V čem je revoluce, když na konci má penzista ze státního průběžného pilíře stejně jako dnes dostávat 45 procent své někdejší mzdy a dalších 15 procent si jako nyní bude moci naspořit v připojišťovacích fondech?
Ta čísla jsou jen orientační a naznačují proporce, v nichž se za několik málo desetiletí má důchodový systém pohybovat. Nic to nevypovídá o tom, kam se systém pohne později - lze si představit, že se začnou tyto relace měnit. Ovšem to se dostáváme na pole futurologie a o tom odmítám diskutovat. Pro reálnou politiku je diskutovatelné období do roku 2020, a to s velkou odvahou.
V prvních desetiletích příštího tisíciletí tedy předpokládáte stejnou sílu průběžného systému jako nyní?
Abych byl přesný - může to být čtyřicet na patnáct, nebo šestačtyřicet na dvanáct, to se nyní nedá říci a ani to není důležité. Není reálné, aby v jakémkoli kapitálovém připojišťovacím systému bylo za tak krátkou dobu našetřeno tolik prostředků, které by umožnily vyplácet více než maximálně těch patnáct procent mzdy. Takže hlavní tíha zůstane na průběžném systému.
Co vlastně ministerstvo chystá?
Především chceme stabilizovat současný systém a k tomu je bezpodmínečně potřeba zvýšit sazby pojištění a přitvrdit pravidla předčasných odchodů do důchodu. To umožní začít se změnami směrem k modelu, který bude sice průběžně financovaný a postavený na solidaritě, ale na druhé straně s daleko větší mírou zásluhovosti.
Takže konec současnému důchodovému rovnostářství?
Ano, se současným stavem jsme velmi nespokojeni. Je to sice výsledek činnosti pravicových vlád, ale lze ho s klidem nazvat jánošíkovský. Je to katastrofa pro solidaritu, protože ji morálně i pojmově devastuje. Žijeme v situaci, kdy lidem s nízkými příjmy dává důchodový systém osmdesát, devadesát i sto procent jejich platu, a naopak zaměstnanec jen s trochu lepším než průměrným příjmem se v penzi propadá někam pod třicet procent. Chceme vývoj vrátit na dráhu sociálního pojištění - to slovo v sobě obsahuje princip výplat podle příspěvků, sociální pak rozumnou a nutnou solidaritu.
Jak se však k tomu dostat, když již nyní funguje důchodový systém jen s vypětím všech sil?
Je potřeba postupně přejít na stav, kdy konstrukce důchodové dávky bude převedena na propočet podle příjmů systému, to znamená podle toho, kolik tam kdo zaplatil. Proto dostane každý svůj individuální účet, nebo spíše součet prostředků, které přinesl do systému on osobně.
Takže se každý přesně dozví nejen, kolik zaplatil, ale kolik také odvedl jeho zaměstnavatel?
Možná dokonce zjistíme, že bude lepší pro zjednodušení převést celou platbu na zaměstnance. To je technický problém, kdy se hrubé mzdy zákonem zvýší o to, co platí firma, ovšem celkový odvod zůstane stejný.
Byli by občané nějak informováni o stavu svého konta?
Jistě - prostě by na konci roku dostali dopis, kde by bylo: Ke dni tomu a tomu jsme zaznamenali na vašem kontě částku tu a tu. K ní jsme připočetli valorizaci, bonus, nebo jak to nazveme, takový a takový. Celkový stav je tedy tolik a tolik. Na shledanou a šťastné Vánoce. Jakmile se člověk dostane do věku, kdy si řekne teď bych třeba mohl přestat pracovat, dotáže se úřadu, jaká penze mu vychází, a dostane výpočet na základě pojistné matematiky, pravděpodobného věku dožití a podobných pravidel. Tam bude napsáno váš důchod bude činit tolik a tolik. Komu to přijde málo či kdo ještě nebude chtít důchod, bude pracovat dál a jeho konto poroste. Věk dožití se bude snižovat a výsledná penze zvyšovat.
Stát by tedy neurčoval důchodový věk a nezasahoval do valorizačních mechanismů?
