Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Bizar spacího vlaku: děti do jiného vagonu a táta na hlídku

  18:00aktualizováno  18:00
Dojet ze Švýcarska do Prahy za 800 korun včetně jízdenky a lehátka? Zimní slevová akce na noční vlaky vypadá víc než lákavě. A tak jsme ji vyzkoušeli na vlastní kůži. Výsledek? Domů jsme dorazili spolehlivě a včas, zato o spánku jsme si cestou mohli nechat spíš jen zdát.

Ilustrační foto. | foto: Deutsche Bahn

Tohle dobrodružství si vlastně vymyslely děti. „Tati, koukej, ten vlak má postele – jedeme!“ zvolal nadšeně čtyřletý sen, když cestou od babičky objevil na nádraží spací vagony. Jeho sotva dvouletá sestra se přidala po svém: „Hají vlak? Jupííí!“ Malí turisté ovšem netušili, že by bývali měli cestovat každý v jiném vagonu.

To bylo tak: dráhy vypsaly speciální zimní nabídku na cesty spacími vlaky mezi Prahou a Švýcarskem – jízdenka včetně lehátka za 800 korun čili zhruba za polovinu běžné základní ceny (tarify u nočních vlaků dnes fungují podobně jako v letadlech tudíž cena roste s obsazeností daného spoje). Klikám do železničního e-shopu a vida – nejnižší cena je skutečně k mání.

Vzápětí vyskakuje první zádrhel: chybová hláška varuje, že jízdenky pro děti nelze v e-shopu zakoupit. Jedu tedy na pražské hlavní nádraží do mezinárodní pokladny. Prosím jeden dospělý a dva dětské lístky. První nabídnutá cena je dvakrát vyšší než ta webová.

Tak znovu. Ano, vlastně by to šlo i za akční cenu a dokonce i s dětskou slevou (obě moje děti do 6 let mají mít správně jízdenku po Evropě zdarma, mělo by stačit zaplatit jim jen lehátko zhruba za 500 korun). „Ale děti pojedou v jiném vagoně,“ zpraží mě pokladní. „Je to německý vůz a jejich rezervační systém neumí spojit jízdenky za různé ceny do jednoho kupé.“

Zatímco prodejce usilovně ťuká do klávesnice svého počítače, já se začínám rozhlížet po skryté kameře. Mohl by tohle někdo myslet vážně? „Víte co? Kupte tři dospělé lístky, za tu akční cenu se to vyplatí, a budete všichni spolu. To systém dokáže.“

Rezignuju a nakupuju. „Servisní“ příplatek za osobní obsluhu raději ani nekomentuju. Beztak už za mnou po víc jak půl hodině licitování přešlapuje netrpělivá fronta, která mě vyprovází dost nenávistnými pohledy.

Po dvou týdnech ve vlaku nastává déjà vu – navzdory noční tmě nelze přehlédnout (a už vůbec přeslechnout) německou nevraživost vůči českým pasažérům. Nejdřív průvodčí mezinárodního vlaku: „Vy nemluvíte německy ani rusky? Vaše smůla. Já nemluvím anglicky.“ Budiž. Ale opravdu je nutné co hodinu bušit klíčem na dveře kupé a nutit mě k odemknutí dveří, zvlášť když se uvnitř píše: „Pro vaši bezpečnost se zamkněte“?

„Ale vy spát nebudete, vy budete hlídkovat. V půl druhé k vám ve Frankfurtu nastoupí další lidé, takže jim musíte otevřít.“

„A není to náhodou vaše práce? Vy máte klíč od dveří. Já tu mám děti a rád bych aspoň chvíli spal, proto bych si s dovolením zamknul.“

V deset to klepání pana průvodčího naštěstí přestalo bavit. Do jedné jsem jakž takž spal. Jak jen to šlo s mými dvěma metry výšky na lehátku dlouhém asi tak metr pětašedesát a širokém půl metru.

Jakmile přistoupili chybějící pasažéři – říkejme jim třeba Helmut a Helga – už jsem nezamhouřil oka.

Malé děti totiž nově příchozím zhruba o 6 hodin dřív obsadily jejich dolní lehátka, neměl jsem sílu se s nimi před usnutím hádat. Nabídl jsem jejich okamžité přemístění, hlavně v tichosti prosím. Kdepak. Jakýpak klid?! Co si to dovolujete obsadit naše místa? To je neskutečný bordel! A vůbec, stěhovat nic nebudeme, my budeme dělat rámus.

Malá dcera se probouzí a chce si povídat. Ba co hůř, začíná plakat, neboť ji děsí Helmutovo chrápání. Zatímco on se slovy „Alles in ordnung, gute nacht“ záhy usíná, Helga neúnavně kleje. Nedokážu rozluštit, zda spílá svému choti, nebo mé dceři. Někdy je lepší nevědět...

Nerudný německý průvodčí se do rána už neukáže. Zřejmě se sám zamknul někde v kupé. Ani se mu moc nedivím. Německé dráhy před časem oznámily, že letos jezdí jejich spací vlaky naposledy, tak proč by se namáhal, když to má beztak „za pár“.

Kolejový absurdistán ráno korunuje česká průvodčí, která se v našem kupé během kontroly jízdenek marně pokouší napočítat tři dospělé pasažéry. „Kdo vás takhle napálil? To jsem ještě neviděla, jet se dvěma dětmi na tři dospělé jízdenky,“ kroutí ta dobrá duše hlavou a radí: „Hned jak dojedete domů, sepište reklamaci, ať to s vámi někdo řeší.“

Mému popisu celého nákupního procesu včetně nabídky dětí v jiném vagonu se zdráhá uvěřit, stejně jako já o dva týdny dřív. Jsem ukrutně unavený, zato caparti jsou šťastní. A co víc si přát? „Víte, jste moc hodná, ale já ty lístky koupil nakonec vlastně dobrovolně. Copak jsem děti mohl dát do jiného vagonu? Tohle nikdo jako reklamaci neuzná.“

Pro opačný směr jsme pořídili letenky. Při nákupu dva týdny před cestou (stejně jako u vlaku) to pro všechny tři vyšlo dokonce ještě o pár stovek laciněji než zlevněný lehátkový vlak, o rychlosti a pohodlí nemluvě. Děti dostaly svačinu, čokoládu i nějaké hračky. A seděli jsme vedle sebe – rezervační systém aerolinek nás sesadil zcela automaticky, i s odlišnými cenami letenek za dospělého a za děti.

Autor:


Témata: hračky, Reklamace, Slevy




Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.