Původním ohniskem finanční krize byl finanční sektor, který doplatil na prasknutí hypoteční bubliny znásobené sekuritizací dluhových instrumentů (tj. vznikem a masovým rozšířením cenných papírů navázaných na hypotéky a další typy úvěrů). Součástí řešení krize bylo přenesení problému na větší bedra, tedy na veřejné finance. Ty navíc zatížila následná recese.
Problém je v tom, že v mnoha vyspělých zemích nebyly veřejné rozpočty v pořádku ani před krizí. Výsledkem je tak tristní stav státních rozpočtů, který se stal rozbuškou pro další vlny silného pesimismu na trzích. Do tohoto ovzduší stačilo, aby začaly přibývat informace o ochladnutí ekonomického oživení.
Poslední vlna krize nezačala na finančních trzích. Evropské vlády a Bílý dům měly dva roky času, jak začít dávat věci do pořádku. Vezměme si například situaci kolem Řecka. O jeho problémech se začalo intenzivně mluvit na podzim roku 2009. Po půlročním váhání bylo přijato polovičaté řešení, aby se rok na to musela situace hasit znovu. Mezitím se do potíží dostaly další země.
Za novou vlnu paniky mohou rozpočtové deficity
Vraťme se na začátek. Co je příčinou problémů? Rozpočtové deficity. Existuje v eurozóně důvěryhodný mechanismus, který by zabránil dluhovým krizím? Stále neexistuje. Mohou ho nahradit záchranné operace jako je EFSF (záchranný fond) nebo nákupy dluhopisů Evropskou centrální bankou? Nemohou, představují jen nástroj ke stabilizaci trhů, nikoli léčbu problému. Polovičatá řešení si říkala o ztrátu trpělivosti finančních trhů.
V USA je situace o něco jednodušší, nikdo se nezamýšlí nad otázkami, jako je udržitelnost měnové unie, centralizace fiskální politiky a ztráta suverenity jednotlivých součástí unie. Jádro problému je ale stejné: absence vyhlídky na udržitelné veřejné finance. Situaci zcela zbytečně vyhrotilo dohadování o navýšení dluhového limitu, které jen připomnělo a zdůraznilo fiskální problémy.
Současné dění na trzích ovšem nesouvisí jen s racionálním zhodnocením ekonomického vývoje a situace v jednotlivých firmách. Základní impuls, zhoršení makroekonomické situace a nevyřešené fiskální problémy, byl znásoben strachem a panikou. Od posledních podobných dnů uteklo příliš málo času a lidé mají v živé paměti, co se dělo na podzim 2008. Je nemožné odhadovat, kdy se situace zklidní.
Přispět by k tomu mohly informace, že ekonomika v eurozóně a USA na tom není tak špatně. Došlo ke zpomalení růstu, jak ukazuje řada indikátorů, nicméně prozatím nic nepotvrzuje recesi. Pokud se objeví několik příznivých zpráv například z trhu práce v USA nebo průmyslu v eurozóně, mohl by se pesimismus zmírnit.
Riziko další krize klesne, až se začnou řešit dluhy
Možnosti autorit hospodářské politiky jsou sice omezené, určitý vliv ale přeci mají. Vzhledem k tomu, že veřejné rozpočty jsou jednou z příčin současných problémů, leží tíha krátkodobé stabilizace situace spíše na centrálních bankách. Proto Evropská centrální banka obnovila některé mimořádné nástroje měnové politiky a zasahuje na trzích s dluhopisy. Je možné, že americký Fed také zkusí vymyslet, jak přispět ke zklidnění situace.
Riziko další krize ale klesne, až se začne řešit skutečná příčina – rozpočtové schodky a dluhy. USA by musely přijmout důvěryhodný plán, který by umožnil pozvolné snižování deficitů s jasným cílem a kroky, jak v dohledné době několika let dosáhnout udržitelných veřejných financí. Během příštího desetiletí bude muset federální rozpočet ušetřit trojnásobně více, než slibuje poslední dohoda mezi oběma politickými tábory. Škrty se nevyhnou sociální politice, programu Medicare a udržitelné nejsou daňové škrty zavedené v letech 2001 a 2003. Výhodou USA je možnost rozložit fiskální konsolidaci na více let a omezit negativní dopady na ekonomiku.
Eurozóna musí vedle rozpočtů vyřešit také existenci eura. Ilustrační snímek.
Eurozóna je v obtížnější situaci a její manévrovací prostor je podstatně užší. Musí řešit dva problémy: rozpočty a existenci eura. Eurozóna bude muset ihned zatlačit na největší hříšníky, a to není jen Řecko, Irsko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, ale také Francie, aby rychle a výrazně omezily deficity a dluhy veřejného sektoru. Tlak na okamžitou fiskální konsolidaci může zmírnit prohloubení vzájemné solidarity v eurozóně (například znásobením kapacity EFSF), tj. ochota zbytku eurozóny v čele s Německem financovat postupné dosažení udržitelných veřejných financí v celé měnové unii.
Dnes už přestává mít smysl dívat se na jednotlivé země eurozóny, důležitější je posuzovat její ekonomiku a fiskální situaci jako celek. Zásadní existenční otázkou je design eurozóny. Současné nastavení je špatné a dosud provedené kroky nedostatečné. Eurozóna již rok přešlapuje na rozcestí, zda se více semknout a směřovat k fiskální unii (včetně společného dluhopisu), nebo se vrátit na integračním žebříku o krok zpět.
Recese eurozóny by se přelila do Česka
Dosud byla řeč o eurozóně a USA, ale co česká ekonomika? Po propadu v roce 2009 přišlo loni oživení a HDP se zvýšil o 2,2 procenta. Ekonomika pokračovala v růstu i v první polovině letošního roku, tento růst se ale téměř výhradně opírá o zahraniční obchod, tedy poptávku v zahraničí, zejména eurozóně. Domácí poptávka přešlapuje na místě, na rozdíl například od Polska, kde poměrně rychle roste. V okamžiku, kdy dochází k ochlazení ekonomiky eurozóny a hrozí další zpomalení, či dokonce recese, je nasnadě, co by to znamenalo pro Českou republiku. Bohužel není mnoho možností, jak se tomu bránit.
Jednou z nich je pohlídat kurz koruny, aby podpořil konkurenceschopnost vývozu. Zvýšení úrokových sazeb by tomu jistě nepomohlo. Vzhledem ke stále velkému rozpočtovému schodku a citlivosti finančních trhů na fiskální parametry nemá vláda příliš možností, jak zareagovat. Snad jen přeskupením peněz v rámci rozpočtu směrem k výdajům s vyšším fiskálním multiplikátorem a dokončením daňové reformy omezující distorze, které daně způsobují v ekonomice. Naštěstí si na rozdíl od mnoha jiných evropských zemí můžeme dovolit držet se svého plánu postupného uzdravení veřejných financí. Jakýkoli krok stranou by ale znamenal značné riziko.
