Nové dravé firmy obvykle zakládají mlaďoši bez zkušeností. V hlavě mají zajímavý nápad a od investorů získají balík peněz na rozjezd. První klubová pojišťovna, která nahlodává zažité představy pojišťovacího byznysu, je v tom však trochu jiná.
U jejího zrodu totiž stála čtveřice mužů ve středních letech. A s dlouholetou praxí v oboru. „První klubová nevznikla proto, že bychom měli geniální nápad či plán. V roce 2010 mě po dvaceti letech vyhodili z České pojišťovny jako starého a nepotřebného,“ vypráví jedenapadesátiletý Marek Orawski, který pojišťovnu vede.
Jenže nemohl najít práci, protože pro většinu firem už byl příliš překvalifikovaný. „Hledal jsem, co budu dělat. A nakonec jsem se rozhodl zúročit zkušenosti a s přáteli založil pojišťovnu vlastní,“ říká Orawski.
Jen pro členy
Na první pohled funguje jeho pojišťovna jako běžný pojišťovací ústav. Nabízí obdobné produkty v oblasti neživotního pojištění – tedy třeba havarijní pojištění, pojištění domácnosti či odpovědnosti nebo úrazové pojištění. Nyní připravuje nabídku pro cestovatele.
Jak funguje klubové pojištěníKoncept klubového pojištění je vlastně návrat ke kořenům. Ovšem ve velkém, což umožnily moderní technologie. Pojištěnci, kteří se musí nejprve stát členy, vkládají peníze za pojistné do společného fondu. Z něj se při škodách vyplácí plnění, podobně jako u klasické pojišťovny. Jenže navíc, pokud nemají v průběhu roku žádnou škodu, mohou – na rozdíl od klasického pojištění – obdržet část zisku zpět. |
Jenže už na druhý pohled je to jiné – uzavřít pojistku u První klubové nejde jen tak. Je to vyhrazené jen pro členy. A tím se lze stát jen na základě pozvánky od současného člena, který může doporučit maximálně tři lidi ročně.
Výjimky existují, pokud má někdo velký zájem stát se členem a žádného nezná, lidé z pojišťovny mu mohou pomoci někoho najít, třeba přes sociální sítě.
„Lidé nicméně musí přemýšlet, koho doporučí. Pokud pošlou pozvánku nějakému hazardérovi, který se dvakrát ročně vybourá, přicházejí o body, stejně jako v případě vlastní nehody, a tím i o podíl na zisku,“ vysvětluje princip Orawski.
Právě příslib získat na konci roku část peněz zpět podle něj vede k tomu, že se lidé chovají zodpovědněji. Z vybraného pojistného jde 17 procent na provoz a 40 až 50 procent jde na vyplácení škod. Zbude zisk, který se má podle Orawského pohybovat kolem třetiny zaplaceného pojistného. Z něj se tři čtvrtiny vrátí členům (tedy jen těm, kteří neměli v průběhu roku žádnou škodu) a čtvrtina jde do rezerv.
„Nejedeme na objem“
Už tento model pečlivého výběru přitom napovídá, že velké zavedené pojišťovny se nové konkurence zatím nemusí obávat. Protesty, které dělají tradiční taxislužby proti službě Uber, nepřijdou. Orawski tvrdí, že jen hledají prostor na trhu, nejde jim o to, aby trh ovládli.
„Pár pojišťoven jsme dokonce zpočátku oslovili, že bychom to chtěli dělat pod jejich licencí. Ale chtěly tak vysoký podíl, že by se to nevyplatilo,“ říká.
První pojistku si se „svou“ pojišťovnou uzavřel sám Orawski loni v září. Zhruba půl roku fungovala v pilotním provozu, letos v dubnu pak odstartovala naostro. Teď má dva miliony korun předepsaného pojistného přes sedm stovek členů.
„Do roka plánujeme mít 1 500 členů a za deset let bychom rádi získali jedno až dvě procenta podílu v každém tržním segmentu.
Máme výhodu, že nemusíme jet na velký objem,“ říká Orawski. Model je tak prý životaschopný při menším počtu klientů než u velkých pojišťoven. „Musí obrovskou část nákladů obětovat na provoz. Ať už jde o náklady za pobočky, či velké výdaje na získání a udržení klientů,“ vysvětluje Orawski.
