Vaše kontroly postihují necelé jedno procento objemu výroby. Není to málo?
Je nesmyslné myslet si, že bychom měli kontrolovat všechno. Pravidla silničního provozu také nevznikla proto, aby policie kontrolovala každé auto. Stejně tak inspekce nemůže zkontrolovat každého výrobce, každý obchod, každý výrobek. To by se stát nedoplatil a ani by to nemělo smysl. Důležité je, aby každý, kdo chce vyrábět nebo prodávat potraviny, věděl, že kdykoliv může přijít inspektor a uložit mu vysokou pokutu za nedodržení předpisů.
Loni jste uložili pokut za víc než dvacet milionů korun, znamená to, že přibylo závadných výrobků na trhu?
Naopak přibylo strašně moc dobrých výrobků. Ale z výsledků našich kontrol jogurtů nelze usuzovat na to, jaká je kvalita jogurtů na našem trhu. Naše kontroly jsou totiž cílené, plánované, soustřeďujeme je tam, kde máme nějaké podezření. Výrobky pocházející ze států, které mají legislativu na nižší úrovni, kontrolujeme častěji než potraviny dovezené z Evropské unie. Stejně tak častěji kontrolujeme potraviny rizikovější než ty, které jsou méně rizikové.
Jsou tuzemské výrobky kvalitnější než zahraniční?
Ani to nelze říct jednoznačně. V loňském roce jsme zakázali v obchodní síti tuzemských výrobků za šest milionů a dovozových za dvaatřicet milionů korun. Dovozových bylo tedy pětkrát víc než domácích, z toho ale nelze vyvozovat, že by domácí produkty byly pětkrát lepší než zahraniční.
Nemáte podezření, že se k nám občas dováží zboží, které neuspělo na jiném trhu?
To není podezření, ale jistota. Například kiwi, které neprodají v Itálii, protože nemá předepsanou velikost a váhu, se snaží obchodníci dostat na náš trh.
Copak u nás velikost kiwi nerozhoduje?
Teď už ano, ale donedávna ne. Plod musí mít, stejně jako v Evropské unii, minimálně 65 gramů. Teď už můžeme kiwi kontrolovat a taky to nekompromisně děláme.
NĚKTEŘÍ POTRAVINÁŘI NEVĚDÍ, ŽE SE MAJÍ ŘÍDIT ZÁKONEM
Jaký je z vašeho hlediska současný největší problém potravinářské výroby?
U malých výrobců je to neznalost právních předpisů a u velkých zase využívání mezer v zákonech. U obou pak malý objem peněz, který vkládají do zlepšení kvality. Ti větší si mohou zaplatit právníky, kteří nastudují zákony a najdou v nich mezery. Pro nás je pak velmi obtížné dokazovat jim, že jednají protizákonně. U těch malých jsme vůbec rádi, když alespoň vědí, že existuje zákon o potravinách.
Je vůbec možné, že výrobce nezná zákon o potravinách?
Někteří výrobci ani nevědí, že by měli svou výrobu zaregistrovat. Registrace přitom neznamená nic jiného, než že výrobce řekne, já jsem Franta Dvořák z Horní Lhoty a budu péct rohlíky. My ty jeho rohlíky nechceme ani vidět, jen si do počítače uložíme, že v Horní Lhotě existuje pekař František Dvořák. Ani to však nejsou někteří schopni splnit.
A v čem je podle vás největší problém obchodu?
Že si obchodníci neuvědomují, že nesou odpovědnost za výrobky, které prodávají. Ze zákona za výrobek odpovídá nejen ten, kdo jej vyrobil, ale i ten, kdo jej uvádí do oběhu.
Když najdeme v dětské výživě dusičnany, víme, že je tam nedali v obchodě. Ale obchodník musí tlačit na výrobce, aby mu dodával jen nezávadné zboží. I v tom je filozofie nového zákona o potravinách, aby věci fungovaly samy, i bez státního dozoru.
Někteří obchodníci asi moc odpovědnosti necítí, jinak by se nám stále nesnažili nabízet prošlé zboží.
V loňském roce jsme za prošlé potraviny udělili přes šest set tisíc korun pokut. A určitě ještě nějakou dobu potrvá, než takové zboží z obchodů úplně zmizí. Hodně to také záleží na zákaznících. Prošlé potraviny jsou totiž jedna z věcí, kterou by si spotřebitel neměl nechat líbit. Když vidí prošlý jogurt, má ho obchodníkovi obrazně řečeno okamžitě hodit na hlavu.
Hodně také pomáhá, když se o těchto věcech píše v novinách. Když se v Delvitě objeví nápis "kdo najde v našem obchodě prošlý výrobek, dostane odměnu", protože novináři předtím několikrát poukázali na to, že se v síti Delvita prodává prošlé zboží, tak to je přesně ono.
