygrů. Ještě před jejich krmením se chovatel opět mění v uklizečku. Zametá listí a papírky, které na ochozu kolem Tygřích skal včera pohodili nepořádní návštěvníci. O chvíli později je z Kučery čistič oken. Bere do rukou podobné nářadí jako umývači výloh a stírá zvenku skla tygřích ubikací. "Dělám to dvakrát až třikrát týdně." Když skla Tygřích skal září, stává se z čističe pro změnu krmič. Tygři dostávají žrát. Do klecí jim Roman Kučera neleze. Bylo by to asi naposled. Zavře je pomocí padacích vrat zvaných šubr v jiné části výběhu, než kam dává maso. Dick i Bezzubák Bezušák už vědí, co bude následovat, a tak se sunou dobrovolně tam, kam je potřeba. "Je to pro ně stereotyp. Když ale nedostávají žrádlo, krmím je většinou obden, tak se jim do druhé části výběhu nechce. No a pak jim nemohu uklidit a ten bobek jim tam zůstane až do dalšího žrádla," vysvětluje krmič tygrů. Hází šelmám kusy masa z připravené bedny a pak otevírá padací vrata. Dick a Bezzubák Bezušák se vrhají na potravu.
Tlustý tygr má dietu
Roman Kučera vysvětluje, že krmení tygrů, ale i jiných zvířat je v zoologické zahradě přesně naprogramováno. "Musím dávat pozor, aby neztloustli," říká. Chovatel se snaží krmit tygry podobným způsobem, jako by žili v přírodě. Divocí tygři si třeba opatří žrádlo jenom jednou týdně. Pak se přežerou a další týden mají zase půst. "Když se mi zdá nějaký tygr příliš tlustý, prostě nic nedostane," přibližuje svou chovatelskou filozofii Kučera. Každý z brněnských tygrů sežere asi osm kilo masa s kostí. "To znamená zhruba čtyři a půl kila čistého masa," počítá chovatel šelem. Zvířata si pochutnávají na hovězím, koňském, jehněčím i telecím mase. Záleží na tom, co se podaří sehnat. "Dostávají kvůli fosforu i mořské ryby," říká Kučera. Vodu mají tygři k dispozici pořád, vypijí tak tři litry denně.
A zase další úklid...
V jedenáct hodin jsou tygři i levharti, kteří obývají vedlejší ubikaci, nakrmeni. Také jejich výběhy jsou čisté. Víc práce mívá Kučera ve dnech, kdy musí čistit i jezírka v areálu Tygřích skal. Ta se musí nejprve vypustit a pak teprve se z nich vybírá špína. Chovatel se přesunuje k chovnému páru vlků hřivnatých, kteří vypadají trochu jako lišky na chůdách. Krmí je jeden den starými kuřaty, rybami, ale také banány a jiným ovocem. Blíží se poledne. Kučera říká, že bude nucená přestávka. Na oběd. Do zoo se sice vozí teplé jídlo, ale on nemá rád stravu ze "závodky". Kupuje si bagetu.
Chovatel i bourač masa
Po obědě, asi v půl jedné, přichází na řadu bourání masa. Do zoo přivážejí půlky nebo čtvrtky krav, ale i jiných zvířat. Nejprve se z nich bere maso například pro opice a papoušky. To, co zůstane, dostanou tygři. Když je Kučera v masně hotov, míří k lachtanům. O půl druhé už je v zoo docela dost návštěvníků a krmení lachtanů je pro ně atrakcí. Chovatel nabízí zvířatům makrely a sledě. "Bobino, Gejšo, Bagoune," volá na ně. Drbe je a zvířata mu bez obav žerou z ruky. "Jsou hodní. Jednou mě ale jeden z nich stáhl za prst do vody. Asi si myslel, že je to ryba," tvrdí Kučera. Lachtani jsou tři a někdy spotřebují i pětadvacet kilogramů ryb. Jindy jim stačí dvanáct kilo. "Když je jakákoliv změna počasí, tak žerou málo," vysvětluje Kučera. Ve dvě hodiny odpoledne čistí chovatel výběh ledních medvědů. "Nazdar Coro. A tohle je Unkas," hladí obrovitého ledního medvěda přes mříže klece po čumáku. "On nekouše, je hodný." Krmí medvědy mořskými rybami, ovocem a chlebem. Někdy jim dává i zelené dubové větve a rybí tuk v kapslích. Patnáct minut před třetí hodinou jde Kučera zastavit zavlažování trávníku ve výběhu kapybar, které pustil už ráno. Ve tři hodiny znovu krmí zvířata ve stanici handicapovaných živočichů a kontroluje jejich stav. O půl hodiny později se sprchuje. "To abych ze sebe smyl ty zvířecí bobky," směje se. Převlékne se z pracovního oděvu a čeká jej poslední kolečko. Znovu směřuje k tygrům a levhartům. Pouští šelmy z jedné části výběhu do druhé. "Ti, co byli venku, jdou dovnitř, a naopak. Zvířata totiž nesmějí být společně, protože se nesnesou," říká chovatel. Cestou k východu ze zoo se Kučera ještě staví v masně, aby zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Rozhlédne se, zda nějaké maso nezůstalo venku. O půl šesté prochází branou. Jde domů.
