Hlavně Antonín Koláček a Petr Kraus, dva z celkem pěti odsouzených Čechů, od rozsudku ve švýcarské Bellinzoně snad každý den v médiích povědí něco překvapivého. Svěří se se svým zklamáním nad švýcarskými soudci, které předtím adorovali. Koláček sdělí, že teď začne mluvit, ale vlastně nic neřekne. Kraus označí majitele nástupnické firmy po MUS, kteří se přidali k obžalobě, za lidské krysy. A hlavně - oba neustále trvají na tom, že všechno, co se kolem ovládnutí MUS do roku 1999, kdy exmanažerům skrytým za americkou skupinou Appian prodala svůj podíl i tehdejší vláda Miloše Zemana, bylo legální.
Než se dostaneme k argumentům, řekněme si obecně jednu věc: vlastně se těmto projevům ani nelze divit.
Bývalí manažeři a poté vlastníci MUS prožili velký kus života ve lži, a nyní je velmi těžké si to přiznat. Už proto, že po letech prostě svým vlastním lžím uvěříte. Je to stejné, jako když si po pádu komunismu či fašismu spousta lidí odmítla připustit, že existovali političtí vězni a lágry či holokaust.
V soukromí slušní, ale...
Toto milosrdné vytěsnění skutečné pravdy z hlavy je navíc v případě obou pánů dáno i tím, že dávno žijí své jiné, poctivé životy. Koláček se stará o duchovní rozvoj a propagaci různých náboženství a Kraus investoval spoustu peněz do vzdělávání a psychologických výzkumů. Dopad na zem je tak z opravdu velké výšky.
Další komentáře najdete v dnešní MF DNES
 MF DNES v počítači nebo v iPadu/iPhonu |
I přes všechno pochopení této lidské stránky věci však není možné zamlžit fakta a ohýbat argumenty. Jejich ovládnutí MUS, na níž královsky zbohatli, nebylo ani čestné, ani pochopitelné v kontextu doby. Bylo drzé, a jak také řekl soud, za hranou zákona. Proč?
1. Nejsměšnější lež je relativizování podvodu na státu, za který je mimo jiné švýcarský soud odsoudil. Koláček i Kraus se dnes paradoxně odvolávají na slova bývalého šéfa Fondu národního majetku Romana Češky, který na jejich snahu ovládnout MUS za její vlastní peníze a s krytím amerického Appianu v roce 1998 upozornil. Nemohli prý vládu podvést, když se vlastně vědělo, kdo je kdo.
Jenže se stačí podívat do archivu veřejných prohlášení pánů Koláčka a spol. z let 1998 až 1999, co na adresu Češky pronášeli. Do posledního dechu své angažmá v MUS popírali. "Byl bych opravdu rád, kdybych měl peníze amerických investorů, ale opravdu je nemám," odpovídal žertem Koláček na dotazy, zda má se skupováním akcií MUS na trhu něco společného. Anebo věta chodící výkladní skříně lži jménem Appian, jejího prezidenta, bývalého šéfa MMF a manažera Světové banky Jacquesa de Groota. "Ne, ne, ne, říkám to třikrát," čertil se v roce 1998 slovutný de Groote při odpovědi na otázku, zda se do skupování akcií zapojil i management dolů a firemní peníze. Podle něj šlo výhradně o peníze Appianu. Mimochodem, de Groote byl v Bellinzoně také odsouzen a soud dal v podstatě za pravdu autorce obžaloby Grazielle de Falco Haldemannové, která na jeho adresu uvedla, že si ho manažeři najali jako „profesionálního lháře“.
V této souvislosti stojí ještě za připomenutí i role tehdejších auditorských firem. Do roku 1998 to byla Deloitte and Touche, která MUS vystavovala bezchybné vysvědčení. V roce 1999 s auditováním firmy skončila a její štafetu převzal další světový auditor, KPMG. Ve světle pozdějších zjištění by možná stálo za to objasnit, zda auditoři, kteří o miliardových půjčkách na "finanční investice" MUS věděli, plnili všechny své povinnosti, anebo také byli jen uvedeni v omyl.
2. Opravdu povedený je i argument, že manažeři si tehdy peníze na ovládnutí MUS z firmy jen půjčili a pak je tam zase i s úrokem vrátili. A že celou touto operací vlastně doly v těžké ekonomické situaci zachránili před krachem. Švýcarský soud potvrdil variantu, která se podle všeho opravdu více blíží pravdě - manažeři z polostátní firmy poslali zhruba tři miliardy korun do lichtenštejnské firmy Portoinvest. Z ní pak peníze putovaly do firem ovládaných už pouze jimi a nakupovali se za ně akcie MUS. Jestliže říkají, že peníze pak vrátili, tak ano, ale tím, že z MUS vytáhli další miliardy a část pohledávek proti sobě započetli. I proto soud konstatoval, že MUS vznikla škoda tři miliardy korun. Další dvě miliardy korun pak jako škodu utrpěl stát, když jim levně prodal svůj podíl.
Obyčejná zlodějna
Věty Koláčka i Krause, že „my jsme Mosteckou uhelnou nakonec zachránili“ nebo že to bylo "poctivé a čestné, dokončit akvizici Mostecké uhelné", působí ve výše uvedeném kontextu jako výsměch. Jestliže někomu něco seberu a pak to zvelebím, mám právo na milost a čestné uznání? Neobstojí ani klíčový argument, že postup manažerů byl poplatný době, že v 90. letech se takto privatizovalo. Nikoliv. Peníze z polostátních firem se nesměly krást ani v těchto divokých letech.
U nás sice vyšetřování stát nedokázal dotáhnout do konce, ale to není žádná omluva, spíše další "obžaloba". A zřejmě i tudy by se mělo ubírat další pátrání: Proč nebyl v Česku zájem o pravdu? Proč byl odložen spis o MUS Kosatka? A jak to tedy bylo s údajnou korupcí, na niž šly podle Švýcarů stovky milionů korun, ale obviněn je jen nepodstatný exnáměstek Sýkora, jenž dostal tři miliony?
Stejně tak zbývá objasnit, jaké další transakce udělal Appian za peníze MUS v plzeňské Škodě a zda byly legální. Jak je možné, že se tato miliardová akvizice za peníze MUS vrátila po pár měsících zpět? A jak to bylo ve Škodě se skutečnými vlastníky?
Pan Koláček ani pan Kraus, ani nikdo z dalších odsouzených či z tehdejších politiků to na sebe nepoví. Přitom by to bylo důležitější než vše, co jsme od nich dosud slyšeli.
