Zdeněk Juračka, šéf Asociace českého tradičního obchodu.

Zdeněk Juračka, šéf Asociace českého tradičního obchodu. | foto: Petr Topič, MAFRA

Nadnárodním řetězcům konkurovat nemůžeme, říká tvář českého maloobchodu

  • 186
Zdeněk Juračka je jednou z nejviditelnějších tváří českého maloobchodu. Posledních 11 let stál v čele skupiny COOP, v oboru však působil i mnoho let předtím. Podle něj stát malé obchodníky zanedbával a zavedením nových povinností se to ještě zhorší. Lidí na vesnici ubývá, chybějí jim tam služby. A trpí tím i malé obchody.

Malé srovnání: hypermarkety prodávají rohlík za korunu, malý obchodník v místě mého bydliště za dvě a na venkově prý může stát i tři. Dokážou malé prodejny s těmito cenami konkurovat velkým řetězcům?
I když cena tři koruny za rohlík je hodně přehnaná a nedovedu si představit, které družstvo či prodejna by si ji tak dovolilo nastavit na současném trhu, konkurovat cenami český maloobchod zahraničním řetězcům nemůže. I nám se sice daří při jednání s dodavateli dosahovat docela slušných nákupních cen, velké řetězce jsou však svou silou schopny sjednat takové, o kterých se českému obchodu ani nesní. Můžou jít pod ceny českého obchodu, ale navíc často prodávají i za nižší cenu, než za jakou zboží nakoupí. Toto chování na trhu se posuzuje jako nekalá soutěž a jako takové by se mělo potírat. Problém je však i v nákladovosti prodeje.

Zdeněk Juračka (71)

Stál od roku 2004 až do loňského prosince v čele skupiny COOP, vedle toho vedl šest let Svaz obchodu a cestovního ruchu (SOCR).

Od roku 2014 je předsedou nově vzniklé Asociace českého tradičního obchodu (AČTO). Ta na rozdíl od SOCR, který zastupuje všechny obchodníky, a tedy i zahraniční řetězce, hájí především zájmy českých firem, jako je Hruška, Eso Market nebo Brněnka.

Proč?
Udržení našich tří tisíc prodejen v chodu představuje zcela jiné náklady než provoz dvě stě téměř identických hypermarketů, kde se dá snadno naladit poměr nákladů k výnosům. Třetina našich prodejen je jednomístných, často fungují z hlediska personálního zajištění na poloviční úvazek a výnosy z prodeje sotva pokrývají náklady na mzdu a energie. Tam, kde nejsme ve vlastním, se musí započítat i nájem. Většinou jsou tak prodejny buď na černé nule a podle kolísání ekonomiky v mírné ztrátě, nebo v mírném zisku. K tomu se přidávají nové legislativní změny, které způsobují růst nákladů.To se týká nákupu výpočetní techniky, organizace práce nebo většího využití pracovní síly.

Máte na mysli zavedení elektronické evidence tržeb (EET)?
Lhal bych, kdybych řekl, že některé prodejny na vesnici se kvůli tomu nezavřou. Základní problém to však rozhodně není. Jde o řadu dalších potíží. Loni se zvýšilo pracovní vytížení na prodejnách zrušením výjimky v popisu měrných cen. Hned na to přišlo nové, důkladnější značení potravin.

Co znamená výjimka v popisu měrných cen?
Pokud třeba prodáváte konzervu hrášku o hmotnosti 860 gramů a vedle stojí jiný hrášek o 420 gramech, tak musíte uvést i cenu za jeden kilogram, aby si mohl zákazník správnost ceny lehce přepočítat. Prodejny pod 200 metrů čtverečních prodejní plochy měly doposud z platnosti zákona výjimku a nemusely to uvádět. Na prodejnách je přitom třeba dva tisíce položek, což nelze přepisovat ručně. Bylo potřeba zavést pokladní systém, investovat do techniky či tiskáren.

Velké boje se vedly i kolem povinnosti označovat nebalené potraviny.
To byla další věc, která znamenala další náklady na dovybavení prodejen. Nebylo v silách prodavaček, aby se zpaměti naučily údaje o stovkách produktů a zákazníkům pak vysvětlovaly složení salámu. Na druhou stranu díky tomu má dnes spousta obchodníků prodejny vybaveny pokladními systémy a není pro ně problém přejít na elektronickou evidenci tržeb. Domnívám se proto, že její zavedení určitě nebude hlavním důvodem úbytku prodejen na vesnicích.

Očekáváte tedy, že prodejen na venkově bude stále ubývat?
Myslím, že ano. Bude se to týkat především nejmenších vesnic. Souvisí to i s jejich vylidňováním. Pokud tam někdo bydlí a každý den musí dvacet třicet kilometrů dojíždět do nejbližšího hypermarketu, tak se jednoho dne naštve a přestěhuje. Další úbytek však nebude zlomový a je potřeba říct, že vznikají i nové prodejny. Rodiny na vesnici si je často otevírají ve svých nemovitostech.

