Zajímavé ženy
Petra Buzková se v politice pohybuje už jedenáct let a většinu času se drží na vysokém místě v žebříčku popularity. Když si sedá do měkce polstrovaných křesel své kanceláře ve Sněmovní ulici, činí dojem, že právě prožívá nejlepší léta svého života. Usměvavá, dívá se zpříma do očí a neváhá si občas dělat legraci sama ze sebe. Pětatřicet je přece skvělý věk, říká svým vystupováním a chováním. Nakonec to řekne i nahlas.
* Umíte jednat s médii. S trochou nadsázky, asi neexistuje otázka, na kterou by se vás ještě někdo nezeptal. Je to tím, že jste mladá žena? Nebo máte nějaký zvláštní způsob, jak novináře oslovit?
Myslím si, že to vyplývá z práce politika, každý politik by se měl snažit své názory sdělovat co největšímu počtu lidí. Každý se o svůj mediální obraz ale snaží jinak. Někdo si platí mediálního poradce, jiný se snaží veřejnost oslovit aférami na stránkách bulvárních časopisů, další se snaží prosadit své názory v polemikách.
* A co děláte vy?
Já se snažím o ten třetí způsob.
* Je pro vás snadnější napsat třeba odborný článek do novin nebo jít do televizní debaty a tam obhajovat své názory?
Pozvání do televizních debat odmítám málokdy, záleží ale na typu pořadu. Přijímám pozvání do politických debatních pořadů jako je Sedmička nebo Partie, tam se chce objevit asi každý politik. U bulvárnějších pořadů ale svou účast dobře zvažuji.
* Nedávno jste vystoupila v diskusním pořadu na TV3 v roli moderátorky. Vypadalo to, že si ji docela užíváte. Dokonce jste debatu řídila takovými klasickými větami jako: Neodpověděl jste mi na otázku, odpovězte! Bavilo vás to?
Musím se přiznat, že obrovsky. Do diskusí chodím už totiž několik let a kolikrát jsem záviděla moderátorům, jak je mohou usměrňovat. Ne každý toho dovede využít a já jsem si to chtěla vyzkoušet.
* Povedlo se vám to?
Myslím, že ano. Byla jsem překvapená, jak je moderátor pro diskusi důležitý. Nenechala jsem své hosty říkat, co chtěli oni, ale museli odpovídat na to, na co jsem se ptala já.
* Může vám tahle zkušenost nějak pomoci?
Ano, protože jsem si ověřila z druhé strany, že televizní polemika je nejen souboj s oponenty, ale také v dobrém smyslu s moderátorem o prostor. O to, kdo dostane na svou odpověď víc času.
* Podařilo se vám během toho pořadu někoho dostat? Tak, že třeba nevěděl co říct, nebo na sebe prozradil něco, co neměl původně v plánu?
Hm, to ne. Ani jsem se o to nesnažila.
* Kdo vám vybírá oblečení, když jdete do televize? Radí vám někdo, jak se oblékat?
Ne, ale docela ráda si popovídám o tom, co mi sluší, s módní návrhářkou, ale to je tak asi všechno. Nedělám to jako politička, která hledá svůj image, ale jako žena, která se chce líbit.
* Kde nakupujete oblečení?
V tom se opakuju a většinu toho, co nosím na sobě mám pořád ze stejných míst. Chodit po městě a vybírat si jeden kousek, na to nemám čas. Stejně nejradši nakupuji na místech, která už znám a o nichž vím, že mě tam nikdo nebude okukovat jako exotické zvíře.
* Když přijdete v něčem novém do sněmovny, pochválí vám to někdo? Všimnou si vůbec kolegové a kolegyně, co máte na sobě?
Pravidelně to řešíme s Vlastou Parkanovou. Líbí se mi, jak se obléká. Občas, když se jednání s někým dostane k bodu, kde se jen mluví a mluví a nikam to nevede, tak si nasadím brýle a zhlédnu, co má která poslankyně na sobě. Myslím, že některé dámy se oblékají dobře, u někoho je to horší. Jmenovat nebudu.
* A co páni poslanci, změnil se nějak jejich vzhled a vkus za ta léta, co jste ve sněmovně?
