Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Skutečně čerpáme dotace z EU lépe a radostněji?

  11:56aktualizováno  11:56
Čistá pozice nemusí být tak čistá, jak se z optimistických čísel příjmů z EU může zdát, píše ekonomka Hana Lipovská v komentáři pro iDNES.cz. Pokud k oficiálním číslům ministerstva financí připočítáme například skryté náklady a zmařené příležitosti, výsledky podle ní nejsou zdaleka tak přívětivé.
Nejdražší vzdělávací akce státu v dějinách domácích eurodotací. Celkem 17,4...

Nejdražší vzdělávací akce státu v dějinách domácích eurodotací. Celkem 17,4 miliardy šlo na školení a rekvalifikace jako pomoc firmám ohroženým hospodářskou krizí. Hradila se školení, doprava i náhrada mzdy zaměstnancům v době školení. Měřitelnost úspěchu projektu je nulová. | foto: Reuters

Ministerstvo financí zveřejnilo před několika týdny statistiku o takzvané čisté pozici České republiky vůči rozpočtu Evropské unie v roce 2015. Podle této zprávy získala Česká republika v letech 2004–2015 z rozpočtu EU celkem 990,5 miliard korun, naopak do rozpočtu odvedla 429,2 miliard korun. Čistá pozice tedy dosahuje 561,2 miliard korun (zpráva ministerstva financí k dispozici zde).

Již v květnu 2014 konstatovala vládní studie o ekonomickém přínosu členství České republiky v Evropské unii zcela v duchu obdobných čísel, že „z evropského rozpočtu dostáváme více než dvakrát tolik, než do něj vkládáme“ a že „bez kohezní politiky by HDP České republiky bylo dlouhodobě
o 4,7 % nižší“ (zpráva státního tajemníka je k dispozici zde).

Na první pohled tedy tato tvrdá data přinejmenším částečně ospravedlňují členství České republiky v EU alespoň ekonomickým přínosem. I díky tomuto prvnímu pohledu hodnotí – jinak relativně eurorealistická – česká veřejnost evropské fondy značně optimisticky (podle vládního průzkumu veřejného mínění v roce 2015 považuje 65 % dotazovaných fondy EU za přínosné).

Vlaječky a nálepky

Hana Lipovská

Hana Lipovská

Absolvovala obor Hospodářská politika na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde nadále působí jako doktorandka na Katedře ekonomie. V rámci své odborné práce dlouhodobě spolupracuje s MŠMT ČR, Českým statistickým úřadem a Institutem Václava Klause.

Jako vždy je ovšem první pohled daleko méně důležitý než pohled druhý. Částka 561,2 miliard korun vypadá sice úctyhodně, jedná se nicméně pouze o 1,2 % celkového HDP, který Česká republika v celém sledovaném období 2004–2015 vyprodukovala. Národní spoluúčast na financování projektů musí tvořit podle pravidel minimálně 15 % celkových výdajů, průměrně se přitom pohybuje mezi 20–30 %. Při středním odhadu spolufinancování ve výši 25 % bylo ve sledovaném období na projekty vydáno z českých veřejných i soukromých zdrojů zhruba 250 miliard korun. Čistá pozice rázem klesne na 311 miliard korun (0,67 % celkového HDP). Ani toto číslo však není konečné.

Většina projektů financovaných z fondů EU totiž vyžaduje další střednědobé nebo dlouhodobé financování. Pokud z takzvaných „peněz EU“ (neboli z peněz českých, německých či britských daňových poplatníků) postavíme vědecké centrum, budeme muset v dalších letech financovat fixní náklady spojené s jeho fungováním i variabilní náklady spjaté se mzdami zaměstnanců.

Podmínky přijímání dotací navíc přesně vymezují další náklady na publicitu. V praxi to znamená nejen zakoupení všemožných vlaječek a nálepek, ale také koupi a instalaci „velkoplošných reklamních panelů“ o doporučeném rozměru 2 x 2 metry (dokonalosti dosáhla tabule u dálnice D1 směrem na Brno, který informuje, že projekt byl navržen k spolufinancování z fondů EU). V celkovém objemu stovek projektů tyto náklady, jakkoli úsměvné, zanedbatelné nejsou.

