Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Kellner: Děti mi to možná vyčtou

  0:11aktualizováno  12:05
Když Petr Kellner, majitel skupiny PPF a nejbohatší Čech, popisuje svůj pracovní den, máte pocit, že se dá mnohamiliardový majetek spravovat celkem lehce a s úsměvem na rtech. On sám navíc působí při rozhovoru uvolněně a na většinu otázek odpovídá velmi otevřeně.
Petr Kellner při rozhovoru s MF DNES.

Petr Kellner při rozhovoru s MF DNES. | foto: PPF

Jenže na přísloví, že "každá mince má dvě strany", možná skutečně něco bude a nejspíš se týká i toho vysokého opáleného muže v pruhované košili. Má pocit, že navzdory veškerému úsilí přichází o své soukromí a že tím trpí hlavně děti.

Nemá strach, že mu jednou vyčtou, že neměly úplně normální dětství? "To mám, samozřejmě. Už to začíná. A to jim ani nemusí být pětadvacet nebo třicet,“ říká Petr Kellner.

Jak se prodává podíl v pojišťovně? Dělá se to u oběda, v baru, v kanceláři?
V kancelářích. A překvapivě v hotelích. Zamluvíte kus hotelu a vyjednává se a vyjednává. Lidi tam i spí. Až se dohodnete, podáte si ruce, jen právníci zůstanou. A obchod je hotový.

A první moment? To za vámi třeba někdo přijde a zeptá se: Nechcete něco prodat?
Speciálně u České pojišťovny to mělo několik stadií. Přemýšleli jsme o uvedení akcií na burzu a pracovali na tom. V určité fázi jsme si dali pauzu a řekli: Pojďme to zkusit jinak, se strategickým partnerem, můžeme se třeba naučit něco nového. Investiční banka vám poradí, koho oslovit, a obvolá je. Plyne to přirozeně.

A nakonec skončíte v hotelu?
Ano, a nakonec skončíte v hotelu. Když už se bavíte jen s jedním zájemcem a domluvíte se na exkluzivitě na čtrnáct dnů nebo na tři týdny, zavřete se a zkoušíte se dohodnout. V tu chvíli totiž víte, že na obou stranách je k tomu dobrá vůle.

Jak jste se toho zúčastnil vy?
Byl jsem v tom hotelu. Tedy ve chvíli, kdy už jsem tam měl být, to znamená při finálních rozhovorech.

Zvenčí to vypadalo, že často měníte názory: Jdeme prodat část firmy na burze, nejdeme, prodáme kus strategickému partnerovi... Jak to bylo?
Byl to velký obchod a snažili jsme se, aby to zůstalo v utajení co nejdéle. Vystřelit totiž můžete jen jednou, máte jen jeden pokus. Klíčové je, že podnikáme s pověstí. Proto jsme drželi informační embargo. Pokud jste něco slyšeli, byly to spekulace.

Taky se spekulovalo, že se chcete se svou skupinou odstěhovat pryč, mimo Českou republiku. Je to tak?
Když se podíváte na obchod s Generali a pojišťovnou, vidíte, že máme pojišťovací byznys v Česku, na Slovensku, v Rusku a dalších zemích. Ale největší hodnota je stále tady. Pořád máme v téhle zemi investované tři čtyři miliardy v eurech. Jsme tady, platíme zde významnou část našich daní, mluvíme česky.

Nestane se tedy, že byste odsud úplně zmizel?
N
eplánujeme to. I když nikdy nemůžete říci ne, jednoho dne se z různých důvodů můžete zvednout a odstěhovat. Stát se to může. Ale není to tak, že se prodává část České pojišťovny Generali, aby se Kellner odstěhoval. Pravda je, že se na Východ, tedy do Ruska, do Číny, posouváme. Je tam víc příležitostí a ty země se rozvíjejí rychleji.

Kromě pojišťovny vlastníte v Česku zhruba desetinu ve farmaceutické Zentivě a v CME, majiteli Novy. Ty budete prodávat?
Je hrozně těžké to komentovat. Zentiva je běžná investice, do které jsme šli s větší váhou. Jestli se to bude prodávat, nebo ne, není důležité. Podíl PPF Investments v CME je něco jiného. Mám pocit, že jeho hodnota ještě trošku vyroste.

