Přesto to, co nyní začíná projednávat Sněmovna, tedy dočasné, ale velmi citelné zpomalení valorizací, je krok, který přijít musel a nedá se mu vyhnout. Je to o prosté aritmetice a systému našeho důchodového pojištění. Důchody v květnu jsou vypláceny z peněz, které Česká správa sociálního zabezpečení vybere od ekonomicky aktivních spoluobčanů během dubna.
Řeči o tom, že celý život jsem si platil a teď třu bídu s nouzí, jsou z tohoto důvodu zcela nepodstatné. Nehledě na to, že vzhledem k prodlužující se střední délce dožití naprostá většina penzistů dostane od produktivní generace podstatně více, než kolik sami přispěli svým vlastním dědečkům a babičkám.
Systém našeho důchodového pojištění funguje vzhledem ke své podstatě jen tehdy, pokud přibývá obyvatel a poměr produktivní složky populace k té "poproduktivní" se zlepšuje.
V opačném případě, v jakém se ocitla naprostá většina zemí západního světa, se z tohoto systému stává hra zvaná letadlo, kdy výhru dostávají ti, co přijdou včas, ale na ty, kdo platí nejdéle, nakonec nezbude nic. Organizátoři podobných schémat, které známe i z dějin raného českého kapitalismu, končí většinou v base. Ale zavřít do kriminálu správu sociálního zabezpečení nejde, protože dělají jen to, co jim nakazuje zákon.
Přiznání skutečnosti, že s námi stát hraje hru letadlo, lze samozřejmě určitý čas oddalovat. Tím, že zvyšujeme věk odchodu do penze, krátíme předčasné důchody a náhradní doby, které se pro výpočet penze započítávají, zvedáme pojištění a tak dále. Den pravdy však stejně jednou přijít musí. A zdá se, že je zde.
Není pochyb, že tahle společnost své důchodce určitě uživí a nepošle je bydlet pod most, přinejmenším v nejbližších desetiletích. Je to dáno především ve světě ojedinělou extrémní solidaritou zabudovanou v systému, kdy lidé s vysokými příjmy mají v porovnání se srovnatelnými zeměmi extrémně nízké penze, zatímco lidem s nízkými příjmy po odchodu do penze zůstává životní úroveň v podstatě zachována.
Nůžky se rozevřou
Přesto zcela neodvratně dojde k tomu, že se budou více a více rozevírat nůžky mezi průměrnou mzdou a průměrnou penzí. To, čemu se říká náhradový poměr, tedy poměr čistého důchodu k hrubé mzdě, bude klesat, a to poměrně rychle ze současných zhruba čtyřiceti procent někam podstatně níže.
Za to, že tenhle okamžik pravdy přišel právě teď a ne za pět či deset let, nemůže ani tak krize jako neochota dřívějších vlád přiznat před veřejností realitu a začít s razantními reformami. Nakonec ani ta reforma, která se má nyní spustit, rozhodně není nijak razantní. Bude třeba mnohem víc šlápnout na pedál. Jistě se zase najde spousta lidí, kteří budou na náměstích křičet, že kdyby se tady nekradlo, tak se nemusí sahat na důchody, což se sice dobře poslouchá, ale špatně počítá.
Za poslední tři roky klesly veřejné zakázky minimálně o sto miliard, zatímco penze narostly o čtyřicet, přestože všechny vlády po Paroubkovi držely penzijní výdaje zkrátka a valorizovaly jen podle zákona, na rozdíl od vlád předcházejících. A tempo růstu výdajů na důchody prudce zrychluje. Prostě systémový problém v penzích opravdu, ale opravdu žádný boj s korupcí nevyřeší.
Jediné, co tenhle problém vyřeší, je odložení spotřeby. To, co neprošustrujeme dnes, můžeme rozumně užít, až nebudeme schopni pracovat. Pro zajištění na stáří prostě musí vzrůst význam osobních úspor v jakékoli formě. Na účtech, ve fondech, v nemovitostech. To je jediné, co umožní našemu penzijnímu letadlu měkké přistání bez dramatických sociálních otřesů.
Zcela nedostatečné je pak "vyvedení části povinného sociálního pojištění do soukromých fondů", jak říkají současné penzijní reformě socialisté a komunisté. Ve skutečnosti jde jen o ponechání části daní lidem, aby se mohli na stáří zajistit sami a nemuseli čekat na almužnu od státu, který bude mít na její vyplácení stále méně a méně. Rozsah nutných vlastních úspor pro spokojené stáří je mnohem vyšší, než nový systém vygeneruje, a je dost komické, když levice první krok k řešení potíží penzijního systému hodlá ve jménu důchodců rušit.
Den pravdy, který nyní ve Sněmovně přichází, vypovídá více než jasně, jak pokrytecké bylo Špidlovo odmítání zvýšení důchodového věku z šedesáti na dvaašedesát let, Paroubkovo odmítnutí základních a nepříliš podstatných změn systému, na nichž se v roce 2005 shodly všechny parlamentní strany kromě komunistů. A vypovídá také o tom, jak malý krůček vpřed udělala současná Nečasova vláda a ještě je za to kritizována zleva i zprava.
