Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


My jsme válčili naprosto korektně

aktualizováno 
Že i ve druhé světové válce existovala určitá pravidla, že nepřítel byl brán jako korektní soupeř, také o tom vypráví bývalý člen cizinecké legie Bohumil Vazač.
Že i ve druhé světové válce existovala určitá pravidla, že nepřítel byl brán jako korektní soupeř, také o tom vypráví bývalý člen cizinecké legie Bohumil Vazač.

"Ano, jsem důstojník řádu Čestné legie," říká jasnou češtinou vysoký starý muž ve dveřích svého bytu na náměstí městečka Chalons-sur-Marne ve vinorodé Champagni. Jen bílá stužka s červenou značkou v klopě jeho kabátu potvrzuje, že někdejší československý důstojník Bohumil Vazač je nositelem druhého stupně slavného francouzského vyznamenání. Sám nikdy netouží předvádět se v plné parádě, tedy s bílým cípatým křížem na rudé šerpě. Vazač bojoval za Francii už v roce 1940, tehdy ještě důstojník československého vojska. Většinu války ale strávil jako dělostřelecký důstojník v cizinecké legii, kde se stal podplukovníkem. Tam prodělal i své nejslavnější bitvy: Bir Hakejm, který byl prvním bojem vojsk Bojující Francie, dále El Alamejn - Himejmat 1942, Tunis 1943, boje u Garigliana, osvobození Říma a boj u Radicofani roku 1944, vylodění v jižní Francii 1944. Byl i při zastavení poslední německé ofenzivy na západě, u Colmaru v zimě 1945.

Co to bylo za lidi, jimž jste vcizinecké legii velel?

V mé rotě bylo dvaapadesát národností.

Spíš se ptám na to, zda byli mezi nimi třeba nešťastně zamilovaní, prchající zločinci a podobné "existence".

O cizinecké legii se říká, že to jsou dobrodruzi. Jsou to ale vojáci z povolání, kteří do ní vstoupili dobrovolně. Víte, v legii existuje takzvaná statistická kancelář. To je jen jiné jméno pro policejní orgán, který se zabývá minulostí legionářů. Když někomu přijdou na zločin, předají ho soudu. A přijdou na to skoro vždy. Když si pak trest odsedí, musí samozřejmě dosloužit.

To jste tam tedy měl jen samá neviňátka?

No, přidělili mně důstojnického sluhu, Španěla. Pak se zjistilo, že za španělské občanské války bojoval v jednotce anarchistů. Ti shledali, že jejich kapitán jim není hoden velet a rozhodli se, že ho popraví. A tenhle člověk se k tomu nabídl jako dobrovolník.

A jací lidé tam tedy šli?

V legii byli i lidé, co se nechali zverbovat z nešťastné lásky. Víc však bylo těch, co chtěli dělat něco jiného, protože legie, to je opak života v civilu.

Jak se legie lišila od československé armády?

To se nedá srovnávat. Naše armáda byla demokratická armáda. S úrovní, jakou jsme v Evropě neviděli. A ať to byl Čech, Slovák nebo sudetský Němec, se všemi se zacházelo stejně. Stejné podmínky, stejný výcvik, stejné zacházení. Byla to armáda občanů, kdežto legie je jednotka profesionálních vojáků.

Stačil vám v legii výcvik z československé armády?

Na naší vojenské akademii byl velmi tvrdý režim a dobrý výcvik. Po té stránce neměli Čechoslováci v Evropě moc konkurence, snad jen Němce. V osmatřicátém jsme se měli bránit, mohli jsme si leccos troufnout. Němci z roku 1938, to bylo něco jiného než Němci z roku 1940.

Jaký byl vztah mezi legionáři a jejich důstojníky?

Nedá se mluvit o nějakém kamarádském poměru. To neexistovalo. Vztah to ovšem byl velmi korektní. Důstojník si nikdy nedovolil říci legionáři něco špatného.

Tělesné tresty ale existovaly.

Jistě. Měli jsme kluka, co moc blbnul, a tak šel do hrobečku.

To dostal kulku?