Říkal jste, že daně platíte tady. Ovšem sídla vašich firem jsou často v Nizozemsku nebo na Kypru.
Ale devadesát procent daní platíte tam, kde podnikáte: firemní daně, nepřímé daně, sociální a zdravotní pojištění. V Čechách zaměstnáváme pět tisíc lidí, možná víc, dohromady je ve skupině třicet tisíc lidí. Sídlo máme v Nizozemsku proto, že je to bezpečné a rozvinuté prostředí. Mají tam dobrou ochranu investic i smlouvy se zeměmi střední Evropy. Udělali jsme to v 90. letech naprosto úmyslně, a ne kvůli daním. Pamatujete na 90. léta v Česku?

Ano.
To bylo hodně napjaté. Kriminalizace podnikatelů a vůbec ty tlaky... Řekli jsme si, že by bylo lepší mít sídlo v zemi s opravdu stabilním právním prostředím. Na Rusko jsme docela malí...

Jdete na Východ, jste v Rusku. Přemýšlíte někdy i o tom, odkud mají lidé, s nimiž tam jednáte, peníze?
Ono se to pozná. Hrozně záleží, s kým jednáte, a většinou jeho historii znáte. Pokud svou otázkou míříte na Nomos (banka, se kterou PPF vytváří společný podnik v Rusku – pozn. red.), tak tam je to v pohodě. Ti lidé si to vybudovali sami, na zelené louce.

A obecně, má o tom člověk v byznysu vůbec přemýšlet?
Přemýšlím o tom stejně jako vy, když máte nějakého člověka před sebou. S někým se vám jedná dobře, s někým hůř. Když sedíte v jedné místnosti, uděláte si na toho člověka názor.

Rusko je také zemí symbolů, jako je Michail Chodorkovskij, ropný miliardář zavřený za údajné daňové úniky nebo možná jen na politickou objednávku. Zvenčí to nevypadá jako úplně bezpečná země pro podnikatele...
My úmyslně podnikáme v jiné oblasti než v těch, které jsou pro stát strategické. To jsou v Rusku suroviny. Finanční služby, což jsme my, mají otevřený konkurenční trh. Nad vámi je národní banka a ta určuje pravidla...

Banka, jejíhož viceguvernéra někdo zastřelil.
Ano, ale to je na jiné vyprávění. Pragmaticky si říkám, že stát tam musí nechat v některých oborech konkurenci. My jsme v ruském prostředí, zejména ve srovnání se společnostmi, které těží a zpracovávají suroviny, vlastně malá firma.

Máte tedy štěstí, že jste pod rozlišovací schopností státního aparátu?
To si nemyslím, že jsme pod rozlišovací schopností (smích). Ono to souvisí s těmi surovinami. Státy si je hlídají čím dál víc - ceny elektřiny, suroviny, ropu. V Rusku se v 90. letech tyto strategické podniky rychle zprivatizovaly. Třeba v Norsku zůstala tato oblast státní. Rusko se nyní snaží dostat přírodní zdroje zpátky pod kontrolu a myslím, že to bude pokračovat.

Před třemi lety jste říkal, že ze stovky nejbohatších Rusů nikoho neznáte a nestýkáte se s nimi. Změnilo se na tom něco?
Nestýkám se s nimi, ale s některými se znám. V podstatě je to náhoda. S některými teď budeme dělat byznys, což je například Nomos.

S bankou Nomos spojujete svůj ruský Home Credit, který je v rámci vašeho splátkového byznysu největší. Neoslabí to pozici Home Creditu v jiných zemích, jako je Česko a Slovensko? A neotevírá se tím prostor pro hledání nového společníka i tady?
Nejsme zatím tak daleko. V Rusku budujeme pobočky, do konce roku jich máme mít snad dvě stě. Chceme dávat hypotéky, půjčovat na auta a podobně. Nomos je zase banka pro firmy. Když se to povede spojit, ušetříme. A velikostí budeme mezi deseti největšími v Rusku, což je něco jiného než deset největších v Česku. Na Česko a Slovensko by to spojení nemělo mít vliv. Určitě Česko neškrtáme.

