Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Reuters

KOMENTÁŘ: Euro se potácí mezi skepsí a nadějí, Řecku není pomoci

  • 450
Skepse a naděje se v posledních dnech střídají téměř stejně často jako noc a den. Ještě v úterý to vypadalo, že euro směřuje ke svému zániku a strhne s sebou do hluboké recese celou Evropu. Ve středu se ale situace jako mávnutím kouzelného proutku otočila o 180 stupňů.

Eurokomisař pro ekonomické a měnové otázky v úterý varoval, že eurozónu před dalším summitem EU, který se bude konat na konci příštího týdne, čekají kritické dny. Někteří skeptičtí ekonomové varovali, že šance na rozpad měnové unie dosahuje 50 procent.

Ve středu se ale všechno změnilo. Výnosy státních dluhopisů výrazně klesly, ceny akcií a komodit vystřelily vzhůru, euro posílilo vůči dolaru, koruna vůči dolaru i euru. Kouzelným proutkem byla tentokrát společná akce několika centrálních bank v čele s ECB a americkým Fed. Vyhráno ale ještě zdaleka není.

Na podstatě dluhové krize se vůbec nic nezměnilo. Řecko je nezachranitelný případ. Odepsat se bude muset podstatně více jeho dluhů, a to nejen v bankách, ale také v případě záchranných půjček EU a MMF, které Řecko získalo v posledních dvou letech.

Záchranný fond EFSF, který by měl být hrází proti šíření krize do dalších zemí, měl být podstatně navýšen, jenže na předchozím summitu EU v říjnu byl zvolen způsob, kterému nikdo příliš nevěří. Mezitím se neustále zhoršují makroekonomické prognózy pro země eurozóny i jejich sousedy. Při stagnaci či recesi ekonomiky se rozpočtová situace evropských zemí dále zhorší.

Čína Evropě nepomůže

Dnes existují teoreticky čtyři cesty k záchraně eurozóny. První z nich se opírá o pomoc zvenčí. Potíž je v tom, že chudší země jako Čína nebo Brazílie nevidí příliš důvodů proč riskovat své peníze a pomáhat relativně bohaté Evropě, která si nedokáže odepřít nadměrné žití na dluh. Bohatší USA a Japonsko mají dost starostí s vlastními veřejnými financemi. Ostatně USA již o elitní rating AAA přišly, zatímco Francie nikoli.

Druhá možnost se opírá o rozložení rizika napříč eurozónou. Podobně jako u první možnosti jde o klasické schéma pokusit se přehodit problém výše, kde už se snad zvládne. Najít v rámci eurozóny země, které si mohou dovolit zachraňovat ostatní, není lehké. Dnes mají v pořádku své státní finance jen Finsko, Estonsko a Lucembursko, které tvoří pouhých 2,6 procenta HDP eurozóny. Je jasné, že tyto země eurozónu spasit nemohou.

Kromě nich si může dovolit zvýšit své dluhy při zachraňování eurozóny už jen Německo. Rozložení rizika v rámci eurozóny může mít dvě formy: zvýšení kapitálu EFSF nebo zavedení Eurobondu. Je logické, že Německo žádá omezení fiskální suverenity v zemích eurozóny výměnou za riziko, které ponese v Eurobondech. To si ale žádá úpravu unijních smluv a příprava a ratifikace může zabrat dlouhé měsíce.

Německo chce změnit smlouvu o EU

Třetí možností zůstává masivní zásah Evropské centrální banky. V podstatě jde o monetizaci dluhu, tedy tištění peněz za účelem splacení státních dluhů. Zde je velký rozdíl mezi kroky americké centrální banky Fed, která se snaží kvantitativním uvolňováním stlačit dlouhodobé úrokové sazby a v okamžiku, kdy bude ekonomika v dobré kondici, bude nejspíše státní dluhopisy opět prodávat a stahovat "natištěné peníze".

ECB nakupuje dluhopisy Itálie a Španělska, které jsou při dnešních úrokových sazbách nesolventní, neřeší tedy růst ekonomiky ale insolvenci. Monetizace dluhu je historicky osvědčená cesta k vysoké inflaci. Dnešní vysoké rizikové prémie u státních dluhopisů zemí eurozóny by se jednoduše proměnily v inflační prémie. Doplatily by na to země, které jsou solventní a které si mohou půjčovat na trzích za příznivých podmínek (Německo, Nizozemí či Finsko).

Poslední možnost je jediná správná cesta: náprava veřejných financí na úrovni jednotlivých států - výrazné snížení deficitů ve 14 ze 17 zemí eurozóny, zejména potom v Řecku, Irsku, Portugalsku, Španělsku, Itálii a Francii.

Ostatní výše zmíněné možnosti mohou zmírnit tíhu současné situace a poskytnout prostor k nalezení a rychlé realizaci podstatné změny v rozpočtové politice těchto zemí, nemohou ale dluhovou krizi úspěšně vyléčit. Nebude to ale jednoduché, život na dluh je v mnoha evropských zemích, ve společnosti i politice, zakořeněn dlouho a hluboko.