Ale ne. Hrobeček je dlouhá díra, kterou si voják musí vykopat sám a musí si do ní lehnout. No a když je skoro čtyřicet stupňů... Víckrát ten kluk už nezlobil.

Takže lidé asi moc neodmlouvali?

Mně se to stalo jednou. Čech, který byl u nás asi dva týdny, si na mě otevřel hubu. Byl u toho můj seržant, stál trochu vzadu a chvíli poslouchal. Pak přišel, vzal toho muže za rameno, otočil ho a beze slova mu dal obrovskou facku.

Dovolil si třeba důstojník mluvit o svých milostných dobrodružstvích?

To se nemíchá. K tomu jsou BMC. Víte, co to je? Bordel militaire de campagne.

Co tedy určovalo vztah mužstva a důstojníků vlegii?

To, zda mužstvo důstojníka přijalo. Pak měli vůči němu respekt, jaký nemůže vynutit žádný předpis. A dokázali se za svého velitele i obětovat. Věděli, že velitel by se obětoval za ně. A tak to považovali za úplně normální. Třeba jednou voják odstrčil svého velitele a šel místo něho tam, kde byly protitankové miny. Přišel při tom o nohu.

Měli jste mezi legionáři za války i Němce?

Ano. Hitler si sice v roce 1940 vyžádal vrácení všech německých legionářů a vytvořil z nich zvláštní prapor. Stavěli je i do týlu italských jednotek, protože Italové nebyli nicmoc. U Himejmatu byla za každým italským plukem, který stál proti nám, jedna taková rota z Němců. Zajali jsme je a najednou jeden od nás říká: Jé, Franto, ty jsi tady? Co tu děláš? Samozřejmě jsme je nenechali jít dále. Zůstali u nás. Byli to legionáři a měli ještě nějaké neodsloužené závazky.

A co jiné národy?

V říjnu 1944 za námi přišel německý důstojník a říká: Podívejte, my jsme celá rota a chceme jít s vámi. Pak se zjistilo, že jsou z Ukrajiny, asi dvě stovky mužů. Pár týdnů zůstali u nás. Byli to výborní vojáci. Angličané a Američané nás ale donutili, abychom je předali Rusům. Dělalo se to někde na dolním Labi. Rusové odvedli ty lidi o dvě stě metrů dále a tam je postříleli samopaly.

Měl jste tam třeba i Poláky?

Ne. Pamatuji si však na jednu obhlídku terénu s polskými důstojníky. Než začali, postavil je jejich velitel do pozoru a řekl: Pánové, tímto směrem je Varšava. Všichni se tím směrem otočili a salutovali. V tom měli nad námi morální převahu. Co my jsme mohli ukázat svým vojákům? V době Mnichova jsme to zabalili a šli jsme domů. Pro mne byli Poláci něco jako Angličané. Jako vojáci byli velmi dobří. A velmi udatní.

Jaký měli legionáři vztah k Němcům jako k nepříteli?

V roce 1963 jsem byl pozván na setkání prezidenta de Gaulla a kancléře Adenauera v Remeši. Vedle mne seděl německý důstojník, který mně pořád vysvětloval, že on proti Francouzům nikdy nezvedl zbraň, že byl celou válku v Rusku. Já jsem mu řekl, že mně záleží jen na tom, zda byl wehrmacht či SS. Německá wehrmacht pod velením Rommela v Africe, to byli celkem korektní nepřátelé.

K Rommelovi jste tedy měli určitý respekt?

Byl to velmi schopný generál, který nám to napráskal já nevím kolikrát a přitom byl korektní. Jeho vojsko, to byla stará wehrmacht, žádní hitlerovci. Samozřejmě, byli to nepřátelé. Platilo buď on ,nebo já. Ale vždy korektně.

Jak se ten rozdíl projevoval?

U jednotek SS jsme si dávali pozor, i když už byli v zajetí. S takovým esesákem člověk nikdy neví.

Jak jste s nepřítelem zacházeli, když už nebojoval?