Brněnská zoologická zahrada chová v současné době dva tygří samce - sedmiletého Bezzubáka Bezušáka a pětiletého Dicka. Obě stodvacetikilové šelmy patří mezi sumaterské tygry. Ve své domovině, v tropických pralesích ostrova Sumatra, jsou kriticky ohroženi. Tygři sumaterští dosahují délky těla a 210 až 300 centimetrů, jejich výška v kohoutku činí 90 až 100 centimetrů. Samice váží obvykle 115 kilogramů, samci 180 kilogramů. Tyto šelmy mohou mít dvě až čtyři mláďata. Sumaterští tygři žijí jako samotáři.
Bylo to jedno z mláďat, které odmalička krmil mlékem z lahve. To mládě, které spalo u něj doma v krabici vedle postele a on k němu vstával v noci jako k dítěti. Tygr však uvažuje a chová se jako tygr. Člověka sice považoval za kamaráda, ale hrál si s ním tygřím způsobem. "Řval jsem na něj, ty blbče, pusť mě! Pak mě skutečně pustil a já vylezl z klece ven. Sliboval jsem mu, že už za ním nikdy nepřijdu. Ale šel jsem," říká osmatřicetiletý ošetřovatel šelem v brněnské zoo Roman Kučera. Tvrdí, že se mu tehdy před pěti lety vlastně nic nestalo, a své povolání nepovažuje za nijak nebezpečné. Pracovní den Romana Kučery začíná poměrně brzy. V sedm ráno, poté, co prošel branou zoologické zahrady, jde do místnosti, v níž se uchovává maso pro zvířata (říká jí masna). Zevnitř vyndá maso, které má nachystané z předchozího dne v přepravkách. Bedny vytahuje na rampu, aby je za chvíli mohl místní traktorista rozvézt po areálu k výběhům, kam maso patří. Pak jde kolem expozice Tygřích skal. Pozdraví a zkontroluje Dicka a jeho kolegu Bezzubáka Bezušáka (kus ucha mu před časem ukousl právě Dick). Docela si s tygry rozumí. Vždyť Dickovi nahrazoval mámu, dlouho jej krmil mlékem z kojenecké lahve. "Mám tu být na osmou hodinu, ale raději přijdu dřív. Návštěvníci totiž začínají chodit už kolem deváté hodiny a já bych jinak do té doby nestihl očistit skla tygřího výběhu," ukazuje Kučera na silná skla oddělující šelmy od návštěvníků. Ještě v civilním oblečení pak tichou zoologickou zahradou bez návštěvníků chovatel šelem kráčí k výběhu lachtanů. "Musím se podívat, jestli tam lidé něco nenaházeli. Lachtani totiž kvůli lepšímu trávení žerou šutry, a kdyby spořádali skleněnou flašku, bylo by zle," říká muž.