Jak vymyslet správný projekt

V České republice v současnosti působí několik stovek firem, které nabízejí poradenství pro čerpání EU dotací. Veškerou životní náplní těchto firem je zařizování administrativy spojené s projekty. Tyto firmy si většinou jako provizi účtují podíl na získané dotaci (tzv. „success fee“), který vytváří další náklady mrtvé váhy.

Samotná příprava žádosti je často ukázkovým příkladem plýtvání vzácnými zdroji, včetně zdroje nejvzácnějšího – lidského kapitálu. Směle můžeme parafrázovat Ginsbergovo Kvílení: Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené...

Nejlepší hlavy soukromých firem i veřejných institucí totiž věnují stovky hodin ročně vymýšlení projektů (o jejichž užitku ve valné většině případů silně pochybují), jejich monitoringu a posléze psaní dílčích a závěrečných zpráv. Náklady příležitostí jsou jen těžko vyčíslitelné. V řadě případů je navíc pečlivě připravovaný projekt z toho či onoho důvodu zamítnut. Veškerý čas a intelektuální úsilí tak přijdou vniveč.

Podivný automat na kávu

Přes všechny tyto neviditelné, nevyčíslitelné nicméně bezpochyby značné náklady lze namítnout, že čistá pozice České republiky sice možná není 560 miliard, možná ani 300 miliard, nicméně i kdyby činila „pouhých“ 100 miliard, pořád se nám ještě tyto peníze vyplatí. Vždyť přece vklad z peněz českých daňových poplatníků dostaneme zpět i s úroky. Ani to ovšem není celá pravda.

Ano, Česká republika skutečně dostane jistou prémii složenou z peněz zahraničních (převážně německých) daňových poplatníků. Otázka je, co by zahraniční daňoví poplatníci dělali, kdyby do Čech (a Polska, Maďarska, Řecka, Španělska či na Slovensko) tento obolus posílat nemuseli. Část této „daňové úspory“ by bezpochyby uspořili. Část by ovšem spotřebovali či investovali do zboží, které skutečně potřebují. Část této částky by tedy do české ekonomiky přišla tak jako tak, nikoli ovšem formou rozpočtové žebračenky, nýbrž jako platba za smysluplné české exporty.

V eurooptimistickém pojetí se často zdá, že evropské dotace fungují jako zázračný automat, do kterého vhodíme desetikorunu, aby nám vzápětí vypadla dvacetikoruna. Ve skutečnosti se však fondy chovají spíše jako podivný automat na kávu. Když do něj vhodíme desetikorunu, vypadne nám nápoj v hodnotě dvacetikoruny. Drobnou vadou ovšem je, že místo desetikorunové kávy (kterou poptáváme) dostaneme dvacetikorunovou rajčatovou šťávu (která nám přinese výrazně nižší užitek).

Některé české firmy sice dostanou příjemnou dotační prémii, peníze však nesmí použít na to, co skutečně potřebují, ale pouze na to, co je evropskými fondy podporováno. Příznačná je situace řady českých škol, které sice učí zeměpis podle čtyřicet let starých atlasů (což je pro výuku geografie poměrně podstatný problém), nové si však zakoupit nemohou, protože v příslušném „sáčku“ na ně peníze nejsou. Ty samé školy si ovšem mohou zažádat o dotaci z OP VK na interaktivní tabuli. S ní sice na rozdíl od atlasů neumí pracovat žádný člen pedagogického sboru, nicméně který ředitel by si troufl nechat peníze propadnout, když už takovou možnost škola jednou má.

Behaviorální ekonomové Richard Thaler a Cass Sunstein popisují ve své slavné popularizační knize Nudge situaci, kdy si všichni hosté polepší, pokud hostitel před večeří odnese mísu se slanými oříšky z obývacího pokoje do kuchyně. Dokud měli hosté (racionálně uvažující mladí ekonomové) oříšky k dispozici, nedokázali odolat pokušení a vzdor zdravému rozumu je těsně před večeří plnými hrstmi ujídali. Když hostitel oříšky odstranil, pokušení zmizelo – a užitek hostů (z dobré večeře) vzrostl.

Kladná čistá pozice České republiky vůči rozpočtu EU má s mísou oříšku leccos společného. I v případě evropských dotací by se celkový užitek zvýšil, pokud by někdo „odnesl oříšky do vedlejší místnosti“.

Autor:


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.