Korektně. Jen jednou jsem viděl, že někdo z legie ztratil nervy. Když Němci kapitulovali v Tunisu, pořizoval se soupis zajatců. Ke stolku, kde se to dělo, přišel německý důstojník, sáhl za košili, vytáhl browning a zastřelil důstojníka, který psal seznam. Legionář, co tam byl, chtěl na něj skočit. Byli tam ale černošští vojáci, ti ho předešli a Němce zlikvidovali.

Vojáci nikdy neolupovali mrtvé a zajaté?

Protivníka obírali černoši. My jsme si brali jen zbraně. Vojáci obdivovali německé pistole Parabellu, považovali je za dokonalé.

Jak vlastně vypadal boj v poušti? Která strana vtom moři písku měla navrch?

Je to rovina, kde jsou sem tam nějaké srázy. A tak se ta válka poněkud podobala námořní bitvě. Vyhrával ten, kdo měl větší kanóny, které střílí dále.

Jak jste takový boj prožíval?

Třeba u Bír Hakejmu, tam nás byly skoro tři tisíce. Bránili jsme se u staré turecké pevnůstky, ze které zbyla už jen hromada kamení. Němci to pak vydávali za velkou pevnost.

Jaké to bylo u Himejmatu?

Přišli jsme tam a dostali rozkaz k útoku. Museli jsme ho provést ihned,bez průzkumu. Neměli jsme dělostřeleckou přípravu, nevěděli jsme,na koho útočíme, nikdy jsme tam nebyli. Proti nám stáli Italové s automatickými kanony. Jenže Motgomery chystal úder u El-Alamejnu a my jsme měli udeřit dřív,abychom přitáhli pozornost. Když si velitel pluku Amilakvari přečetl rozkaz,řekl: To je teda pěkná blbost. Opravdu to pak dopadlo moc špatně a náš velitel padl. Byl to britský občan, ale pocházel z Gruzie,ze stejného města jako Stalin. Vždycky říkával: Tak nevím,jestli to náhodou není můj strýc. Můj děda totiž měl poměr snad se všemi ženskými ve městě.

Jací byli Angličané vojáci?

Velmi přísně dodržovali předpisy,jenže to samo k úspěchu nestačí. Nevím jak potom,ale zpočátku jste je mohli nechat jít v poušti kolem cisterny vody a oni by ji nevzali. Řekli by si,že jim nepatří. Ale jinak... Vidím, že jste je moc v lásce neměli. Proč?

Víte,po porážce Francie jsme čekali v Gibraltaru na konvoj do Anglie. V noci na čtvrtého července 1940 za mnou přišel kamarád a říká: Honem,pojď se podívat, vyplouvá anglická flotila. To stálo za podívanou. Začínal den a v jeho světle se tiše šinuly tmavé stíny bitevních lodí. Říkali jsme si,ti Italové to pořádně slíznou. A hádali jsme,kde asi. Až z rádia jsme se dověděli,že tyto lodě jely bombardovat Mers-el-Kebír, francouzské lodě,které nebyly ani pod párou. To znamená,že jejich děla se nemohla ani hnout, neboť neměla proud. Angličané tam připluli a začali bombardovat. Byly tři tisícovky mrtvých.

Jenže po kapitulaci Francie mohly ty lodě padnout do ruky Němcům...

Snažili jsme se to pochopit. I sám de Gaulle v rádiu vysvětloval,že to Angličané museli udělat. Udělal to ovšem Churchill z politických důvodů. Novinář,který byl tehdy v Londýně,mi řekl, že když o tom došly zprávy,celá Dolní sněmovna vstala a Churchillovi bouřlivě aplaudovala. Do té doby ji měl proti sobě. Nechtěl bojovat s Němci,většina Angličanů z určitých vrstev byla pro mír, byli to germanofilové. Bombardovat Německo,to se jim nelíbilo. Ale bombardovat Francii,to bylo něco.

Vraťme se k Bir Hakejmu, nač člověk v takovém boji myslí?

