Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

KOMENTÁŘ: Proč státní bankrot Řecka nepovede k jeho odchodu z eurozóny

  9:43aktualizováno  9:43
V souvislosti s blížícím se bankrotem Řecka se množí úvahy o tzv. Grexitu, tedy odchodu Řecka z eurozóny nebo rovnou ze samotné EU. „Podobné úvahy vychází z neznalosti fungování EU a zároveň ignorují zájmy a preference řecké levicové vlády,“ píše v komentáři pro iDNES.cz Vít Beneš z Ústavu mezinárodních vztahů. Státní bankrot Řecka totiž podle něj k odchodu země z eurozóny ani z EU nepovede.

Řecko dlouhé měsíce vyjednává s mezinárodními věřiteli o podmínkách dohody , které zemi otevřou dveře k dalším půjčkám. | foto: AP

Požadavek na odchod či dokonce „vyloučení“ Řecka zaznívá zejména ze strany německé, ale i české veřejnosti, kterým dochází s Řeckem trpělivost. Vyloučení mnozí vnímají jako trest za nedodržování pravidel dohodnutých při zavádění eura.

V této souvislosti stojí za připomenutí, že eurozóna (zatím) není samostatná mezinárodní organizace, tudíž nic jako „členství v eurozóně“ neexistuje, tudíž není možný ani „odchod z eurozóny“, natožpak „vyloučení z eurozóny“. Z právního hlediska žádní členové eurozóny neexistují, existují pouze země platící eurem. Které země to jsou?

Může EU rozhodovat o tom, kde se platí eurem a kde ne?

  • Evropská unie NEMŮŽE přinutit žádný členský stát, který má sjednanou trvalou nebo dočasnou výjimku (například ČR) k tomu, aby začal platit eurem.
  • Unie NEMŮŽE přinutit členský stát (například Řecko), aby přestal platit eurem a začal platit jinou měnou, bez ohledu na to, jestli onen stát plní či neplní Maastrichtská (nebo jakákoliv jiná) kritéria a pravidla. EU může přijmout všelijaké sankce, nejrůznější pokuty či pozastavit vyplácení evropských fondů. Ale nemůže přinutit žádný stát, aby přestal platit eurem.
  • Unie MŮŽE zabránit členskému státu (například Rumunsku), aby začal platit eurem. Členský stát musí nejdříve splnit tzv. konvergenční kritéria a o zrušení výše zmíněných trvalých a dočasných výjimek rozhoduje Rada.
  • Unie NEMŮŽE zabránit NE-členskému státu (například Albánii), aby začal platit eurem. Co když se Albánie rozhodne platit eurem, třeba proto, že eurem platí většina sousedních států (Černá Hora, Kosovo, Itálie a Řecko)? Pokud se Albánie rozhodne přijmout euro, nikdo jí v tom nemůže zabránit bez ohledu na to, jestli plní nebo neplní nějaká kritéria. Albánie by samozřejmě neměla svého reprezentanta v ECB.

    EU by určitě protestovala, možná by úplně zastavila již tak skomírající přístupový proces, ale to je tak všechno, co by mohla dělat. Naopak, pokud se Rumunsko nebo třeba Česko (konečně) rozhodnou platit eurem, musí nejdříve splnit konvergenční kritéria. A i potom se EU (ostatní členské státy) mohou rozhodnout, že výše zmíněnou výjimku Česku a Rumunsku jednoduše nezruší a v těchto zemích se eurem prostě platit nebude.
  • Unie MŮŽE zabránit členskému státu, který už eurem platí (například Francii nebo již zmíněnému Řecku), aby jednostranně zavedl separátní měnu. Jednostranné znovuzavedení národní měny by totiž bylo v rozporu s evropským právem.
  • Unie NEMŮŽE zabránit NE-členskému státu, který už eurem platí (například Černé hoře), aby přestal euro používat a začal platit jinou měnou.
  • Unie NEMŮŽE přinutit NE-členský stát, který už eurem platí, aby přestal euro používat jako svoji národní měnu (viz zmíněná Černá hora).