Je to lepší. Už jsem dlouho u nikoho neviděla bílé ponožky... Nedokážu to ilustrovat na ničem konkrétním, ale mám z pánů lepší pocit.
* Jaké to je, když vás někdo pozná třeba na ulici? Jak lidé reagují?
Úplně nejšťastnější jsem, když si mě nikdo nevšimne. Když mě někdo pozná v supermarketu, mám pocit, že schovávám hlavu mezi ramena a honem rychle někam uteču. Ač tomu bude málokdo věřit, já jsem poměrně plachý člověk. Doufám, že když jdu v sobotu ráno na nákup v obyčejném oblečení a nenamalovaná, že by mě spousta lidí v té osobě nehledala. Je ale pravda, že když se na mě někdo usměje a pozdraví, udělá mi to radost.
* Kdy vás lidé oslovovali nejvíc, v jaké době vaší politické kariéry?
Bylo to v čase, kdy jednala poslanecká sněmovna o situaci v České televizi a já jsem řídila schůzi do tří do rána. Den nebo dva na to jsem šla na velký nákup a ohlasy lidí byly příjemné.
* To vás obdivovali, že jste tam tak dlouho vydržela?
V zásadě ano. Děkovali mi, že jsem schůzi dokázala udržet a dovést k nějakému závěru.
* Vaše mediální vystoupení vypadají někdy jako docela dost dobře vedená kampaň...
Někomu se to tak může zdát... Vzpomínám si, že při minulé volební kampani Václav Klaus provedl nějakou zviditelňovací akci v obchodním domě, jezdil tam vozíkem a nakupoval do něj věci. Když jsem potom šla na pravidelný nákup do supermarketu zastavil mě pán a říká: Vy si tu taky děláte předvolební kampaň jako pan Klaus? A já na to: Ne, milý pane, to nedělám, za mě nikdo nenakoupí.
* Ještě vám chodí anonymy?
Jednu dobu jsem jich dostávala docela hodně, ale už je to naštěstí pryč. Říkám si, že je píšou lidé, kterým jde jen o to, aby mě vyděsili a vynervovali, a že nejsou nijak nebezpeční. Nechci přistoupit na jejich hru.
* Jsou lidé, kteří je píšou podle vás společensky nebezpeční?
Určitě je společensky nebezpečné nechat je pobíhat bez náhubku.
* Vy ale víte, na co se chceme zeptat. Jak jste spokojena s tím, jak pro vás vyzněla akce Olovo?
Jsem tím tak otrávená, že o tom snad ani nemluvme. Pro mě je důležité, že bylo jednoznačně prokázáno, kdo to zplodil. A zda bude ten člověk souzený nebo odsouzený, je mi už jedno. Je to pro mě tak snazší.
* A co byste dotyčnému řekla, kdybyste ho teď tady potkala na ulici?
To nevím, já bych ho asi nepoznala. Znám ho jen z fotek.
* A váš manžel?
Obávám se, že kdyby toho člověka viděl a věděl bezpečně, že je to on, asi bych měla velké problémy ho udržet.
* Před koncem minulého roku jste si stěžovala na životosprávu a dala jste si předsevzetí, že začnete sportovat. Podařilo se vám to?
Naštěstí ano. Začala jsem dvakrát týdně hrát tenis, mám osobního trenéra. Také si dávám víc pozor na to, co jím, protože jsem měla obrovské problémy se žaludkem s trávením. Cukrovku sice nemám, jak o tom spekuloval bulvární tisk, ale stejně se snažím jíst zdravě. Nejím skoro vůbec červené maso ani pečivo.
* Stravujete se v poslanecké sněmovně, nebo chodíte někam do restaurace?
Ráno snídám doma, nejraději jogurt. Přes den si připravím salát přímo tady, je tu kuchyňka. Úplně mi to stačí, zvykla jsem si na ně a chutnají mi. Večer jím zase doma. Z vaření mám velkou radost, nejraději připravuji thajskou kuchyni.
* Jak zvládáte to, že vás potřebuje Anička čím dál víc?