Je pro vás Česko ještě vůbec zajímavé?
Nějaké příležitosti budou. Ale na nějaké velké budování je to malá země. Výjimkou, a to se týká celé této části Evropy, je zdravotnictví. To tady není vyřešené.

Příští oblastí vašeho podnikání tedy bude zdravotnictví?
Mluvím o tom obecně, nejsme v tom nijak hluboko. Je to jedna z oblastí, kde myslím může být nějaký prostor. Ale náš byznys musí být vždy přenositelný do dalších zemí, nechceme ho dělat lokálně.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno vstanu. Někdy jdu do práce, jindy ne a mám schůzky doma. Každých čtrnáct dní sedím v letadle. To nemám moc rád. Snažím se být co nejvíc s rodinou, a tedy i omezovat létání.

Kolik času denně strávíte prací? Jste ten typ, který pracuje dvanáct čtrnáct hodin denně, nebo si to umíte hlídat?
Dokážu si to kontrolovat... Ale moje práce není taková, že bych seděl a něco sepisoval. Přemýšlím, vymýšlím, bavím se s lidmi. Zní to velmi pohodově, ale zase tak snadné to samozřejmě není. Musíte probírat jednotlivé věci krok za krokem, snažit se posouvat jednotlivé projekty kupředu. Můj normální pracovní den, to jsou dvě tři schůzky a spousta přemýšlení. Ony schůzky přitom nejsou takové ty typické business obědy, spíš si s lidmi povídám. Mluvím takhle asi s deseti lidmi – celkem často.

Podle čeho si vybíráte spolupracovníky? Co musí takový člověk umět?
Musí být chytrý. Zní to možná nabubřele, ale je to tak. Ostatně, jak si vybíráte spolupracovníky vy?

No, musí být chytří...
... a potom si musíte vzájemně sednout. Prostě musíte mít z toho člověka pocit, že dohromady budete umět pracovat, že vás nepodrazí.

Kolik z vašich třiceti tisíc zaměstnanců vás zná osobně? Desítka? Stovky?
Dvě stě, tři sta, možná víc...

A kolik z nich vám může zavolat na mobil?
Zavolat? Hrozně moc lidí, ale nevím, jestli bych to zvedl.

Tak jinak, s kolika si běžně telefonujete?
Tak s deseti patnácti.

Jak často měníte telefonní číslo?
Mám jedno číslo už od počátku devadesátých let.

Jak se rozhodujete o investicích? Diskusí s těmi deseti lidmi? Nebo si je poslechnete a rozhodnete sám?
Vždycky debatou. Mnohdy je to tak, že oni už přijdou s investicí a pak to probíráme. Tak je to správně. Mým úkolem je koordinace, aby to zapadalo do strategie firmy. Abych znal a pospojoval informace v naší skupině ve správnou chvíli.

Jaké bylo vaše nejlepší a nejhorší investiční rozhodnutí?
Investiční? Nevím. To je hrozně těžká otázka.

Co třeba rozhodnutí vykoupit od společníků podíly v PPF, a stát se tak jejím hlavním majitelem?
To už je tak dávno...

Ale nebyla to špatná investice, ne?
Ne, nebyla.

Teď budete tři společníci?
Ano.

Bude se počet společníků rozšiřovat?
Myslím, že ano. Nebude to asi v téhle formě, ale měl by se rozšiřovat.

Co musí člověk udělat, aby se stal vaším společníkem?
No, být chytrý, přece... (smích)

... tak fajn, když budeme chytří, třeba budeme jednou spolu podnikat.
Celý princip toho byznysu je, že děláte v chytré skupině zajímavé věci. Když neděláte zajímavé věci, tak vás to začne nudit a začne to nudit i ty okolo vás. A musí být pohromadě chytří lidé, protože jinak to nevymyslí. Proto přemýšlíme, že budeme rozšiřovat počet společníků – budujeme tu skupinu lidí. Na nich záleží nejvíc, nikdy nic neutáhnete sami.

Jsou to velké nervy, řídit tak velkou firmu s tolika lidmi a investicemi?
Jsou. Samozřejmě.

