Élysées, jak zní její název, jsou vlastně dokonce ulice dvě.
Obě části světoznámého bulváru se jmenují stejně, jsou to ovšem dva zcela odlišné světy. Horní část 1,88 kilometru dlouhé ulice, která sahá až k Arc de Triomphe, je dokonalou přehlídkou luxusu a zábavy. Dolní část, až po Place de la Concorde, pro změnu nastavuje vážnou tvář. Muzea, divadlo, parky. Vydejme se po první Champs-Élysées. Nebo Elysejskými poli, je-li vám bližší český přepis. Člověk tu má pocit, že si zde dala dostaveníčko půlka světa. Spousta tváří, spousta cizích jazyků, luxusní obchody a restaurace, okázalost. Jdete a jdete a ztrácíte trochu měřítko, šířka ulice ohromuje sama o sobě. Je to srdce Paříže. Tudy procházely například vítězné průvody po obou světových válkách. Po této cestě se vracely také ostatky Napoleona ze Sv. Heleny. Čtete si názvy leteckých společností a velkých bank, žádná tu nechybí. Kdo není na Champs-Élysées, ten jako by vůbec nebyl, chce se říci. Všichni kolem mají naspěch, na člověka z toho padá nervozita. V dolní části je to jiné. Klid a mír. Ještě na konci 16. století tu bývaly jen bažiny a pole. Teprve v následujícím století se místo dočkalo cesty z Tuilerijského zámku, Cours de la Reine, zněl její název. Na podobě výstavné třídy osázené stromy se podepsal především jediný muž: zřejmě nejslavnější francouzský zahradní architekt André Le Notre. Proslul mimo jiné také širokými průhledy ve Versailles. Dovedl k absolutní dokonalosti symetricky střižené zahrady lemované sochami a živými ploty. Svého jména se Elysejská pole dočkala v 18. století. Od roku 1795 stojí mezi Champs-Élysées a Place de la Concorde známí Koně z Marly, odlitky barokní skulptury od sochaře Guillauma Coustoua. Podíváte-li se na třídu s větším odstupem, zjistíte, že obě její části jsou vlastně součástí mnohem většího celku: vítězné cesty (voie triomphale), která byla dokončena v době vlády Napoleona III. Takže si kupte kornout pražených kaštanů, sedněte si na lavičku a vychutnejte si nejslavnější z francouzských ulic. Stojí za to.
Obě části světoznámého bulváru se jmenují stejně, jsou to ovšem dva zcela odlišné světy. Horní část 1,88 kilometru dlouhé ulice, která sahá až k Arc de Triomphe, je dokonalou přehlídkou luxusu a zábavy. Dolní část, až po Place de la Concorde, pro změnu nastavuje vážnou tvář. Muzea, divadlo, parky. Vydejme se po první Champs-Élysées. Nebo Elysejskými poli, je-li vám bližší český přepis. Člověk tu má pocit, že si zde dala dostaveníčko půlka světa. Spousta tváří, spousta cizích jazyků, luxusní obchody a restaurace, okázalost. Jdete a jdete a ztrácíte trochu měřítko, šířka ulice ohromuje sama o sobě. Je to srdce Paříže. Tudy procházely například vítězné průvody po obou světových válkách. Po této cestě se vracely také ostatky Napoleona ze Sv. Heleny. Čtete si názvy leteckých společností a velkých bank, žádná tu nechybí. Kdo není na Champs-Élysées, ten jako by vůbec nebyl, chce se říci. Všichni kolem mají naspěch, na člověka z toho padá nervozita. V dolní části je to jiné. Klid a mír. Ještě na konci 16. století tu bývaly jen bažiny a pole. Teprve v následujícím století se místo dočkalo cesty z Tuilerijského zámku, Cours de la Reine, zněl její název. Na podobě výstavné třídy osázené stromy se podepsal především jediný muž: zřejmě nejslavnější francouzský zahradní architekt André Le Notre. Proslul mimo jiné také širokými průhledy ve Versailles. Dovedl k absolutní dokonalosti symetricky střižené zahrady lemované sochami a živými ploty. Svého jména se Elysejská pole dočkala v 18. století. Od roku 1795 stojí mezi Champs-Élysées a Place de la Concorde známí Koně z Marly, odlitky barokní skulptury od sochaře Guillauma Coustoua. Podíváte-li se na třídu s větším odstupem, zjistíte, že obě její části jsou vlastně součástí mnohem většího celku: vítězné cesty (voie triomphale), která byla dokončena v době vlády Napoleona III. Takže si kupte kornout pražených kaštanů, sedněte si na lavičku a vychutnejte si nejslavnější z francouzských ulic. Stojí za to.
