Moje odpověď zněla, že neexistují žádní „oni“ - že Řecko nestojí proti pevnému bloku neoblomných věřitelů, kteří by raději zažili porážku a řecký odchod z eurozóny, než aby nechali uspět levicovou vládu. A že na opačné straně jednacího stolu existuje mnohem víc dobré vůle, než mnozí Řekové předpokládají.
Dá se ale snadno pochopit, proč Řekové vidí věci tímto způsobem. Shrňme si, co se dosud odehrálo. Na konci roku 2009 Řecko čelilo krizi způsobené dvěma faktory: vysokým dluhem a nafouknutými náklady i cenami, kvůli kterým nebyla země konkurenceschopná.
Evropa odpověděla půjčkami, díky kterým byl tok peněz zachován, ovšem jen pod podmínkou, že Řecko bude pokračovat v krajně bolestivé politice. To zahrnovalo škrty ve výdajích a zvyšování daní, které by - pokud by bylo zavedeno ve Spojených státech - vyneslo tři biliony dolarů ročně. Došlo také ke škrtům mezd v rozsahu, který si lze těžko představit; průměrně mzdy klesly o 25 procent v porovnání se svým maximem.
Tyhle obrovské oběti měly vést k zotavení ekonomiky. Namísto toho ale zničení kupní síly jen prohloubilo propad a vyvolalo utrpení srovnatelné s obdobím velké krize.
Nejsou léky, lidé nemají na nemocniční poplatky
V sobotu jsem navštívil útulek pro bezdomovce a vyslechl srdceryvné příběhy o zhrouceném systému zdravotní péče, o pacientech, které odmítly přijmout nemocnice, protože neměli na vstupní poplatek ve výši pět eur, a nedaly jim ani léky, protože jim došly.
Byla to nekonečná noční můra. A přesto řecké politické vedení odhodlané zůstat v Evropské unii a obávající se následků odchodu z eurozóny, rok za rokem v tomto programu vytrvávalo. A pak už řecká veřejnost nemohla víc snést. Když věřitelé požadovali ještě větší úspory v rozsahu, který by stlačil ekonomiku o dalších osm procent a nezaměstnanost vyhnal na 30 procent, rozhodl se národ hlasovat pro levicovou koalici SYRIZA, která slíbila, že směřování země změní.
Dá se tedy ještě vyhnout řeckému odchodu z eurozóny? Ano, dá. Ironie vítězství SYRIZY spočívá v tom, že přišlo ve chvíli, kdy by byl možný schůdný kompromis. Klíčovým bodem je skutečnost, že vzdát se eura by bylo pro Řecko nesmírně drahé - a pro zbytek Evropy by představovalo značná politická a finanční rizika. Takže je třeba se tomu vyhnout, pokud existuje přijatelná alternativa. A ta existuje - anebo by alespoň měla.
Alespoň malá naděje?
Na konci roku 2014 se Řecku podařilo vydřít maličký přebytek rozpočtu, kdy příjmy z daní přesáhly výdaje. To je maximum, co by věřitelé mohli rozumně žádat, protože nejde ždímat krev z kamene. Mezitím všechny ty mzdové škrty pomohly Řecku obnovit konkurenceschopnost na světových trzích, anebo by ji mohly pomoci obnovit, pokud bude obnovena alespoň nějaká stabilita.
Rámec možné dohody je tedy jasný: Odstoupit od dalších úsporných opatření, přičemž Řecko slíbí, že začne věřitelům posílat podstatnější, ale ne neustále se zvyšující platby. Podobná dohoda by vytvořila platformu pro ekonomické zotavení, které možná bude zpočátku pomalé, ale aspoň konečně nabídne nějakou naději.
Zatím se ale nezdá, že by se podobná dohoda začínala rýsovat. Možná je pravda, jak tvrdí věřitelé, že se s novou řeckou vládou těžko jedná. Ale co mohou čekat od stran, které nemají žádnou předchozí zkušenost s vládou, a převzaly moc po zdiskreditovaném dřívějším vedení země? A co víc, věřitelé požadují věci, jako jsou velké škrty v důchodech a státních zaměstnáních, s nimiž nová levicová vláda jednoduše nemůže souhlasit.
A Řekové, jak už jsem naznačil, jsou víc než ochotní věřit, že podobné požadavky mají za cíl svrhnout jejich vládu, anebo posloužit jako varovný důkaz toho, co se stane, pokud by další zadlužená země chtěla od úsporných opatření couvnout.
