Na poměry těchto "zelených“ elektráren jsou to už pěkní mackové (byť jejich výkon bledne před dvaceti- a vícemegawattovými molochy, co chystá letos spustit supermacek ČEZ).
Za necelých šest set milionů korun posází solárními panely plochu dvaceti hektarů, které ročně pošlou do sítě 6,8 gigawatthodiny energie. A vy, vážení čtenáři, za ni během dvaceti let zaplatíte podle mého konzervativního propočtu dvě miliardy korun. Povinně. Každý měsíc vám přijde složenka za tyto, ale i za další letos spuštěné solární elektrárny.
Získal jsem po všech těch číslech vaši pozornost? Jestli vznikne letos na loukách a polích třetina, polovina, či dokonce celý nový sluneční Temelín, zatím nikdo neví. V současnosti zřejmě nejštědřejší dotace na solární energii v Evropě totiž v posledním roce láká do Česka investory z celého světa, kteří mají peníze na rychlé dokončení již povolených projektů.
Z předchozích Eldorád - zejména Německa - je vytlačili politici, kteří zatáhli za brzdu, dotace a výnosnost projektů snížili významně pod úroveň v Česku. Proto ten zájem. Například ty tři v úvodu zmíněné elektrárny staví fond EnerCap Power Fund I L. P., který z Prahy řídí skupinka investičních bankéřů. Do fondu zaměřeného na obnovitelné zdroje přilákali téměř 2,5 miliardy korun a chtěli by spustit v Česku ještě jednu sluneční elektrárnu. Má být třikrát větší.
Pokud se jim to podaří do konce letošního roku (a dalším několika desítkám velkých investorů), budou se smát pokaždé při cestě do banky.
Říkejte tomu pomalý legislativní proces, hloupost, střet zájmů či prostá korupce. Výsledek bude vždy stejný. Za špatně nastavené parametry v zákoně, který určuje pravidla pro stanovení výkupních cen solární elektřiny, zaplatí české domácnosti a firmy během dvaceti let stovky miliard korun. Odhady jsou divoké - od šesti set po tisíc miliard korun.
Až letos na jaře přijatá změna zákona umožňuje přiblížit výkupní cenu sluneční energie nákladům a přiměřenému zisku. Kdo však stihne spustit elektrárny do konce letošního roku, tomu stát garantuje původní cenu na dvacet let, navyšovanou navíc o inflaci. Proto ten spěch.
Premiér Nečas rád ukazuje na bývalou poslankyni Šedivou (ČSSD), která svým pozměňovacím návrhem státní nemohoucnost ve snižování výkupních cen způsobila. Ještě větším problémem je, jak byly ceny nastaveny. Rozdíl mezi výkupní cenou pro bezproblémové malé „střešní“ elektrárničky a "polní" megaprojekty je v tuzemsku pouhých deset haléřů na kilowatthodině. Jinde v Evropě je obvyklý daleko větší rozdíl, což podobné sluneční megaparky aspoň trochu brzdilo.
Premiér i ministr životního prostředí už naznačili, že se pokusí o změnu a zkrotí absurdně lukrativní ceny či výdělky solárních baronů. Ministr financí, který rád vypráví o rušení daňových výjimek a dotací, by se také mohl zapojit. Mohl by rychle zrušit šestileté daňové prázdniny aspoň pro velké elektrárny.
