Karel Marx.

Karel Marx. | foto: Profimedia.cz

KOMENTÁŘ: Tragédie a fraška sdílené ekonomické bídy

  • 76
Fenomén sdílené ekonomiky rychle nabyl podoby klasického podnikání, kde za silnější provaz táhnou obří korporace. Ty za sebou nechávají zástupy poloprofesionálů, kteří dřou za hubičku. „Jako vedlejší produkt uvědomělosti a touhy pomáhat si vyrostly na zádech nadšenců firmy, které si svým vlivem nezadají s konglomeráty staré éry,“ píše v komentáři František Strnad.

Karel Marx ve své kritice kapitalismu tvrdí, že se historie opakuje nejprve jako tragédie, potom jako fraška. Jednotlivci podle něj netvoří dějiny sami od sebe, ale pod tíhou své vlastní, již zděděné situace.

Jeho více než 160 let starý esej je jako voda na mlýn i pro mnohé kritiky ekonomických pořádků 21. století. Těm zároveň svitla v posledních letech naděje v podobě fenoménu sdílené ekonomiky. Leč i ta po vzoru Marxova výkladu připomíná spíše tragédii a frašku pracujících lidí.

Na první pohled to vypadá lákavě. Ekonomický model, který více než na osobním vlastnictví stojí na sdílení, výměně nebo propůjčování statků a služeb, musí být efektivnější a zároveň šetrnější k okolí.

Kolikrát za život použijeme elektrickou vrtačku? Proč ji tedy kupovat, když si ji lze jen vypůjčit. Na dobré slovo, za protislužbu či úplatu – to samo o sobě není nic nového. S trochou snahy vznikne na sociálních sítích jako Facebook skupina obdobně orientovaných nadšenců a na světě je vzorový model moderní sdílené ekonomiky.

Pro lepší propojení poslouží masově stahované mobilní aplikace. Dokonce nevadí, že si některý z jeho článků neumí onou vrtačkou ani pořádně udělat díru do zdi. Kamarád ve sdílené ekonomice rád přispěchá na pomoc. Tentokrát již spíše za tu úplatu.

Tragédie...

Sice to spíš připomíná klasický model drobné nabídky a poptávky, ale budiž.

Schopný řemeslník-amatér si přivydělá a kamarádi z komunity mají tu pověšený obrázek, tu sbitou knihovničku.

Problém nastává, až když jeho a další členy skupiny společensky uvědomělých nadšenců napadne se svou kdysi volnočasovou aktivitou živit. Ten, kdo není zrovna na řemeslo, se může po večerech věnovat drobné výrobě kabelek nebo taxikaření pro společnost Uber.

Práce sice nebudou mít ani ze začátku příliš, s trochou snahy to ale na skromné uživení postačí. A hlavně není nad to být pánem svého času, a ještě být prospěšný okolí. Navíc bez nadřízených, firemní byrokracie a státního molochu.

Jenže všudypřítomný berní úřad si nových ekonomických elementů brzy všimne a začne konat – vše se přece dá nějak zregulovat, zdanit či dodanit. Hodinový manžel s vrtačkou si stěží pokryje náklady na odvody a vercajk po pár měsících taky nebude šlapat jako nový. Známému, který ho občas sveze Uberem na pivo, si postěžuje, že ta sdílená ekonomika zase není takové terno. Šofér-samotář mu stroze opáčí, že oproti servisu auta, na které si vzal leasing, je nějaká vrtačka a montérky ještě selanka. Oba tak vlastně řeší klasické problémy živnostníků.

S tím rozdílem, že skupina svobodomyslných lidí ze sociálních sítí pozapomněla na sociální odvody a na to, že jednou možná budou potřebovat odejít do penze. Tedy, ono se o důchodu šušká i v komunitě sdílené ekonomiky, jen není z čeho si na něj ukládat. Nadšenců se stejným nápadem bylo totiž už od začátku ve skupině moc a nikdo obden nechce ručně vyrobenou kabelku z malé dílny dvou kamarádek, o potřebě vyvrtat díru do zdi ani nemluvě.

Z myšlenky sdílené ekonomiky v drobné komunitě se tak během poměrně krátké doby stane tragédie v přímém přenosu. Na jejím konci budou v lepším případě zástupy převážně mladých lidí, kteří si chtěli plnit svůj svobodný sen. Nyní však čekají na úřadech práce se žádostí o životní minimum a rekvalifikaci. Do důchodu jim zbývá o to déle, o kolik neodvedli do společného systému ani korunu.

... a fraška

Celé komunitní snažení s sebou nese ještě jeden paradox. Tím jsou korporátní síly, vůči kterým sdílená ekonomika brojila. Jakoby vedlejší produkt společenské uvědomělosti a touhy pomáhat si vyrostly na zádech nadšenců firmy, které si svým vlivem a velikostí kapitálu v ničem nezadají s průmyslovými konglomeráty staré éry. Oproti nim však vynikají ještě větší necitlivostí a dravostí. Neukotvený ekonomický model sdílené ekonomiky jim totiž dovolil maximalizovat zisky bez nutnosti nést odpovědnost.

Největší globální taxislužba Uber tak nevlastní ani jeden vůz, celosvětový zprostředkovatel ubytování Airbnb nepotřebuje ani jednu pokojskou. O všechno se postarají nadšenci s vidinou svobodného výdělku – poskytnou ke sdílení svůj majetek bez možnosti uplatnit práva pracujících.

Státy a města se nyní snaží nadnárodní firmy zprostředkovávající služby skrze své mnohdy mizerně placené fanoušky regulovat. Někde to lze lépe, jinde se utíkají i k úplnému zákazu působnosti na svém území.

Fenoménu a výhodnosti sdílené ekonomiky si mezitím všimly i klasické firmy, které obdobné služby začínají také nabízet.

Z drobného fenoménu se tak díky hyperkonektivitě a davovému nadšení stala osobní tragédie mnohých jedinců a fraška alternativního systému jako celku. Možná by bylo lepší se ze začátku podívat, jak to Marx s tím kapitalismem vlastně myslel.