Popsal jste řadu problémů, s kterými musí COOP i další provozovatelé vesnických prodejen bojovat. Jak se s nimi vypořádat?
Hledáme různé cesty. Jedna z nich je oslovit obecní úřad a požádat třeba o zaplacení pracovní síly nebo části energií, aby obchod zůstal aspoň na nule. Jestli nám s tím obec nepomůže, musíme ho zavřít.

Jak moc jsou dnes dotace vesnického maloobchodu rozšířené?
Mezi obcemi existují značné rozdíly. Jeden starosta prodejnu podpoří, druhý ne. Neexistuje jednotný přístup, což je problém. Doufal jsem, že se sjednocením postupu při hájení obchodní obslužnosti venkova pomůže ministerstvo zemědělství. V minulosti jsme už měli zpracovaný program tohoto rozvoje z evropských zdrojů v Programu podpory rozvoje venkova. Byl to velmi kvalitní materiál, ministerstvo však rozhodlo, že se bude vztahovat jen na fyzické, a ne právnické osoby. Tím to zazdili.

Opravdu je možné dotovat vesnický maloobchod z evropských fondů?
Pravidla evropských fondů byla vždy definována tak, že by se peníze teoreticky daly na tento účel použít. Ministerstvo zemědělství v tom však dost zaspalo, zaměřuje se na podporu zemědělské výroby a zanedbává obchodní obslužnost.

V mnoha obcích existují obchody, kterým se daří i bez podpory. Jde třeba o vietnamské prodejny. Mají velkorysou otvírací dobu a vznikají i v místech, kde klasická jednota zavřela. Proč?
Vietnamci jsou výborní obchodníci, umějí provozovat prodejnu s minimálními náklady, zaměstnávají rodinu, mají otevřeno dvanáct hodin denně. Rád bych však viděl statistiku, kolik z těchto prodejen odvádí DPH i další daně a odvody. Těm, co tak nečiní, to dává výhodu, ale určitě se to netýká všech a i řada českých podnikatelů se vyhýbá placení daní. Na trhu je však zjevné, že velká část vietnamských podnikatelů to využívá čistě jako konkurenční výhodu. I proto jsem pro zavedení EET. Není to ideální řešení, ale zatím to je jediná proveditelná a reálná možnost, jak aspoň částečně podmínky na trhu srovnat.

Jiný příklad: má rodina žije ve vsi blízko polských hranic, jednou týdně tam zajíždí polský obchodník s dodávkou. Na nákup pečiva to sice není, trvanlivější produkty na celý týden však pořídit lze a místní si službu pochvalují.
Pamatuji si časy, kdy družstva měly stovky pojízdných prodejen. Po roce 1989 se říkalo, že trh vše vyřeší. Ukázalo se, že rozhodně nevyřeší venkov. Pojízdné prodejny zanikly, družstva je prodala a dnes nefungují. Je jen pár soukromníků, kteří takto jezdí. Váš příklad se ale dotýká ještě jedné věci, a sice příhraničního obchodního styku.

V čem je problém?
Nabývá na intenzitě, lidé ho čím dál více využívají. Často je sortiment od sousedů levnější. Objevují se však vážné námitky zejména ze strany veterinární správy, že se sem vozí neprověřené potraviny. Nechci být brzdou příhraničního obchodu, ale měl by se zařadit do nějakého legislativního rámce.

Vidíte kromě finanční podpory ještě jiné cesty, jak prodejny na venkově zachovat?
Další možnost je pronájem. Pokud je prodejna ztrátová, snažíme se ji pronajímat vlastním zaměstnancům, kteří ji pak vedou jako rodinný podnik s minimálními náklady. Pracují jako OSVČ, a i odvody tedy mohou mít nižší.

Kolik znáte takových případů?
Desítky. Na rozdíl od jiných sítí, jako třeba Enapo, Brněnka, nedělá COOP ani moc franšíz (provoz prodejny s licencí jiné firmy – pozn. red.) Pokud to jen trochu jde, tak chceme mít vlastní prodejnu a sami si ji provozovat.

Nedávno se objevila zpráva, že miliardář Radovan Vítek ovládl obchodní síť Jednoty Moravské Budějovice na Třebíčsku. Může to být náznak toho, že vidí nějaký trend rozvoje maloobchodu na vesnici?
Vítek nekoupil první Jednotu, začal ve Včele, pokračoval v Prostějově či Brně. Jde o jeden ze směrů jeho podnikání. Je dobrý obchodník a ví, co dělá. Členové družstva Jednota Moravské Budějovice ho chtěli prodat, protože ho už nechtěli dál provozovat. Všech sedmdesát prodejen si už od něj pronajalo družstvo COOP HB, tedy Havlíčkův Brod, které tak úspěšně pracuje na své expanzi.

To je tedy plánuje dlouhodobě provozovat?
Ano, Vítek sám maloobchod neprovozuje, prodejny pronajal COOP HB. Družstvo je dnes nejsilnější jednotou v republice z hlediska obratu i výnosnosti. Má zájem o expanzi a má na ni i finanční zdroje. Na Třebíčsku investuje do technologické vybavenosti prodejen i do širšího sortimentu. Regionu to tedy určitě prospěje.