Jenže aby se zákazník mohl sám bránit, musí být poučen. V některých zemích, například ve Švédsku nebo ve Francii, patří také k práci inspekce informovat veřejnost. Dočkáme se něčeho podobného i u nás?
Máte pravdu, je to naprosto nezbytné. Bez toho, aby lidé byli informovaní, je jakýkoliv státní dozor zbytečný. Zatím spotřebitele informujeme pouze prostřednictvím internetu. Najdou tam veškeré odkazy na zákony i aktuální informace. Prostřednictvím internetu se mohou na nás obracet i se svými konkrétními problémy a stížnostmi. Pochopitelně to mohou udělat i písemně nebo telefonicky.
Pokud ale máte na mysli nějakou širší osvětu, tak tou se nezabýváme, i kdybychom chtěli. Zákon nám nic takového neumožňuje. Myslím si, že by to mělo být záležitostí soukromé firmy nebo sdružení spotřebitelů.
V obchodech stále narážíme na mražené výrobky, které vypadají, že byly rozmraženy a znovu zamraženy. O nedobrém stavu mrazicích boxů svědčí námraza, chybějící teploměry, aby si spotřebitel mohl teplotu zkontrolovat. Nejste příliš tolerantní vůči obchodníkům?
Zákazníkovi, kterému se zdá, že zboží bylo rozmraženo a znovu zamraženo, radím: nekupovat. Ale tolerantní rozhodně nejsme, skladovací teploty kontrolujeme velmi často. Ale musíme rozlišovat. Když obchodník nemá u mrazicícho boxu teploměr, tak mu uložíme, aby si ho opatřil, ale nezakážeme mu prodej. Když však zjistíme, že má v mrazáku nízkou teplotu a v laboratoři ještě prokážeme, že zboží je zdravotně závadné, pak už je to o něčem jiném. To už je ohroženo zdraví spotřebitele a pak jsme nekompromisní. Zdravotní nezávadnost je pro nás jednoznačnou prioritou.
KLAMAVÉ ZNAČENÍ NENÍ JEDNODUCHÉ DOKÁZAT
Je podle vás v pořádku, když se některé výrobky nazývají bio nebo eko, třebaže nepocházejí ze systémů ekologického zemědělství?
Není, ale nemůžeme za to pokutovat. Vyhláška totiž bohužel zakazuje používat tyto výrazy pouze jako předpony před názvem potravin. Pokud dá výrobce slůvko bio za název nebo kamkoliv jinam, tak neporušil předpis.
Kromě toho musí nejprve někdo zákonem přesně definovat, co to je eko- a co to je biovýrobek, a pak teprve můžeme výrobce popotahovat za to, že jeho výrobek podmínky nesplňuje.
Nehraničí všechna tato označení s klamáním spotřebitele? Co když dá výrobce značku light na drůbeží paštiku jen proto, že je o trochu méně tučná než bůčková?
Hraničí. Ale je to totéž. Dokud nebude v předpisech přesně stanoveno, co to je light, nemůžeme to zakázat.
Co tedy považujete za klamavě označený výrobek?
Když někdo prodává bílé víno obarvené syntetickým barvivem jako červené, je to klamání spotřebitele. Když pomerančový džus není z pomeranče, ale třeba z mrkve, je to klamání spotřebitele, protože výrobce chce zákazníka ošidit. Když ale chybí na obale jeden údaj, tak je to prostě jen chybějící údaj.
A co když je na krabici s džusem několika cizími jazyky napsáno "padesátiprocentní nektar" a v češtině je přitom uvedeno, že jde o stoprocentní džus?
I to je klamání spotřebitele. Jenže nám nestačí jen porovnat oba texty, my to musíme prokázat, a to není jednoduché. Legislativa totiž přesně nedefinuje, jak má vypadat stoprocentní džus. Ani v Evropské unii však zatím neexistuje závazná směrnice pro džusy, pouze určitá pravidla, na kterých se dohodli sami výrobci.
U džusů bývá ještě jiný problém. Anglické "no added sugar" neznamená, že je "bez cukru", jak bývá někdy v češtině uvedeno, ale že do džusu nebyl přidán cukr. A to je něco jiného.
Ústřední inspektorát ČZPI, Květná 15, 60300 Brno, e-mail: uibrno@czpi.cz, tel: 05/43540111, fax: 05/43540202
web: http://www.czpi.cz
Krajské inspektoráty sídlí v Praze, Táboře, Plzni, Ústí nad Labem, Hradci Králové, Brně a Olomouci
 Petr Baudyš z České zemědělské a potravinářské inspekce je přesvědčen, že zákon o potravinách je velkým krokem dopředu, přestože má k němu hodně kritických připomínek. |