A stalo se vám někdy, že jste toho měl plné zuby? Že jste si říkal: Tak dost!
Vždycky jsem se z toho nějak vzpamatoval. Nemůžete to v tu chvíli říct, musíte se zavřít do kanceláře, třeba si počítat do deseti a znova... To je naprosto normální průběh.

Co vám nejvíc funguje proti stresu?
Nejvíc si mentálně odpočinu, když odjedu do ciziny. Když jsem v Česku, tak přemýšlím o práci, což asi nemá každý, ale já tu nemoc mám. Mimo Českou republiku se dokážu aspoň zčásti myšlenkově odpoutat od práce. Ne úplně, ale aspoň zčásti.

Nedokážete tedy nemyslet na práci vůbec?
Největší motor je vnitřní odpovědnost. Mě ta práce a vymýšlení různých věcí pořád baví, ale už je hodně provázaná právě s odpovědností. Cítím na sobě, jak se měním. Akce, do kterých bych šel bezhlavě před deseti lety, už teď hodně, hodně zvažuji. Cítím odpovědnost za těch třicet tisíc lidí, kteří někde dostávají plat, mají rodiny, děti...

Žijete střídavě v Česku a v Karibiku, kam vlastně jezdíte na dovolenou?
Tak to není, žiji v Čechách.

Dobře, tak tedy často pobýváte v Karibiku...
... protože si tam odpočinu, je tam ideální časový posun. Vstanete, odpracujete svoje do dvou tří hodin, protože pak už se tady stejně spí. A ve tři je padla. Jen vstávám o něco dřív.

Ale od září do listopadu tam jezdit nemůžete, ne? Bývá hurikánová sezona.
Není to tak hrozné. Jen vloni nebo předloni tam foukalo. Musím to zaklepat, ale zrovna tam, kde máme dům, už nebyl hurikán asi dvacet let. Ale taky tam dvacet let nezaútočil žralok na člověka. Až do loňska.

... smrtelný útok?
Zlomená noha a vykousnutý kus masa. Na surfu.

Vy surfujete?
Ano, snažím se.

Slyšeli jsme, že vás baví kiting (jízda na surfovém prkně s malým padákem v ruce, kdy jezdce táhne vítr – pozn. red.). To bychom si někdy celkem rádi vyzkoušeli.
Je to hrozně příjemné. Ale jestli to budete zkoušet, nezkoušejte to bez učitele, je to dost nebezpečné. Historky jsou hrůzostrašné. Celkem snadno vás to může vyzvednout pět deset metrů vysoko a pak se padá natvrdo.

Měl jste na surfu někdy pocit, že už nevyplavete nad hladinu? Když člověk spadne a ještě mu namlátí prkno, má pocit, že se utopí.
Má. Nejhorší je to vždycky v pěně, protože nenašlapete vodu. A když se přes vás hned převalí druhá vlna brzy za tou první, tak jen s napětím čekáte, jestli bude i ta třetí... Surf je ze všech sportů, co jsem kdy zkoušel, asi nejtěžší. Ve všem.

Máte ještě jiné oblíbené sporty?
Skoro všechny sporty mám oblíbené. Hrozně rád se hýbu. Počínaje tím kitem přes to, že vezmu batoh a jdeme někam na hory. Taky snowboard. Ale na tom už teď jezdí každý.

Je něco, co nemáte rád?
Asi golf. I když ne, že bych ho neměl rád. Jen mě to moc nechytlo, když jsem ho zkoušel jednou někde na odpališti. Ale hlavně kvůli času, protože to se nedá uspěchat a vezme to mnoho hodin tréninku.

To je podobné jako s tím surfováním.
Jenže na surfu můžete být s dětmi. Představa, že kolem vás na golfu pobíhají děti, je pro mě podivná. Ale třeba tomu někdy přijdu na chuť.

Ještě pořád jezdíte s dětmi pod týpí, jak jste před časem říkal?
Jezdím. Ale ne že bych bydlel v týpí nebo jezdil každý víkend. Jednou za rok však s dětmi jedeme. Jsme taková parta z turistického oddílu, známe se pětatřicet let. Ukážeme dětem, jací jsme vlastně byli, jak se dělají ohně. Je to hrozně příjemné.