Výsledkem jsou pro „klubaře“ v řadě případů i nižší pojistné sazby při srovnání s konkurencí. Jak ukazuje například srovnání cen povinného ručení, které před prázdninami provedl specializovaný server Měšec.cz, v modelových příkladech je úplně nejlevnější pro silnější vozidla vyšší třídy či lehčích dodávek. Do trojice nejlevnějších se vejde i v případě vozu běžné nižší třídy. A to vše dokonce před rozdělením případného zisku. Ke konkrétnímu výpočtu ceny pojištění se však dostanou jen členové.
Jako v londýnské kavárně
Orawski říká, že jejich pojišťovna jen navazuje na to, jak to fungovalo kdysi. „Sdílená ekonomika je vlastně návrat ke kořenům. Někdo zabil prase, naporcoval ho, a co nepotřeboval, vyměnil za jiné zboží. Zatímco se dřív taková směna omezila jen na jednu vesnici, dnešní technologie tomu dávají větší, globální rozměr,“ říká.
Ostatně i dnes obří pojišťovna Lloyd’s začínala v 17. století v londýnské kavárně na obdobném principu. Obchodníci a přepravci se tu sdružovali do klubů, ve kterých společně sdíleli rizika plynoucí většinou ze zámořských obchodů. Finanční sektor zažil v posledních letech mohutný nástup nových firem, které se s využitím digitálních technologií snaží nabourat dominanci velkých ústavů. V Česku jsou hodně viditelné třeba peer-to-peer půjčky, tedy přímé úvěrování mezi lidmi, nebo alternativní platební systémy.
Pojišťovacímu byznysu se však start-upy zatím spíše vyhýbaly, a to i v celosvětovém měřítku. Hlavním důvodem opatrnosti je poměrně tvrdá regulace. Pomalu se to však mění, v USA se třeba zvolna rozjíždí pojišťovna Lemonade. Rizika pomáhají sdílet i další nováčci, jako britská Guevara či německá Friendsurance, ti ale nemají přímo pojišťovací licenci, jen makléřskou.
První po osmi letech
Jak dlouho vlastně trvalo vybudovat pojišťovnu na zelené louce? „Od prvotního nápadu jsme na tom dělali tři roky. Získání licence od ČNB trvalo téměř rok a půl. S novými pravidly se totiž seznamovali i úředníci, protože jsme byli první pojišťovnou, která se o to poprvé po osmi letech pokusila,“ říká Orawski. „Moc se nebojíme, že by se do toho pustil někdo jiný. Myslím, že se nenajde tolik lidí, co by na to našli odvahu. A pak jsou tu dvě obrovská rizika – nemuseli jsme získat licenci nebo jsme nemuseli najít investora,“ tvrdí Orawski.
Prý jich oslovili několik. „Hledali jsme někoho, kdo by měl zkušenosti z působení na regulovaném trhu, a také někoho s dobrou pověstí,“ říká Orawski.
Nakonec se dohodli se skupinou RSJ miliardáře Karla Janečka, která se podílí třemi čtvrtinami na základním kapitálu 200 milionů korun. „ČNB po nás požaduje minimálně 180 milionů, to je taková daň za to, že jsme pojišťovnou,“ říká Orawski.
Zbývající čtvrtinu dala dohromady čtveřice zakladatelů – vedle Orawského ještě Lubomír Bušek, Miroslav Matocha a Filip Saidl. Pojišťovna má dnes 14 zaměstnanců, většinu služeb však zajišťuje prostřednictvím specializovaných externích dodavatelů.
Do černých čísel by se pojišťovna měla podle plánu dostat ve čtvrtém roce fungování. Ale co když to nevyjde? „Jsme start-up, připouštíme, že mohou přijít problémy. Třeba pokud bude válka nebo pokud se změní legislativa,“ říká Orawski.
„Kdyby se akcionáři rozhodli, že už pojišťovnu nechtějí dál financovat, pak by se klienti normálně pojistili jinde, nebo by se celý zákaznický kmen prodal. U nás si navíc nespoří, nemají životní pojištění. Proti velkým škodám jsme navíc zajištěni jako běžné pojišťovny,“ upřesňuje.
Zbývá ještě se ho zeptat, zda se mu někdy zasteskne po světě velkých pojišťoven? Dávno ne. „Kdyby mě tehdy nevyhodili, tak jsem tam dodnes a nadávám jako všichni tam,“ říká Orawski.