Při kafi krmí lvy
Kolem půl osmé dorazí Kučera do svého kamrlíku v areálu malé veterinární nemocnice. Převlékne se do pracovního, postaví si vodu na kafe. Nečeká, až se voda ohřeje, a jde se podívat na lvy, kteří jsou provizorně ubytováni v nedalekých klecích. "Šejlo! Ahoj, muckáčku," volá na lvici. "Ona se tak ráda mazlí. Je to moje holčička. Nikdy mě nekousne, ale do klece bych k ní určitě nešel. Stačila by jedna rána tlapou a byl by konec," hladí lvici přes mřížoví klece a šelma se k němu viditelně spokojeně lísá. Tvrdí o ní, že je strašně lekavá. "Bojí se brouků, minule tu lezl roháč a ona utekla dovnitř," krčí rameny. "To Balin nemá moc v lásce lidi. A bojí se velkých vlasatých ženských. Když je vidí, utíká, až si rozbije nos o pletivo. A když se naštve, vylije si zlost na tamté pneumatice," říká muž, který rozumí lvům i tygrům. Natahuje ruku ke kleci s velkým lvím samcem. Trochu tahá Balina za vousy. Balin temně zavrčí a vrhá se na pletivo. Pak skáče na pneumatiku a snaží se ji zničit. Kučera nechává lva na pokoji a kontroluje káně a kalouse ušatého. Jsou umístěni ve zdejší stanici pro handicapované živočichy, brněnská zoo je centrem pro taková zvířata z celé jižní Moravy. Než začne voda v konvici vřít, Kučera zvířata nakrmí. A pak přijde konečně čas na kávu. V kamrlíku je dnes s Kučerou ještě jeden kolega. Celkem se o šelmy starají tři, ale málokdy se setkají v práci všichni. A když má někdo z nich náhradní volno, dovolenou nebo je nemocný, zůstává veškerá starost o zvířata třeba i na jediném chovateli.
Krmič, ale i uklízečka
V osm hodin ráno, v době, kdy by vlastně měl začít oficiálně pracovat, už má Kučera kus práce za sebou. Chovatel vyráží do kopce Mniší hory, na níž se zoo rozkládá, k výběhu servalů a pralesního psa. Nakrmí zvířata a uklízí výběh, sbírá kosti zbylé ze včerejška a také zvířecí bobky. "Jsem taková uklízečka," směje se. V brněnské zoo pracuje už deset let. Předtím byl zootechnikem. Absolvoval střední zemědělskou školu v Jihlavě, obor chovatel. Je patnáct minut před devátou hodinou. Hodina tygrů. Ještě před jejich krmením se chovatel opět mění v uklizečku. Zametá listí a papírky, které na ochozu kolem Tygřích skal včera pohodili nepořádní návštěvníci. O chvíli později je z Kučery čistič oken. Bere do rukou podobné nářadí jako umývači výloh a stírá zvenku skla tygřích ubikací. "Dělám to dvakrát až třikrát týdně." Když skla Tygřích skal září, stává se z čističe pro změnu krmič. Tygři dostávají žrát. Do klecí jim Roman Kučera neleze. Bylo by to asi naposled. Zavře je pomocí padacích vrat zvaných šubr v jiné části výběhu, než kam dává maso. Dick i Bezzubák Bezušák už vědí, co bude následovat, a tak se sunou dobrovolně tam, kam je potřeba. "Je to pro ně stereotyp. Když ale nedostávají žrádlo, krmím je většinou obden, tak se jim do druhé části výběhu nechce. No a pak jim nemohu uklidit a ten bobek jim tam zůstane až do dalšího žrádla," vysvětluje krmič tygrů. Hází šelmám kusy masa z připravené bedny a pak otevírá padací vrata. Dick a Bezzubák Bezušák se vrhají na potravu.
Tlustý tygr má dietu
Roman Kučera vysvětluje, že krmení tygrů, ale i jiných zvířat je v zoologické zahradě přesně naprogramováno. "Musím dávat pozor, aby neztloustli," říká. Chovatel se snaží krmit tygry podobným způsobem, jako by žili v přírodě. Divocí tygři si třeba opatří žrádlo jenom jednou týdně. Pak se přežerou a další týden mají zase půst. "Když se mi zdá nějaký tygr příliš tlustý, prostě nic nedostane," přibližuje svou chovatelskou filozofii Kučera. Každý z brněnských tygrů sežere asi osm kilo masa s kostí. "To znamená zhruba čtyři a půl kila čistého masa," počítá chovatel šelem. Zvířata si pochutnávají na hovězím, koňském, jehněčím i telecím mase. Záleží na tom, co se podaří sehnat. "Dostávají kvůli fosforu i mořské ryby," říká Kučera. Vodu mají tygři k dispozici pořád, vypijí tak tři litry denně.