Když mluvíme o dětech, jak je učíte hospodařit? Jste přísný otec, nebo ten, co jim všechno dopřeje?
Mýma očima jsem ten, který jim všechno dopřeje. Očima dětí jsem přísný otec. V porovnání s jejich vrstevníky jsem ale asi docela přísný. Přísnější než řada jiných. Snažím se je učit znát hodnotu peněz a nemít všechno hned na zavolání. To je pro děti strašně důležité.

Zlobí se na vás kvůli tomu někdy?
Tak to víte, občas si v novinách něco přečtou o mém majetku... (smích) Ale vážně. Nemáme to doma jako téma na povídání. Pro moje děti jsou důležité jiné věci. Jestli jsem včas doma, jestli podepíšu úkoly, přečtu jim pohádku, odvezu je ráno do školy. A to je to, co chci.

Vyčítají vám, když jste dlouho pryč kvůli obchodům?
Vždycky.

Pro obyčejného člověka jste někým, kdo si může pořídit, cokoli si vzpomene. Máte ještě o čem snít?
Určitě.

A jaké jsou vaše sny?
Sny jsou vnitřní a určitě nejsou spojené s byznysem. Jsou to stejné sny jako u každého jiného člověka. Mnohem prozaičtější a vlastně i snovější, než převedené do peněz nebo úspěchu v práci.

Kdybychom se přece jen vrátili k té práci – jak byste chtěl pracovat řekněme za pět let?
Jako dnes. Takhle mi to vyhovuje.

Kdysi jste říkal, že sníte o tom, že si dáte pauzu.
Součástí mé práce je, že si tu pauzu opravdu dáte a pak se zase vrátíte. Ne že si dáte pauzu a úplně ze všeho vypadnete. Nějaký dotyk si udržíte, musíte zajistit firmu tak, aby nějakou dobu fungovala i bez vás. A to se myslím v PPF za poslední dva až tři roky povedlo. S novými lidmi i strukturou. PPF Investments je pro mne osobně pohádka. Jsou tam vložené peníze a já jsem jen investor. Takový pasivní investor.

Nezasahujete tedy do rozhodování o vašich penězích?
Jsem tam největší investor, ale zasahuji do řízení právě jen jako investor. Manažeři investora informují. Zní to až neuvěřitelně, ale je to tak. Mohu si k tomu něco říci, třeba k výběru zemí, kam se investuje, ke strategii. Ale rozhodnutí probíhá bokem. Jako investor si jinak mohu případně peníze stáhnout a investovat je přímo nebo do jiného private equity fondu.

Můžete říci, kolik jste do PPF Investments už investoval?
Mám pocit, že k miliardě dolarů. A řekl bych, že celková hodnota investic tam nyní bude asi jeden a půl miliardy dolarů.

Jsou některé věci, o které jste díky svému postavení přišel? Které byste chtěl zpátky, ale nejde to?
Je to soukromí. Vezměte si třeba titulky u vás v novinách: Kellner chce koupit banku v Číně. Vím, že tam jednáme asi o třech bankách, lidé na tom pracují, ale titulek je: Kellner chce koupit... To je ta personifikace, která mne připravila o soukromí, a to mi vlastně vadí nejvíc. Soukromí prostě mizí. Nejnepříjemnější je to pro rodinu. Nakonec jsou s tím konfrontovány i děti.

Nemáte strach, že vám jednou mohou paradoxně vyčíst, že neměly úplně normální dětství?
To mám, samozřejmě. Už to začíná. A nemusí jim být pětadvacet nebo třicet. Ony o tom samozřejmě přemýšlejí. Ale co s tím? Tento způsob života má jen dvě volby. Buď žít anonymně v Paříži, New Yorku, Londýně, nebo žít neanonymně tady. Nic mezi tím není, alespoň jsme na to s manželkou nepřišli.

Mluvíte o ztrátě soukromí. Můžete se teď sebrat, jít na metro a jet někam na pivo?
Můžu. Proč ne? Akorát nevím, jestli mám drobné.

Tak bychom spolu jeli načerno.
To se nedá, tam se přece nedostanete... Nebo dá, vlastně dá. Protože onehdá jsem taky drobné neměl.