V podstatě - bylo by nutné dát nějakou dolní hranici, odkdy člověk může o důchod požádat, možná i určit minimální našetřenou sumu na jeho individuální kontě.
Co s lidmi, kteří si nebudou schopni našetřit tolik, aby měli slušný důchod?
Ten systém by opravdu odhalil rozsáhlou skupinu lidí, kteří nyní vydělávají na vnitrogenerační solidaritě a po malých příspěvcích do systému dostávají peníze srovnatelné s lidmi, kteří přispívají mnohonásobně více. Je možné vložit do systému jistou míru vnitrogenerační solidarity a stanovit minimální důchod, který dostane každý při dosažení určitého věku.
Nějaké životní minimum?
Třeba životní minimum. To je věc propočtů. Ale čistší by bylo, kdyby byl každému vypočten důchod opravdu přesně podle pravidel a o zbytek by ten člověk musel žádat sociální síť. Jde o to, že může existovat skupina lidí, kteří přispívají minimálně, ale přitom chudí nejsou mají domy, auta. Není důvod, proč těm by měli jejich generační druzi přidávat solidárně peníze. Využití systému sociální pomoci by mohlo tento vedlejší majetek odhalit a peníze by se nevyplácely zbytečně. Je to problém, ale modelově si to umím představit, a jsou země, kde se to děje a mají s tím zkušenosti.
Jak chcete řešit invalidní a pozůstalostní důchody?
To je věc započitatelná do pojistné matematiky a není na tom potřeba příliš měnit.
Jak by se valorizovaly vyplácené částky?
To je otázka vývoje ekonomiky. Lze vypracovat modely úprav vyplácených částek v závislosti na stavu hospodářství a na jeho trendech. Pokud bude ekonomika růst, lze si představit přiměřené valorizace, pokud bude mít problémy, nelze si myslet, že se generacím v poproduktivním věku zcela vyhnou.
V takovém systému však nemá smysl, aby lidé s desetinásobkem průměrného platu platili pojištění z celé mzdy.
Tam by bylo třeba stanovit záklopku dejme tomu dvoj- či trojnásobek průměrné mzdy. Je rozumnější, aby si tito lidé vedle solidární části platili nějaký další produkt podle vlastního výběru. Průběžný systém by jim nikdy nemohl zaplatit tolik, kolik by odpovídalo příspěvku.
Tím se dostáváme k připojištění.
Dnes tu máme jenom známé připojištění se státní podporou, ale proč neotevřít prostor pro další možnosti a další verze. Podnikové fondy například mohou být pro mnoho lidí zajímavé. Lze si představit i další.
Po státní pomoci pak začne natahovat ruku každý...
K získání státní podpory by bylo nutno doložit, že jde opravdu o dlouhodobý projekt směřující k zajištění ve stáří, že to není způsob, jak si se státní pomocí našetřit na ledničku. Pro produkty, které získají atest, je třeba najít jednotnou formu státního příspěvku, podle mne cestou daňové úlevy. To má nejlevnější administraci.
Takže i současné příspěvky klientům fondů důchodového připojištění by se překlopily na nějakou daňovou úlevu?
O tom jsem přesvědčen, protože je potřeba mít rovný systém, který nedá jedněm více než druhým.
Ty fondy si představujete jednou provždy jako dobrovolné?
Pokud se uchytí a plošně rozšíří, lze je překlopit na povinné. To udělali ve Švýcarsku, ale po osmdesáti letech fungování jejich modelu.
Jak daleko jste s prací na reformě?
Začínáme diskutovat v odborné veřejnosti o pravidlech pro vznik zaměstnaneckých a dalších fondů, způsob státní podpory a podobné klíčové detaily. Příští rok to chceme s ministerstvem financí dotáhnout do nějakého návrhu.
Není však rok 2005, o němž se v harmonogramu ministerstva mluví jako o startovní chvíli, přece jen dost daleko?
Ty termíny působí asi strašně, ale má to své důvody. Změny v penzijním systému jsou technicky citlivá věc. Pohybujete se v jemném předivu, kde každá změna přináší řadu různorodých následků. Než sáhnout do věci bez rozmyslu a pak se jen dívat, co všechno je poškozeno, to je lépe dopřát si času.