Pořád mi pomáhají babičky, ale řeknu vám, že je to někdy těžké. Třeba minulý týden jsem se vrátila přes poledne domů a ona se mě ptala: Mami, už prosím tě zůstaneš doma? Řekla jsem jí, Andulko, ne, já musím ještě do práce. Držela v té chvíli v ruce bačkůrky a když to slyšela, tak s nima praštila o zem a řekla něco, jako že se na to může vykašlat. To, že jsem často pryč, se jí snažím vynahradit, když jsme spolu.
* To je takhle svéhlavá po vás?
Nevím, uvidíme. Svoji hlavu má při jídle, jen tak ji nepřesvědčíme, aby jedla něco, co ona sama nechce. Nejradši má to, čemu říká nudličky s Kiri sýrem, tedy těstoviny, nejlépe barevné s taveným sýrem. Těžká věc, přesvědčit ji, aby jedla něco jiného.
* Nemáte pocit, že vám přeroste přes hlavu?
Mám pocit, že se tak už dávno stalo... Ne, dělám si legraci. Její výchovou mám kontrolu. Musí se smířit s tím, že když maminka řekne, že něco nejde, tak se může postavit třeba na ouška a tryskat slzičky půlmetru jako vodotrysk - a stejně se nenechám zlomit. Vím totiž, že na mě hraje divadlo, a to já nemám ráda.
Kdo je Petra Buzková
Narodila se 7. prosince 1965. V roce 1989 absolvovala Právnickou fakultu UK. Než začala s politikou, vyzkoušela si i povolání průvodkyně. Petra Buzková nyní působí jako místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Do povědomí veřejnosti se zapsala zejména letitými střety s předsedou ČSSD Milošem Zemanem. Přesto, jak stále tvrdí, odmítá v politice styl konfrontace. Provdala se za ekonoma Josefa Kotrbu a před Vánocemi roku 1996 se jim narodila dcera Anna.
* Pozvání do televizních debat odmítám málokdy, záleží ale na typu pořadu.
* Většinu toho co nosím na sobě mám pořád ze stejných míst.
* Řekla jsem jí, Andulko, ne, já musím ještě do práce. Držela v té chvíli v ruce bačkůrky a praštila s nima o zem
Petra Buzková se v politice pohybuje už jedenáct let a většinu času se drží na vysokém místě v žebříčku popularity. Když si sedá do měkce polstrovaných křesel své kanceláře ve Sněmovní ulici, činí dojem, že právě prožívá nejlepší léta svého života. Usměvavá, dívá se zpříma do očí a neváhá si občas dělat legraci sama ze sebe. Pětatřicet je přece skvělý věk, říká svým vystupováním a chováním. Nakonec to řekne i nahlas.
* Umíte jednat s médii. S trochou nadsázky, asi neexistuje otázka, na kterou by se vás ještě někdo nezeptal. Je to tím, že jste mladá žena? Nebo máte nějaký zvláštní způsob, jak novináře oslovit?
Myslím si, že to vyplývá z práce politika, každý politik by se měl snažit své názory sdělovat co největšímu počtu lidí. Každý se o svůj mediální obraz ale snaží jinak. Někdo si platí mediálního poradce, jiný se snaží veřejnost oslovit aférami na stránkách bulvárních časopisů, další se snaží prosadit své názory v polemikách.
* A co děláte vy?
Já se snažím o ten třetí způsob.
* Je pro vás snadnější napsat třeba odborný článek do novin nebo jít do televizní debaty a tam obhajovat své názory?
Pozvání do televizních debat odmítám málokdy, záleží ale na typu pořadu. Přijímám pozvání do politických debatních pořadů jako je Sedmička nebo Partie, tam se chce objevit asi každý politik. U bulvárnějších pořadů ale svou účast dobře zvažuji.
* Nedávno jste vystoupila v diskusním pořadu na TV3 v roli moderátorky. Vypadalo to, že si ji docela užíváte. Dokonce jste debatu řídila takovými klasickými větami jako: Neodpověděl jste mi na otázku, odpovězte! Bavilo vás to?
Musím se přiznat, že obrovsky. Do diskusí chodím už totiž několik let a kolikrát jsem záviděla moderátorům, jak je mohou usměrňovat. Ne každý toho dovede využít a já jsem si to chtěla vyzkoušet.