Na nic,protože kdyby na něco myslel,dostal by strach. To je normální,je to projev pudu sebezáchovy. Normální člověk má strach. Záleží na tom,jak jej ovládá. A jako velitel musíte ovládat nejen svůj strach,ale i strach těch ostatních.

A jak se to zvládá?

Musíte myslet na svůj úkol a na ty ostatní. Ne na sebe,to se nesmí.

A co po boji? Jak se člověk uvolnil od toho vypětí?

To je velmi jednoduché. Zase se musíte starat nejdříve o ty ostatní. Zda byli všichni zranění evakuováni,zda byli mrtví staženi zpátky,aby se mohli pohřbít, jestli se neztratilo moc materiálu,kolik zbývá střeliva a kdy přijede polní kuchyně. Nemáte čas na vlastní problémy.

Co člověk musel znát a umět, aby přežil?

Především je zapotřebí mít kliku. Ještě jako aspirant jsem měl velitele školy,který nám říkával: Pánové,válka,to je něco hrozně divného. Jsou předpisy,dělají z toho vědu,ale je zapotřebí mít zdravý selský rozum.

Co takový selský rozum znamená v poušti?

No,tam je strašně horko a my jsme si zpočátku říkali: Tak,teď by bodla láhev studeného plzeňského. Nikdy! To by vás zničilo. Angličané vždy pili teplý čaj. To nás zpočátku udivovalo,ale měli pravdu.

Zabil jste někdy někoho?

Jednou jsem v Alsasku střílel na Němce. Stál třicet metrů ode mne a pálil po mně ze samopalu. Já ho nezasáhl a on mne také ne,ale četaři,co mne doprovázel,prostřelil lýtko. Pak Němec zmizel. Podezříval jsem ho,že dělal mrtvého. Tohle byl jediný případ,kdy jsem použil osobní zbraň. Velitel musí dělat jiné věci. Musí velet.

V Alsasku, to tedy bylo až na konci války, ne?

Ano,v lednu 1945. Ofenzívu v Ardenách doprovázeli Němci útokem u alsaského Colmaru. My jsme byli v divizi,kterou na velení armády neměli moc rádi,a tak nejhorší úsek fronty nechávali vždy pro nás. Drželi jsme frontu asi pět dní,ale pak jsme se dostali do obklíčení. Zorganizovali jsme průlom,vyrazili jsme za tmy,přičemž velitel první roty poslal do čelní hlídky Němce. Ten řekl stráži nepřítele,že jdeme střídat jejich jednotku a zeptal se,kde je velení. To jsme zlikvidovali ručními granáty. Zbytek nepřátelských Němců utekl. Náš prapor ustupoval vzniklou dírou, ale ta německá jednotka měla ještě jednu stráž,která o ničem nevěděla. A najednou jsem před ní stál já. Ale když mluvíme o zabíjení,jednou jsem se málem stal vrahem.

Co se stalo?

To bylo,když jsme na podzim 1944 osvobodili Autun. Za námi přišli španěláci,partyzáni,a likvidovali takzvané kolaboranty. Bylo zajímavé,že si vybírali vždy jen ty bohaté. Nikdy jsem neslyšel,že by zabili nějakého chudáka. Jednou jsem na ty lidi padnul. Byl jsem v džípu, měl jsem s sebou hlídku a najednou koukáme,mrtvola civilisty na chodníku. Tak zastavím,zjišťuji,co se děje,a nějaká sousedka mi s pláčem vypráví: Zastřelili ho španěláci,protože byl prý kolaborant. Ale já vám říkám, že to žádný kolaborant nebyl, ale byl bohatý. Kde jsou,ptám se. Šli tamhle a měli v ruce nějaký papírek. Jel jsem za nimi a zatkl je. Ale svrbělo mne v dlani. Němci odešli a vraždí se dál.

Vrátil jste se tam ještě někdy?

Dvakrát. Jednou za války,to jsem viděl,že hlavní křižovatka nese jméno Cizinecké legie. A pak po válce. To tabulku už sundali a říkali,že město osvobodili partyzáni. Francii stála víc životů než německá popraviště takzvaná divoká očista,zemřelo přes třicet tisíc lidí. Vraždili komunisté.