Podle unijních smluv je euro jediným zákonným platidlem v Evropské unii. Eurem se tedy platí v celé EU, pokud smlouvy nestanoví jinak. Z obecného pravidla, že euro je měnou všech států EU, smlouvy stanovují trvalé výjimky (pro Velkou Británii a Dánsko) a dočasné výjimky (nové členské státy přijaté po roce 1993).

Pokud by tedy EU chtěla „vyloučit Řecko z eurozóny“, musela by nějakým způsobem vnutit Řecku „výjimku ze zavedení eura.“ To znamená revizi zakládajících smluv EU, která samozřejmě není možná bez souhlasu všech 28 členských států EU, včetně samotného Řecka. Z právního hlediska tedy neexistuje žádný způsob, jak přinutit Řecko, aby proti své vůli přestalo platit eurem.

EU nemůže nikoho přinutit, aby euro začal používat, ale stejně tak nemůže nikoho přinutit, aby proti své vůli přestal euro používat. Evropská unie může zabránit tomu, aby určitá země začala používat euro, ovšem pouze pokud se jedná o členský stát EU. Paradoxně větší svobodu volby mají státy mimo EU.

Nejenom, že EU nemůže „vyloučit Řecko z eurozóny.“ EU nemůže z eurozóny „vyloučit“ dokonce ani Černou Horu, která euro zavedla zcela jednostranně, aniž by byla členem EU, aniž by se zavazovala k plnění konvergenčních kritérií, aniž by podepisovala nějaké Fiskální pakty, Evropské stabilizační mechanismy a podobně. A to ani nemluvíme o tom, že Černá Hora nepřispěla ani cent na záchranu Řecka.

Vyloučení ze samotné EU? Nucený odchod z EU smlouvy neumožňují, a i kdyby Řecko z EU odešlo dobrovolně (o čemž nikdo v Řecku neuvažuje), nikdo mu nemůže zabránit, aby euro používalo i nadále (viz případ Černé Hory). „Vyloučení“ nebo „odchod“ Řecka z eurozóny nejsou možné jednoduše proto, že Řecko není „členem eurozóny“, ale pouze „zemí platící eurem“. A co se týče placení eurem, pokud se Řecko samo nerozhodne přestat platit eurem a zavést separátní měnu, neexistuje žádná síla, která by ho k tomu donutila.

Státní bankrot bez odchodu z měnové unie?

Jak do toho zapadá státní bankrot? Neměl by se směšovat s „odchod Řecka z eurozóny“. Bankrot znamená neschopnost státu splácet své závazky vůči věřitelům. Odchod z měnové unie (přesněji řečeno opuštění eura a zavedení separátní měny) je něco jiného. Státní bankrot může, ale nemusí, vést k situaci, kdy se bankrotující stát sám rozhodne společnou měnu opustit.

Připomeňme si jeden zapomenutý příběh. Bylo, nebylo, kdesi daleko za oceánem 8 z celkových 26 členských států jedné mladé a v mnoha ohledech nedokonalé měnové unie nebylo schopných splácet své závazky. Krachující státy se dožadovaly bail-outu ze strany tehdejší federální vlády.

Federální parlament ovšem propracovaný záchranný plán, podle kterého měla dluhy krachujících členských států převzít federální vláda, odmítl. Podle kritiků by totiž záchranný plán vedl k „lehkomyslnosti a rozhazovačnosti“ mezi členskými státy.

Psal se rok 1843, osm členských států (a jedno nesuverénní „teritorium“) Spojených států zbankrotovalo. Tehdejší dolarová měnová unie měla řadu vad na kráse. Její členské státy ani zdaleka netvořily optimální měnovou zónu a Spojené státy za sebou měly dva neúspěšné pokusy o založení centrální banky. Přesto dolarová měnová unie státní bankrot 8 ze svých 26 členů přežila, žádný z osmi (!) krachujících států ji neopustil.

Věřitelé si nasypali popel na hlavu a pokorně odepsali ztrátu z bezcenných státních papírů. Zbankrotované státy se za pár let vrátily na dluhopisový trh a většina států USA (nikoliv však federace jako taková) dobrovolně přijala do svých ústav pravidla zabraňující nadměrnému zadlužování.

Zatím nikdo nevysvětlil, proč by to mělo být v případě Řecka a evropské měnové unie jiné. Řecko nevyhnutelně míří ke státnímu bankrotu. Bankrotující Řecko by mohlo opustit euro, pouze pokud by o to vědomě usilovala samotná řecká vláda.

