Kdysi jsem mívala malé zvířátko, činčilu. Jednoho dne nebylo ve své kůži. I vypravila jsem se k veterináři. V čekárně mne nechali nejprve hodinu čekat.
Potom se začala činčila tvářit jako v posledním tažení i pro laika - a najednou nastal shon. Do ordinace mne postrkoval doktor i sestra současně. A mohli se přetrhnout s asi třemi injekcemi najednou. Stihli to jen taktak. Asi vteřinu po poslední z trojice injekcí bylo po činčile.
Byla jsem si sice téměř jistá, že příčinou té náhlé pozornosti je snaha vydojit ze mne nějaké peníze ještě dříve, než bude zvíře po smrti, ale dokázat jsem to nemohla.
Deset procent rezerv ČNB
A zrovna tak mám podezření, že eurozóna se právě teď - dokud jí na to ještě všichni skočí - snaží vydojit nějaké peníze, z koho se dá. Posuďte sami:
Česká vláda má ještě několik dnů na rozhodnutí, zda do projektu s názvem euroval, jehož jediným smyslem je zachránit existenci eura, a tedy i eurozóny jako takové, pošle zhruba 90 miliard korun. Neboli deset procent devizových rezerv České národní banky. Jediným smyslem této půjčky by měla být - alespoň máme-li věřit duu Merkelová & Sarkozy - údajná "stabilizace" evropské dluhové situace.
Tak moment, něco mi tu nehraje. Měli jste už někdy velký dluh, který jste nebyli schopni splácet? Hrozil vám exekutor nebo osobní bankrot? A dostali jste se z té šlamastyky tím, že jste si vzali půjčku další, ještě větší, na splacení té první? A fungovalo to - chci říct, "stabilizovala" se vaše situace? Že ne? To se nedivím. Protože vyřešit dluh dluhem nelze. Velmi účinně tím však lze původní situaci ještě zhoršit.
Můžeme to říct i jinak: Evropa si usmyslela, že se ze svého zadlužení dostane tím, že si vezme dluh další. Což nemůže fungovat. Ale co hůř - Evropa si k tomu ještě usmyslela, že do problémů zatáhne i země, které je dosud nemají. Třeba nás.
Dluhy nakonec budou mít všichni
Takže na počátku bychom tu měli eurozónu, která až po uši vězí v dluzích. A na konci bychom tu měli eurozónu s dluhy a pak ještě spoustu dalších zemí s dluhy, protože se tyto země "styděly" odmítnout. Že prý odmítnutí takové půjčky by nás totiž diplomaticky "izolovalo".
(No, já tedy nevím jak vy, ale pokud bude hořet u souseda, docela ráda se od něj izoluji a postavím mezi mým a sousedovým domem bytelnou protipožární zeď, dokud je ještě čas. A pak ještě budu hrdá, jak jsem na ten požár vyzrála.)
Mimochodem, proč oněm 90 miliardám korun vlastně pořád říkáme půjčka? Copak si někdo neráčil všimnout, že nám dost možná třetina eurozóny hrozí zbankrotovat? A pokud zbankrotuje, naše peníze nám už nikdy nikdo nevrátí. Rozumějme - peníze vybrané třeba ze zvýšené DPH.
Ovšem i kdyby nám půjčku někdo vrátil - jde tu o víc. Jde tu o princip.
Česká veřejnost euro nechce. České podniky euro nechtějí. Podstatná část eurozóny euro nechce. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina Němců si přeje návrat k marce. A veřejnosti je jaksi víc než politiků. Takže stačí jedny volby, které smetou paní Merkelovou, a možná se nebudeme stačit divit, jak rychle se bude eurozóna bortit.
Jižní Evropu zničilo euro
Euro se neosvědčilo. Nebýt eura, dost možná by jih Evropy dnes nestál před bankrotem. A my snad přeživší euro, které Evropu brzdí před rychlejším růstem, chceme zachraňovat naší devadesátimiliardovou, nejspíš již nikdy nevratnou půjčkou?
Eurozónu tím nezachráníme. (Ostatně, k čemu by bylo dobré ji zachraňovat?) Dvě stě miliard eur, které se touto záchrannou akcí patrně podaří od jednotlivých evropských zemí vysbírat, je jako kapka v moři. Zato my tím docílíme dvou věcí. Zaprvé se schodek našeho státního rozpočtu téměř zdvojnásobí, což znamená horší rating, dražší financování na světových trzích a o krůček bližší bankrot státu. A zadruhé tím ochudíme Českou národní banku o její devizové rezervy. O ty rezervy, které se nám budou zatraceně hodit, až se eurozóna rozpadne a na finančních trzích bude zuřit panika.
(Nevratnou) půjčkou pro eurozónu neuděláme nic dobrého. Zato sobě tím hodně uškodíme.