A zase další úklid...
V jedenáct hodin jsou tygři i levharti, kteří obývají vedlejší ubikaci, nakrmeni. Také jejich výběhy jsou čisté. Víc práce mívá Kučera ve dnech, kdy musí čistit i jezírka v areálu Tygřích skal. Ta se musí nejprve vypustit a pak teprve se z nich vybírá špína. Chovatel se přesunuje k chovnému páru vlků hřivnatých, kteří vypadají trochu jako lišky na chůdách. Krmí je jeden den starými kuřaty, rybami, ale také banány a jiným ovocem. Blíží se poledne. Kučera říká, že bude nucená přestávka. Na oběd. Do zoo se sice vozí teplé jídlo, ale on nemá rád stravu ze "závodky". Kupuje si bagetu.
Chovatel i bourač masa
Po obědě, asi v půl jedné, přichází na řadu bourání masa. Do zoo přivážejí půlky nebo čtvrtky krav, ale i jiných zvířat. Nejprve se z nich bere maso například pro opice a papoušky. To, co zůstane, dostanou tygři. Když je Kučera v masně hotov, míří k lachtanům. O půl druhé už je v zoo docela dost návštěvníků a krmení lachtanů je pro ně atrakcí. Chovatel nabízí zvířatům makrely a sledě. "Bobino, Gejšo, Bagoune," volá na ně. Drbe je a zvířata mu bez obav žerou z ruky. "Jsou hodní. Jednou mě ale jeden z nich stáhl za prst do vody. Asi si myslel, že je to ryba," tvrdí Kučera. Lachtani jsou tři a někdy spotřebují i pětadvacet kilogramů ryb. Jindy jim stačí dvanáct kilo. "Když je jakákoliv změna počasí, tak žerou málo," vysvětluje Kučera. Ve dvě hodiny odpoledne čistí chovatel výběh ledních medvědů. "Nazdar Coro. A tohle je Unkas," hladí obrovitého ledního medvěda přes mříže klece po čumáku. "On nekouše, je hodný." Krmí medvědy mořskými rybami, ovocem a chlebem. Někdy jim dává i zelené dubové větve a rybí tuk v kapslích. Patnáct minut před třetí hodinou jde Kučera zastavit zavlažování trávníku ve výběhu kapybar, které pustil už ráno. Ve tři hodiny znovu krmí zvířata ve stanici handicapovaných živočichů a kontroluje jejich stav. O půl hodiny později se sprchuje. "To abych ze sebe smyl ty zvířecí bobky," směje se. Převlékne se z pracovního oděvu a čeká jej poslední kolečko. Znovu směřuje k tygrům a levhartům. Pouští šelmy z jedné části výběhu do druhé. "Ti, co byli venku, jdou dovnitř, a naopak. Zvířata totiž nesmějí být společně, protože se nesnesou," říká chovatel. Cestou k východu ze zoo se Kučera ještě staví v masně, aby zkontroloval, zda je všechno v pořádku. Rozhlédne se, zda nějaké maso nezůstalo venku. O půl šesté prochází branou. Jde domů.
Brněnská zoologická zahrada chová v současné době dva tygří samce - sedmiletého Bezzubáka Bezušáka a pětiletého Dicka. Obě stodvacetikilové šelmy patří mezi sumaterské tygry. Ve své domovině, v tropických pralesích ostrova Sumatra, jsou kriticky ohroženi. Tygři sumaterští dosahují délky těla a 210 až 300 centimetrů, jejich výška v kohoutku činí 90 až 100 centimetrů. Samice váží obvykle 115 kilogramů, samci 180 kilogramů. Tyto šelmy mohou mít dvě až čtyři mláďata. Sumaterští tygři žijí jako samotáři.