Vás se ta divoká očista ještě nějak dotkla?

Když jsme osvobodili Lyon, přihlásil se k nám mladý kluk. Je mi osmnáct,říkal,ale bylo mu určitě o dva roky míň. Bojoval moc dobře,dostal válečný kříž. Po válce jsem dostal tlustý spis z Lyonu o tom klukovi. Měl být odsouzen k trestu smrti za spolupráci s nepřítelem. Tak tím listuji a čtu. Pocházel z malého městečka. Jednou se pohádal s mistrem,u nějž se učil a utekl do Lyonu. Tam se coural počátkem června 1944 po ulici. Kolaboranti na něj skočili a šel do vězení. Tam za ním přišli,že prý to má moc špatné a zverbovali jej do kolaborantských milicí. Zůstal u nich jen pár týdnů a pak utekl k nám. Ve spise byla i svědectví lidí,co ho znali,že je to dobrý kluk. Ale soud ne,je to zrádce, zaslouží smrt. Poprvé v životě jsem porušil zákon a četníkům jsem ho zapřel.

Proč vlastně jste šel do cizinecké legie? Proč jste nezůstal v Anglii u naší jednotky?

Já jsem byl z armády vyhozen, a to hned dvakrát. Za války prezidentem Benešem a po válce prezidentem Gottwaldem. Mimochodem,československá armáda v Anglii,to byl hrozný podnik. Z Francie do Anglie odešla ani ne polovina mužstva,zato všichni důstojníci. Měli jsme tam pomalu víc generálů než vojáků. V Anglii se dělaly pořád jen nějaké kursy. Vojáci ale chtěli do boje.

Zažil jste Beneše osobně?

Jednou k nám přijel a začal vykládat,jak vše předvídal. On vůbec všechno předvídal. Považuji jej za báječného úředníka. Ale ne za státníka.

Kvůli čemu vás vlastně vyhodili?

Měl jsem výhrady k přípravě osvobození. Nadiktoval jsem zprávu pro prezidenta Beneše. Mimo jiné jsem tam uvedl,že tak není možné dále pokračovat.

Šel jste sám?

Ne,vyhodili nás tehdy osmadvacet,z toho polovinu aktivních důstojníků. Nejdřív jsme šli k náhradní jednotce. Ptali jsme se,proč nás chtějí vyhodit. První reakcí bylo obvinění z velezrady. Pak to změnili na osobní popis - nedostatečný. Měli jsme k armádě vztah,a najednou vám řeknou,za nic nestojíte a vyhodí vás. A navíc nám zakázali i pobyt padesát kilometrů od československých jednotek. Už chápete,proč jsem šel do cizinecké legie?

***

JAK SE BOJOVALO NA POUŠTI?

"Je to rovina, kde jsou sem tam nějaké srázy. A tak se ta válka poněkud podobala námořní bitvě. Vyhrával ten, kdo měl větší kanóny, které střílí dále," říká Bohumil Vazač, bývalý československý důstojník a člen cizinecké legie bojující v Africe.





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Káva Starbucks s plátkem hovězího masa Jerky.
Starbucks v USA začal nabízet kávu s hovězím masem

Kavárenská síť Starbucks testuje na pobočce v americkém Seattlu novinku. V pondělí začala nabízet vskutku nezvyklý nápoj - ledovou kávu s plátkem sušeného...  celý článek

Vejce
Německo, Belgie a Nizozemsko stahují miliony toxických vajec z trhu

Miliony nizozemských vajec kontaminovaných insekticidem s vysoce toxickou účinnou látkou fipronil začaly tento týden stahovat z trhu Německo, Belgie a...  celý článek

Druhé finálové utkání hokejové extraligy mezi Kometou a Zlínem (18. dubna)...
Podniky diskriminovaly nevidomé i fanoušky Komety, odhalila inspekce

Česká obchodní inspekce zjistila v prvním čtvrtletí pět případů diskriminačního jednání v obchodech a restauracích. Inspektoři za to uložili tři pokuty v...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.