Takže se nám může stát, že vás potkáme, jak jedete na pivo?
To by byla velká náhoda, kdybyste mě potkali v metru, ale na ulici mě potkat můžete. Ne někde v nějaké čtyřce, ale v normální restauraci ano. Občas sedneme do auta a zajedeme na pizzu.

Jak často se vám stane, že za vámi někdo na ulici přijde a řekne: Nejste vy ten Kellner?
Myslím, že se mi to stalo jenom jednou. Někde v hospodě.

Co jste řekl?
No, on chtěl podpis. Jenže já autogramy nedávám.

V posledních letech je módou, že světoví miliardáři odkazují veškerý majetek charitám. Bill Gates, Warren Buffett... Jaký máte postoj k charitě vy?
Oni jsou přeci jen o něco starší, mají víc zkušeností. Za deset let o tom možná budu přemýšlet jinak. Ale teď mám ještě čas na rozhodování, jak se svým majetkem naložit do budoucna. Máme teď Nadaci Educa a školu Open Gate, stojí to stále hodně času a energie. Ono je mnohem jednodušší vzít peníze a někam je poslat než si to odpracovat. Musíte pěkně krok po kroku. Nejdřív základní myšlenka: děti, školy, sociální prostředí. Potom jak to udělat? Musíte mít internátní školu. Protože když ty peníze jen tak rozhodíte po republice, tak zmizí. Je třeba ty děti dostat na jedno místo. Pak pozemek, stavební povolení. A tak dál.

Jak je na tom vaše škola teď?
Máme sto šestnáct dětí. Jsou šikovné, některé s průšvihy, ale mnohé se z toho dostávají. Často jsou to děti s těžkým osudem, jejichž rodiče zemřeli při nehodě a podobně. Když se na ně pak podíváte po dvou letech, vidíte totální rozdíl. Podařilo se i to, že mezi platícími a neplatícími dětmi necítíme žádné bariéry. Jsem hrozně rád, že to funguje. Přemýšlíme s manželkou o tom, že školu rozšíříme, máme ještě nějaký pozemek vedle. Mluvím o tom proto, že jste se ptali, zda dám všechny peníze na charitu. My se to s manželkou učíme: co je charita, jak ji dělat. Doufám, že za deset let ji budeme umět dělat ještě lépe a budeme také dělat mnohem víc charitativních projektů.

Když vás tak posloucháme, je cítit, že tím docela žijete.
Protože se o tom bavíme doma. Doma není téma nějaká investice v Rusku, doma je téma děti. I proto, že máme děti čtyři.

Co byste chtěl, aby si lidé jednou pamatovali, když se řekne jméno Petr Kellner?
No to je otázka... Ono se to vlastně nemění. Mám to hodně spojené: Kellner a PPF. Jednou bych chtěl, aby se na PPF koukalo jako na firmu, která to někam dotáhla. Ve smyslu: to je ta naše evropská firma. Aby mohli být lidé pyšní, nejen ti z PPF. Může to znít nabubřele, musí se pro to dělat hodně propagace, což já neumím a nechci. Je to těžké, protože nic neprodukujeme – třeba boty, auta a podobně. Jsme proto takoví těžko uchopitelní. Tak to je takové moje podnikatelské přání, ale osobní sny jsou daleko cennější.

Autoři:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Hotel Marriott v pražské ulici V Celnici loni změnil majitele. Nový vlastník za...
Pražské hotely vydělávají stále víc, přitahují bohaté kupce z Asie

Hotelům ve střední a východní Evropě se daří čím dál tím lépe. Všimli si toho i bohatí investoři z Asie, kteří je v posledních letech začali skupovat. Jen v...  celý článek

Ilustrační snímek
Stát vyplatí zemědělcům za sucho zhruba 1,2 miliardy, řekl Jurečka

Zemědělci by za škody způsobené letošním suchem mohli podle ministra zemědělství Mariana Jurečky (KDU-ČSL) dostat zhruba stejné kompenzace jako v roce 2015,...  celý článek

(Ilustrační foto;)
Češi spotřebují víc elektrické energie. Produkci táhne uhlí

Češi v letošním prvním pololetí spotřebovali 31 terawatthodin (TWh) elektřiny, proti stejnému období loni o 3,2 procenta více. Meziročně o 2,5 procenta na 44,5...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.