Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Jezdit denně za prací Čechům nevadí, limitem je pro ně půlhodinová cesta

  • 246
Jen jeden Čech z šesti se dostane z domova do práce za čtvrt hodiny. Všichni ostatní cestují déle. Pro velkou skupinu lidí je však limitem cesta v celkové délce jedné hodiny, tedy třicet minut pro jeden směr. Ochota dojíždět za zaměstnáním se však v jednotlivých krajích výrazně liší.

Každé ráno sednout do auta, vlaku či autobusu a jet desítky minut do práce v úplně jiném městě. Odpoledne totéž v opačném gardu. Každodenně to absolvuje milion Čechů, tedy každý pátý ekonomicky aktivní člověk. To je vysoké číslo.

Velká skupina lidí přesto za dobrou prací cestovat odmítá: pro čtyřicet procent Čechů není přijatelné jezdit déle než půl hodiny denně jedním směrem, tedy hodinu dohromady. Ukázal to průzkum portálu Profesia.cz mezi třinácti stovkami lidí.

Jen třetina Čechů by akceptovala dvojnásobek, tedy hodinovou cestu do práce. Tři hodiny dohromady by kvůli dobré práci dokázal cestovat každý desátý Čech, a sedm procent lidí by dokonce vydrželo jezdit dvě hodiny jedním směrem, čímž by si vlastně o polovinu „prodloužili“ běžnou pracovní dobu. Mimochodem - jen každý šestý má to štěstí, že má zaměstnání patnáct minut od domova.

Zajímavé je, že nejméně svolní k dojíždění za prací jsou lidé z Moravskoslezského kraje, který přitom trpí druhou nejvyšší nezaměstnaností; jen asi šest lidí ze sta si hledá práci v jiném kraji.

„Pravděpodobně je to dáno tím, že mají menší naději, že práci jinde najdou. Čili jsou celkově skeptičtější k tomu, že jim dojíždění pomůže. Druhá věc, která s tím souvisí, je struktura práceschopného obyvatelstva na severní Moravě, které často pracuje za průměrný a podprůměrný plat, takže denní dojíždění se jim finančně nevyplatí,“ tvrdí sociolog agentury Median Vladimír Kožíšek.

„I drahá jízdenka stojí za to“

Podle expertů obecně platí rovnice mezi vůlí jezdit za prací a vzděláním. „Méně vzdělaní mají menší ochotu dojíždět, protože se jim to jednak nevyplatí a za druhé pro ně není nabídka pracovních míst taková. V případě Severomoravského kraje je to dané zřejmě právě nižším vzděláním,“ domnívá se ředitel sociologické agentury Focus Roman Skotnica.

Naproti tomu nejsvolnější k dojíždění za prací mimo kraj jsou lidé ze středních Čech, pryč jich jezdí dokonce většina (tři pětiny). To je samozřejmě dáno zejména blízkostí dominantní Prahy a fungující dopravní infrastrukturou s hustou sítí dálnic i železnic.

„Obrovskou roli v tom hraje fakt, že mnoho lidí, kteří pracují v Praze, bydlí ve středních Čechách, takže půl hodiny až čtyřicet minut je pro ně běžná dojezdová vzdálenost. Navíc se do tohoto regionu kvůli práci stěhují lidé z celé země, tudíž jsou za ní a priori připraveni dojíždět,“ říká Kožíšek.

Dle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ) vyjede každý den za hranice Středočeského kraje do zaměstnání minimálně 184 tisíc lidí, což je v Česku bezkonkurenčně nejvíc. Číslo je však ve skutečnosti ještě vyšší. Podle Štěpánky Morávkové z ČSÚ je totiž zrovna v této statistické položce z roku 2011 velký podíl nezjištěných odpovědí.

„Jen ve vlaku prosedím při cestě z Poděbrad do Prahy přes hodinu a za jízdenku zaplatím asi osmdesát korun. Další peníze mě stojí tramvajenka. Ale na dráhu mám slevu a v Praze nesrovnatelně vyšší plat, takže není co řešit,“ říká architekt Marek Kovář.

„Praha přitahuje lidi s nadprůměrným vzděláním, tudíž s nadprůměrným platem. Takže se jim dojíždět vyplatí,“ potvrzuje Roman Skotnica z agentury Focus.

Mnohem zajímavější však je, že práci mimo region si hledá i polovina uchazečů z Pardubicka. To je podle sociologů způsobené kvalitním spojením s Prahou dálnicí i železnicí a zřejmě i hustotou větších měst hned za hranicemi kraje.