Oficiálně deklarovaným cílem bylo v těchto testech prozkoumat, nakolik je bankovní sektor v Evropské unii schopen ustát vznik nějakých malérů. Ty by se mohly semlít, pokud by se nenaplnily optimistické scénáře, podle nichž je dluhová krize za námi a euro opět spěje k zářným zítřkům.
Ze zkoumaných jedenadevadesáti bank neobstálo sedm. Pokud by k něčemu došlo, potřebovaly by prý nějakých 3,5 miliardy eur. Abychom pochopili, o co jde, stačí uvést, že je to menší částka, než kterou zaplatili čeští daňoví poplatníci za pád Investiční a Poštovní banky v roce 2000.
Kritéria hodnocení byla mírná
Opravdu mají trhy věřit, že evropský bankovní sektor je takto zdravý? První reakce byly pozitivní a velkým bankám klesly sazby nákladů na pojištění jejich závazků. Jenže zároveň se ekonomové začali ušklíbat kritériím testů. Je totiž dosti průhledně jasné, že zátěž, které byly banky vystaveny v testu, byla jaksi česky řečeno mírná, v mezích zákona.
Především se případné ztráty ze státních dluhopisů počítaly pro případ dluhové krize jen pro obchodní portfolio, tedy pro dluhopisy, s nimiž banky běžně obchodují, ale nikoli pro dluhopisy, které mají nakoupené za vlastní peníze a drží je až do splatnosti jistiny.
Těchto ztrátou netestovaných dluhopisů je přitom v evropských bankách devadesát procent. A to přesto, že většina světových bankéřů stále nevěří, že třeba Řecko dokáže své dluhy splatit v plné výši, protože unést dluh v hodnotě 150 procent hrubého domácího produktu je pro tak málo konkurenceschopnou ekonomiku fakticky nemožné a odporuje to všem dosavadním zkušenostem. A stále není vůbec vyloučeno, že ho nebude následovat někdo další.
Kdyby k tomuto státnímu bankrotu došlo, potřebovaly by evropské banky minimálně desítky miliard eur, aby zalepily vzniklé ztráty, v něž evropský regulátor nevěří. Nakonec, jak známo, víra hory přenáší, tak proč by nepoponesla k bezpečné prosperitě i evropské banky? Ale je to asi tak bezpečné jako dát cedulku s nápisem Pozor padá omítka před dům s pořádně zpuchřelým balkonem ve čtvrtém patře.
K zákonu koště
Na víru dáme hodně i u nás v Česku. Například docela hodně lidí věří, že když se udělá nový, lepší zákon o zadávání veřejných zakázek, tak se přestane krást z eráru, protože to nepůjde. A tak se navrhují různé ochranné mechanismy v podobě zákazu účasti pro společnosti s neprůhledným vlastníkem či je navrhováno snížit limit na nákup zboží, nad něž je nutno vypisovat veřejné výběrové řízení ze dvou milionů na jeden.
Nic proti, korupčníkům to určitě zkomplikuje život, ale rozhodně je to živobytí nezbaví. Prostě nikde na světě neexistuje neprůstřelné výběrové řízení, které by se nedalo cinknout, a složitý systém výběrových řízení, jejichž výsledek může neúspěšný uchazeč opakovaně napadat stížnostmi a žalobami, opravdu náklady eráru nesníží. Spíše naopak.
Ono to prostě bez toho převládajícího přesvědčení, že ze státního se nekrade stejně jako z privátního, nejde. Na každém úřadu se ví, kdo v čem a s kým jede. Je tak na ministrech, pokud myslí boj s korupcí opravdu vážně, aby si ty informace opatřili, vzali do ruky koště a nečekali na žádná policejní vyšetřování a soudy.
Bez toho se tristní stav ještě dlouho nezmění.
