Historie krize sahá až do 50. let, kdy poválečná Evropa zavedla sociálně tržní hospodářství.
Fungovalo velmi dobře zhruba až do konce let šedesátých. Sociální stát však tehdy znamenal něco docela jiného než dnes. Střídmou podporu v nezaměstnanosti; důchodový věk vyšší než průměrný věk dožití; lékařskou péči na úrovni tehdejší doby.
V pasti nárokové mentality
Kdybychom dnes chtěli v Evropě zavést sociální stát, jaký fungoval v éře hospodářského zázraku, byli bychom osočováni z asociálnosti. Neboť s jídlem roste chuť a jedna sociální výhoda plodí poptávku po další. Vzniká nároková mentalita. Občan začne věřit, že je povinností státu, aby se o něj postaral, ne?
Ne. Ale vysvětlujte to politikům - ti rádi pokryjí poptávku po výhodách nabídkou volebních slibů. Sliby je nutno financovat. Jak? Druhá světová válka byla financována dluhem. Namísto nepřítele budeme nyní bojovat proti chudobě. Dluh není problém, protože růst spotřeby "nakopne" hospodářský růst a dluh se v něm nakonec "rozpustí". A kdyby něco, lze přece zvýšit daně. Anebo inflaci.
Nakopávači a rozpouštěči si tak vytvořili vlastní ekonomickou teorii, která se skládala částečně z ukradených a z kontextu vytržených myšlenek geniálního Johna Maynarda Keynese; částečně pak z pusté demagogie. Fungovala báječně - na papíře.
Ve skutečném světě stačilo necelé desetiletí (zhruba 1972 až 1979), aby byl zřejmý omyl. S růstem sociálních výdajů rostla nezaměstnanost. S růstem daní klesalo tempo růstu ekonomiky. Ale hlavně, dramaticky vzrostl státní dluh. Vezměme si jako příklad Francii. V roce 1979 činil poměr veřejného dluhu ke hrubému domácímu produktu 31,4 procenta. V roce 1999 vzrostl veřejný dluh na 67,2 procenta HDP. Nyní je francouzský veřejný dluh na 84,7 procenta HDP. Ale nepředbíhejme.
Škrtat sociální výdaje? Kdepak!
Koncem 80. let bylo zřejmé, že takhle to dál nejde. Výše státních dluhů začala budit strach. Daně byly tak vysoké, že zvyšovat nebylo už kam. Lidé reptali kvůli inflaci. Co teď?
Politici museli připustit, že je třeba dát státní finance trochu do pořádku. O kousek snížili daně, docela úspěšně zkrotili inflaci - ale zásadně seškrtat sociální výdaje, to prosím nikoli. Na rozsáhlé škrty si netroufla ani "železná lady" Margaret Thatcherová. Mezitím v Evropě klesala porodnost. Proč se trápit s dětmi, když se stát na stará kolena postará? Máme přece nárok na pořádnou péči, když si platíme tak drahé sociální pojištění a tak vysoké daně, ne?
Politikové však našli způsob, jak ekonomiku ještě jednou "nakopnout", aniž by to státní rozpočet cokoli stálo.
Výhodné daňové prostředí pro hypotéky a úvěry všeho druhu, podnikatelské i spotřebitelské, udělalo druhý hospodářský zázrak. Zhruba od roku 2000 se po Evropě začaly ozývat zvuky bagrů, míchaček, sbíječek a jiných stavebních strojů. Nízké úrokové sazby na společné evropské měně měly efekt. Zvláště Irsko a Španělsko vynikaly ve stavební aktivitě. Ale i v jiných zemích rostl objem bankovních úvěrů dramaticky.
Bankovní úvěry mají tu výhodu, že na rozdíl od státních dluhů se jim ekonomičtí analytici tolik nevěnují. A tak si třeba zmíněné Irsko vybudovalo dluhovou zátěž o velikosti 215 procent HDP, aniž by to vzbudilo pozornost (jen málo analytiků varovalo včas). Bankovní úvěry také velmi slušně stimulují ekonomiku, čímž zvyšují i daňové příjmy státu.
Jenže i bankovní úvěry musí někdo někdy zaplatit. Přijde čas, a máme tu bankovní krizi. Banky se hroutí, státy je musí podpořit, neboť zhroutí-li se banky, zhroutí se úplně všechno. Ekonomika bez bank by byla jako země bez silnic, železnic a letišť. Záchraně bank je nutno podřídit i stabilitu státního rozpočtu.
Kde udělali soudruzi z EU chybu
Což se stalo a Evropa už neví, jak dál. Státy jsou předlužené, banky přeúvěrované, nároky na sociální stát vysoké. Nezbývá než připustit, že i soudruzi z Evropské unie mohli někde udělat chybu, a vrátit sociální stát zhruba do kolejí, po kterých hladce jezdil kolem roku 1960. Jistě, bude to nepříjemné, voliči se neradi vzdávají výhod, na které mají domnělý nárok.
Anebo je tu ještě jiné řešení. Nic nerozpouští dluhy tak účinně jako inflace. Nákup italských a španělských dluhopisů Evropskou centrální bankou v pondělí 8. srpna mohl být signálem pro budoucnost. Signálem, že historie se opakuje a že staré dluhy se nejlépe platí novými inflačními penězi. Slib dodržovat nízkou inflaci je asi posledním slibem v eurozóně, který zatím zůstal neporušený. Je tedy možná načase.