Podívejme se proto na její vlastní záměry a preference. Řecká Syriza, dominantní strana vládní koalice, dlouhodobě sleduje následující (politické) cíle: 1) ukončení úsporných opatření, 2) smazání řeckého státního dluhu (buď dohodou s věřiteli, nebo jednostranně bankrotem), 3) vlastní přežití. Zároveň řecká veřejnost i samotná Syriza opakovaně dávají najevo, že hodlají zachovat euro – přesněji řečeno nenechají se „dotlačit“ ostatními státy platícími eurem k jeho opuštění.

Vít Beneš

Výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů a šéfredaktor časopisu Mezinárodní vztahy.

Zabývá se rozšiřováním EU, evropskou integrací a teorií a metodologií mezinárodních vztahů.

První cíl (ukončení úsporných opatření) nechávám stranou, to je na samostatný článek. Co se týče druhého cíle (smazání řeckého dluhu), ostatní státy eurozóny pravděpodobně byly připraveny část svých pohledávek vůči Řecku odepsat, ovšem pod podmínkou pokračování úsporných opatření. Řecká vláda požadavky věřitelů na úsporná opatření odmítla a na cestě ke smazání řeckého dluhu zvolila alternativní plán: státní bankrot.

Může řecký státní bankrot přinutit Syrizu ke změně politiky a opuštění eura? K zodpovězení této otázky je potřeba vyjasnit si některé z důsledků řeckého bankrotu. Naprostou většinu věřitelů řeckého státu tvoří veřejné instituce: státy eurozóny, Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka. Dopad řeckého bankrotu na veřejné rozpočty států eurozóny bude poměrným způsobem rozprostřen mezi všechny její členy, takže i „slabší kusy“ jej pravděpodobně ustojí.

Riziko přenosu „nákazy“ na „slabší kusy“ eurozóny je nižší než v letech 2010 a 2012. MMF řecký bankrot přežije, byť s pošramocenou pověstí, a ECB též. Privátní věřitelé byli vymazáni v předchozích dvou záchranných programech (část svých pohledávek odepsali, zbytek vykoupily zmíněné veřejné instituce). To znamená, že dopad na finanční trhy (banky v eurozóně) bude zanedbatelný.

S jednou výjimkou – řecké banky, které stále drží dost řeckých dluhopisů na to, aby je řecký státní bankrot položil. Při životě je udržuje nouzové financování ECB, za které řecké banky ručí zmíněnými řeckými dluhopisy.

V okamžiku, kdy řecký stát zbankrotuje a jeho dluhopisy se stanou bezcennými, ECB ukončí financování řeckých bank. V Řecku propuká bankovní krize.

Rozhodne se řecká vláda přece jenom opustit euro?

To, zda řecká vláda premiéra Tsiprase přehodnotí svoji dosavadní politiku a rozhodne se opustit euro a zavést separátní měnu závisí na tom, zda a jakým způsobem bude řecká vláda řešit krizi řeckých bank a zda bude mít dost eur na výplaty státních zaměstnanců a důchodců. Za prvé není jasné, jestli levicová vláda bude vůbec chtít řešit bankovní krizi. Levice je obecně nepřátelská k myšlence „zachraňování bank“ a místo toho preferuje „zachraňování lidí“.

Pokud se řecká vláda přece jen rozhodne řešit bankovní krizi, proč by ji měla řešit zrovna zaváděním separátní měny? Koneckonců, měnová odluka přece není zrovna standardním řešením bankovní (!) krize. Přesto je řada liberálních komentátorů přesvědčena, že řecká bankovní krize, vyvolaná bankrotem řeckého státu, přinutí řeckou vládu opustit euro.

Prvním krokem by podle nich měly být kapitálové kontroly zavedené ve snaze zabránit odlivu kapitálu z řeckých bank. Eura se kapitálovými kontrolami de facto rozdělí na „euro uvnitř řeckých bank“, a „ostatní eura“. Pak už teoreticky stačí pohyb kapitálu zastavit úplně, eura v řeckých bankách okolkovat, převést na novou měnu a v této nové měně banky rekapitalizovat. Ovšem zavedení kapitálové kontroly nad jednou, dvěma, či pěti řeckými bankami a jejich následná restrukturalizace přece vůbec nemusí znamenat přechod k separátní měně.