* Povedlo se vám to?
Myslím, že ano. Byla jsem překvapená, jak je moderátor pro diskusi důležitý. Nenechala jsem své hosty říkat, co chtěli oni, ale museli odpovídat na to, na co jsem se ptala já.
* Může vám tahle zkušenost nějak pomoci?
Ano, protože jsem si ověřila z druhé strany, že televizní polemika je nejen souboj s oponenty, ale také v dobrém smyslu s moderátorem o prostor. O to, kdo dostane na svou odpověď víc času.
* Podařilo se vám během toho pořadu někoho dostat? Tak, že třeba nevěděl co říct, nebo na sebe prozradil něco, co neměl původně v plánu?
Hm, to ne. Ani jsem se o to nesnažila.
* Kdo vám vybírá oblečení, když jdete do televize? Radí vám někdo, jak se oblékat?
Ne, ale docela ráda si popovídám o tom, co mi sluší, s módní návrhářkou, ale to je tak asi všechno. Nedělám to jako politička, která hledá svůj image, ale jako žena, která se chce líbit.
* Kde nakupujete oblečení?
V tom se opakuju a většinu toho, co nosím na sobě mám pořád ze stejných míst. Chodit po městě a vybírat si jeden kousek, na to nemám čas. Stejně nejradši nakupuji na místech, která už znám a o nichž vím, že mě tam nikdo nebude okukovat jako exotické zvíře.
* Když přijdete v něčem novém do sněmovny, pochválí vám to někdo? Všimnou si vůbec kolegové a kolegyně, co máte na sobě?
Pravidelně to řešíme s Vlastou Parkanovou. Líbí se mi, jak se obléká. Občas, když se jednání s někým dostane k bodu, kde se jen mluví a mluví a nikam to nevede, tak si nasadím brýle a zhlédnu, co má která poslankyně na sobě. Myslím, že některé dámy se oblékají dobře, u někoho je to horší. Jmenovat nebudu.
* A co páni poslanci, změnil se nějak jejich vzhled a vkus za ta léta, co jste ve sněmovně?
Je to lepší. Už jsem dlouho u nikoho neviděla bílé ponožky... Nedokážu to ilustrovat na ničem konkrétním, ale mám z pánů lepší pocit.
* Jaké to je, když vás někdo pozná třeba na ulici? Jak lidé reagují?
Úplně nejšťastnější jsem, když si mě nikdo nevšimne. Když mě někdo pozná v supermarketu, mám pocit, že schovávám hlavu mezi ramena a honem rychle někam uteču. Ač tomu bude málokdo věřit, já jsem poměrně plachý člověk. Doufám, že když jdu v sobotu ráno na nákup v obyčejném oblečení a nenamalovaná, že by mě spousta lidí v té osobě nehledala. Je ale pravda, že když se na mě někdo usměje a pozdraví, udělá mi to radost.
* Kdy vás lidé oslovovali nejvíc, v jaké době vaší politické kariéry?
Bylo to v čase, kdy jednala poslanecká sněmovna o situaci v České televizi a já jsem řídila schůzi do tří do rána. Den nebo dva na to jsem šla na velký nákup a ohlasy lidí byly příjemné.
* To vás obdivovali, že jste tam tak dlouho vydržela?
V zásadě ano. Děkovali mi, že jsem schůzi dokázala udržet a dovést k nějakému závěru.
* Vaše mediální vystoupení vypadají někdy jako docela dost dobře vedená kampaň...
Někomu se to tak může zdát... Vzpomínám si, že při minulé volební kampani Václav Klaus provedl nějakou zviditelňovací akci v obchodním domě, jezdil tam vozíkem a nakupoval do něj věci. Když jsem potom šla na pravidelný nákup do supermarketu zastavil mě pán a říká: Vy si tu taky děláte předvolební kampaň jako pan Klaus? A já na to: Ne, milý pane, to nedělám, za mě nikdo nenakoupí.
* Ještě vám chodí anonymy?
Jednu dobu jsem jich dostávala docela hodně, ale už je to naštěstí pryč. Říkám si, že je píšou lidé, kterým jde jen o to, aby mě vyděsili a vynervovali, a že nejsou nijak nebezpeční. Nechci přistoupit na jejich hru.
