"Slábnoucí zájem o marku" a "strach držitelů černých peněz" před výměnou u bankovních přepážek objasňuje prý slabost eura a sílu dolaru daleko lépe než dosavadní vysvětlení, která poukazují na rozdíl mezi americkou prosperitou a slabostí evropské ekonomiky.
Podle německé hypotézy by tak jedním z podnětů pro euroslabost byla i dlouhá série krachů českých bank v roce 1997. V době prudkých finančních zvratů hledali Češi jistotu v cizí, ale pevné německé marce, a skupovali ji.
Tváří v tvář příchodu neznámého eura se jí začínají zbavovat a raději si opatřují známý a silný dolar. Marka je však dnes jen jedno z mnoha jmen pro euro - a tak když po ní klesá poptávka, má to dopad i na slábnutí kursu evropské měny.
Kdyby šlo jen o jednu desetimilionovou zemi, asi by euro nemělo problém. Ale Češi nebyli jediný národ východní Evropy, u nějž krachující banky a vysoká inflace podkopaly důvěru k národní měně.
Také na Balkáně, v Pobaltí a zejména v Turecku používali lidé raději "tvrdou" marku jak při transakcích zločineckých gangů (které si potrpí spíše na hotovost), tak pro ochranu drobných úspor. Už v roce 1995 odhadl profesor F. Seitz, že v zahraničí obíhá čtvrtina až třetina německé peněžní zásoby, tedy 60 až 95 miliard marek.
Představa, že marka i euro jsou jen hříčkou v rukou cizinců a zločinců, ale není příliš příznivá. Na Sinnovy a Westermannovy vývody proto přišla tvrdá odpověď. "Je to v nejlepším případě jen jeden z mnoha faktorů způsobujících pokles eura," reagovali na tvrzení obou ekonomů analytici Deutsche Bank.
Připomněli, že od roku 1997 odplynulo z EU na 360 miliard eur, tedy několikrát větší hodnota, než jakou mají marky v cizině. Analytici dokazovali, že Westermannova a Sinnova "teorie nevysvětluje, proč euro pokleslo i vůči mnoha dalším měnám".
I oni ale připustili existenci zajímavého jevu, podle nějž je úroveň hrubých úspor v řadě východoevropských zemí přibližně stejná jako v EU - ale bankovní vklady dosahují jen pětiny unijního průměru. "Tento rozdíl částečně vysvětlí velké držby marek v domácnostech," připouští analýza Deutsche Bank.
Autoři analýzy připomněli, že i když je průnik marky do ekonomik jiných států zdánlivě impozantní, jedná se o relativně nízké částky. Například v Chorvatsku je sice tolik marek, že mají dvakrát vyšší hodnotu než všechny domácí mince a bankovky - ale i tak se jedná jen o 6 miliard marek. I v Kosovu a Černé Hoře, kde je marka oficiální měnou, obíhají jen dvě, respektive jedna miliarda marek.
Deutsche Bank optimisticky věří, že naprostou většinu marek v cizině vlastní lidé legálně a že tedy nebude problém směnit je za euro. Její analýza proto ostře napadá Sinna a jeho kolegu za myšlenku, že zločinecké transakce v markách dosahovaly úrovně stovek miliard.
Celý spor vypadá jako střet dvou teorií, za ním se však skrývá boj o další postup. Sinn a Westermann končí svou analýzu kritikou zavedení eura jako čistě "virtuální" měny. To a nejasnosti kolem výměny za staré peníze podle nich vyvolává "útěk od marky".
To Němci ovšem nechtějí připustit. Analytici Deustche Bank proto avizují rozsáhlou kampaň pro Východ. Spolková banka při ní ohlásí, že vzdor všem padělatelským rizikům bude nadále směňovat zaniklé marky a že tedy není důvod měnit je nyní za jiné měny.