Stejně tak dobře může řecká vláda vklady v zablokovaných řeckých bankách znehodnotit (tzv. bail-in) a jejich zbytkovou hodnotu vyplatit v eurech. Co se týče samotných kapitálových kontrol, řecká vláda opakovaně odmítla „kyperský scénář“ v podobě kapitálových kontrol – to prý radši řecké banky znárodní. Hrozba znárodnění zní z úst levicové Syrizy docela věrohodně.

Za druhé, řecká vláda může zavést vlastní měnu ve snaze zajistit likviditu v řecké ekonomice poté, co zkolabují tamní banky a řecká ekonomika se začne „dusit“.

Tak trochu ale zapomínáme na to, že řecká ekonomika je už dávno součástí eurozónové ekonomiky a potřebnou likviditu v eurech pro řecké podniky nemusí zajišťovat jenom řecké banky, ale stejně tak dobře i německé (kyperské, italské, francouzské…) banky. Ty bankrotem řeckého státu (na rozdíl od let 2010 a 2012) nijak postiženy nebudou (viz výše), a pokud řecká vláda nezavede kapitálové kontroly (viz výše), nebudou mít důvod přestat obsluhovat řecké podniky. Navíc se dá docela dobře předpokládat, že většina řeckých podniků už dávno převedla své účty do německých bank, tudíž bankrot řeckých bank nemusí mít fatální dopad na transakce mezi řeckými podniky navzájem a na jejich transakce s jinými podniky v eurozóně.

Konečně třetím důvodem, proč by mohla řecká vláda z vlastní vůle zavádět separátní měnu, jsou důchody a výplaty státním zaměstnancům. Výplaty důchodů a platů státních zaměstnanců jsou zásadní prioritou řecké levicové vlády. Výplaty důchodů a platů státních zaměstnanců mají podle řecké vlády jednoznačnou prioritu před splátkami státního dluhu a pravděpodobně i před jakýmikoliv jinými státními výdaji.

Pokud přes veškerá možná opatření řecká vláda nebude mít potřebná eura, může se rozhodnout pro vyplácení důchodů a platů v podobě dlužních úpisů. Podobnou strategii zvolila v roce 2009 Kalifornie poté, co se dostala do platební neschopnosti.

Takové dlužní úpisy můžeme chápat jako de facto paralelní měnu. Životaschopnost takové paralelní měny je ale diskutabilní. Kalifornie upustila od vydávání dlužních úpisů hned, jak to situace umožnila. Zároveň můžeme očekávat, že „tvrdší měna“ (euro) by v oběhu postupně vytlačovala „měkčí měnu“, podobně jako německá marka vytlačovala jugoslávský dinár v Černé hoře a v Kosovu. Alternativní měnu by mohl spasit jenom zásah státu, který by ony dlužní úpisy (drachmu) uzákonil jako jediné zákonné platidlo. To by byla politická sebevražda.

Přežila by řecká vláda opuštění eura?

Tím se dostáváme k poslednímu bodu: politické „miny“ na cestě k separátní měně. Měnová odluka není ani zdaleka jediným možným řešením bankovní krize, která Řecko pravděpodobně čeká, a není to jediné možné řešení případných problémů při vyplácení důchodů a platů státních zaměstnanců. Pokud by ale přece jenom řecká vláda chtěla řešit oba problémy měnovou odlukou, čeká ji politické minové pole, ze kterého by nevyšla živá.

Dokážu si představit, že řecká vláda znárodní krachující řecké banky. Nedokážu si ale představit, že by vláda začala vyplácet vklady v těchto bankách v drachmách nebo jiné rychle devalvující měně.

Stejně tak dlouhodobější vyplácení důchodů a platů státních zaměstnanců v dlužních úpisech / drachmách by pro Syrizu znamenalo politickou sebevraždu. Koneckonců o blaho důchodců a státních zaměstnanců jde Syrize především, proč by je proto měla trestat tím, že jim začne důchody a platy vyplácet v nějakých bezcenných papírcích a ne v eurech?

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.