* Jsou lidé, kteří je píšou podle vás společensky nebezpeční?
Určitě je společensky nebezpečné nechat je pobíhat bez náhubku.
* Vy ale víte, na co se chceme zeptat. Jak jste spokojena s tím, jak pro vás vyzněla akce Olovo?
Jsem tím tak otrávená, že o tom snad ani nemluvme. Pro mě je důležité, že bylo jednoznačně prokázáno, kdo to zplodil. A zda bude ten člověk souzený nebo odsouzený, je mi už jedno. Je to pro mě tak snazší.
* A co byste dotyčnému řekla, kdybyste ho teď tady potkala na ulici?
To nevím, já bych ho asi nepoznala. Znám ho jen z fotek.
* A váš manžel?
Obávám se, že kdyby toho člověka viděl a věděl bezpečně, že je to on, asi bych měla velké problémy ho udržet.
* Před koncem minulého roku jste si stěžovala na životosprávu a dala jste si předsevzetí, že začnete sportovat. Podařilo se vám to?
Naštěstí ano. Začala jsem dvakrát týdně hrát tenis, mám osobního trenéra. Také si dávám víc pozor na to, co jím, protože jsem měla obrovské problémy se žaludkem s trávením. Cukrovku sice nemám, jak o tom spekuloval bulvární tisk, ale stejně se snažím jíst zdravě. Nejím skoro vůbec červené maso ani pečivo.
* Stravujete se v poslanecké sněmovně, nebo chodíte někam do restaurace?
Ráno snídám doma, nejraději jogurt. Přes den si připravím salát přímo tady, je tu kuchyňka. Úplně mi to stačí, zvykla jsem si na ně a chutnají mi. Večer jím zase doma. Z vaření mám velkou radost, nejraději připravuji thajskou kuchyni.
* Jak zvládáte to, že vás potřebuje Anička čím dál víc?
Pořád mi pomáhají babičky, ale řeknu vám, že je to někdy těžké. Třeba minulý týden jsem se vrátila přes poledne domů a ona se mě ptala: Mami, už prosím tě zůstaneš doma? Řekla jsem jí, Andulko, ne, já musím ještě do práce. Držela v té chvíli v ruce bačkůrky a když to slyšela, tak s nima praštila o zem a řekla něco, jako že se na to může vykašlat. To, že jsem často pryč, se jí snažím vynahradit, když jsme spolu.
* To je takhle svéhlavá po vás?
Nevím, uvidíme. Svoji hlavu má při jídle, jen tak ji nepřesvědčíme, aby jedla něco, co ona sama nechce. Nejradši má to, čemu říká nudličky s Kiri sýrem, tedy těstoviny, nejlépe barevné s taveným sýrem. Těžká věc, přesvědčit ji, aby jedla něco jiného.
* Nemáte pocit, že vám přeroste přes hlavu?
Mám pocit, že se tak už dávno stalo... Ne, dělám si legraci. Její výchovou mám kontrolu. Musí se smířit s tím, že když maminka řekne, že něco nejde, tak se může postavit třeba na ouška a tryskat slzičky půlmetru jako vodotrysk - a stejně se nenechám zlomit. Vím totiž, že na mě hraje divadlo, a to já nemám ráda.
Kdo je Petra Buzková
Narodila se 7. prosince 1965. V roce 1989 absolvovala Právnickou fakultu UK. Než začala s politikou, vyzkoušela si i povolání průvodkyně. Petra Buzková nyní působí jako místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Do povědomí veřejnosti se zapsala zejména letitými střety s předsedou ČSSD Milošem Zemanem. Přesto, jak stále tvrdí, odmítá v politice styl konfrontace. Provdala se za ekonoma Josefa Kotrbu a před Vánocemi roku 1996 se jim narodila dcera Anna.
* Pozvání do televizních debat odmítám málokdy, záleží ale na typu pořadu.
* Většinu toho co nosím na sobě mám pořád ze stejných míst.
* Řekla jsem jí, Andulko, ne, já musím ještě do práce. Držela v té chvíli v ruce bačkůrky a praštila s nima o zem
