Nestěžuji si, mám všechno, co potřebuji, říká důchodkyně

- Šest a půl tisíce korun na měsíc? Pro někoho zoufale málo peněz, pro důchodkyni Emu Černou dost. Ze svých příjmů dokáže ještě téměř dva tisíce korun každý měsíc odložit stranou. Naučila se hospodařit, když měla pětičlenná rodina peněz málo, a ani teď, když je to jiné, své návyky nezměnila. Už devět let žije Ema Černá po smrti manžela sama v rodinném dvojdomku s rodinou nejmladšího syna. Nemá finanční problémy, naopak dokáže ještě ušetřit. Univerzální recept na vycházení s penězi však nemá.

"Utratím za všechno přibližně čtyři a půl tisíce korun měsíčně, jako železnou rezervu mám na knížce 40 000 korun, co ušetřím, dám dětem. Každou chvíli má někdo z rodiny svátek nebo narozeniny a i pod stromeček ode mne dostávají peníze, aby si mohli koupit, co chtějí," říká důchodkyně.

Ví, že kdyby bydlela ve městě, asi by tolik uspořit nedokázala. "Chovám králíky a slepice, od družstva, jehož akcie jsem dostala v rámci restituce, mám se slevou brambory a pšenici a bydlení ve vlastním domku je také lacinější, než kdybych bydlela v nájmu," uvádí Ema Černá. V nákupech je věrná místní samoobsluze.

"Supermarkety pro mě nejsou, když tam jede snacha nakupovat, řeknu si jí třeba o olej nebo mouku, jezdit dvacet kilometrů na nákup pro jednoho by se ani nevyplatilo," vysvětluje důchodkyně.

Ani za oblečení příliš neutrácí, látky se dají koupit levněji v podnikové prodejně textilky a šít se Ema Černá naučila v rodinné škole. Když si přece jen neví rady, pomůže vnučka, vyučená krejčovou.

Velkou část života spojila Ema Černá s místní textilní továrnou. Ještě loni - deset let po odchodu do důchodu - tam pravidelně chodila na čtyři hodiny denně vypomáhat "Když mě zavolají, abych zaskočila za nějakou nemocnou kolegyni, ve štychu je nenechám ani teď, ale vázat se na práci už nechci," vysvětluje Ema Černá.

Z finanční krize pomohli rodiče
Na úplný odchod do důchodu a tím snížení příjmů se připravovala postupně. "Než jsem přestala pravidelně pracovat, vybavila jsem si domácnost - nakoupila jsem novou pračku, bojler i televizi, letos jsem si musela nechat udělat nový rozvod vody," říká Ema Černá.

Vždycky ale rozdávat nemohla, v domku bývalo také dost krušno. "Nejhůř se nám dařilo, když byl manžel dlouhodobě nemocný, já na mateřské dovolené a na útratu jsme měli jen manželovu nemocenskou. Tehdy nám pomohli moji rodiče, měli záhumenek a my jsme od nich dostávali mléko, maso a zeleninu," vzpomíná Ema Černá.

"Šetřili jsme, kluci jsou prakticky po roce po sobě, dědili oblečení, těžko nám bylo i když přišli do puberty, pořád jen sháněli neco k jídlu - všechno jsme ale zvládli," dodává. Je ráda, že rodiny jejich dětí se do takové situace zatím nedostaly, že nemají existenční potíže.

"Kluci viděli, jak se s mužem musíme otáčet, vedli jsme je k práci, mám radost že umějí vydělat peníze. Když se místní strojírenský podnik dostal do potíží, našli si místo jinde, i když musí dojíždět a vlastně se živí jinou prací než se vyučili," říká Ema Černá. Na to, že si po restitucích finančně polepšila a je z ní vlastně bohatá důchodkyně, reaguje s úsměvem.

"To, co jsem dostala za prodej domu po rodičích, jsem rozdala dětem. Za restituovaná pole a zvířata mi dali akcie zemědělského družstva, ale přece si je nenechám hned vyplatit. To kdyby udělali všichni, tak družstvo zkrachuje," vysvětluje důchodkyně.

Životní pojistku ani spoření Ema Černá neplatí. "Dřív jsme neměli peníze navíc a teď už nemá spoření pro mne význam," říká. "Investovala jsem dva tisíce na kuponové knížky, věřila jsem Harvardu a Viktoru Koženému, ale teď čekám, jak to dopadne. Jen nechápu, jak je možné, že se poslední dobou vyrojilo tolik podvodníků. Myslím, že asi ještě správně nefungují zákony," popisuje svou zkušenost s kuponovou privatizací Ema Černá.

Hospodařit ji naučili rodiče
Úsporně hospodařit se naučila paní Ema od maminky. "Měli jsme prosperující soukromé hospodářství - pole, koně, krávy, ale pak v padesátých letech jsme všechno museli vložit do družstva, tatínek za to "směl" jezdit s koňmi a maminka pracovat v kravíně, nebylo to lehké, ani jeden z rodičů se nedočkal chvíle, kdy jsme mohli dostat všechno zpátky," říká Ema Černá.

"Ráda bych bývala studovala čtyřletou obchodní akademii, ale nešlo to, rodiče mě přihlásili na dvouletou rodinnou školu, i tak se museli hodně uskromnit," dodává.

Zbývá čas na koníčky
Teď, když už Ema Černá pravidelně nemusí chodit do továrny, má více času na koníčky i rodinu. "Dnes si pospím i do půl osmé, ale když je potřeba, nevadí mi vstát hodně brzy." říká. K jejímu běžnému programu patří zaopatření slepic a králíků i práce na zahradě.

"Dlouhou chvíli nemívám, v zimě lyžuji, vyjedu si na kole a synům povyspravím ponožky nebo montérky. Ne že by to snachy neuměly, ale nemají čas," vypráví Ema Černá. Často je s nejmladší vnučkou Veronikou, která nemůže kvůli oslabené imunitě chodit do školky, ale nešidí ani koníčky.

"Ráda cestuji, chystám se na výlet do Adršpachu, byla jsem v Itálii, Rakousku, Maďarsku, moc se mi líbila prohlídka historických památek ve Vídni," říká Ema Černá. Nejméně dvakrát ročně se vypraví do Prahy do divadla, ale doma chybí večer častěji.

"Těším se dvakrát v měsíci na setkání s děvčaty - těm je přibližně stejně tolik jako mně - a na posezení ve zdejší vinárně. Probereme, co se stalo, okolo nemocí se ale naše řeči moc netočí, o to víc se spolu nasmějeme," říká Ema Černá.

Jméno důchodkyně bylo na její přání změněno

Charakteristika
Ema Černá, 66 let, důchodkyně, SŠ
Synové Roman 44, Milan 46, Jan 47, sedm vnuků

Majetkové poměry
Rodinný domek z dvacátých let na vesnici, pole, akcie za vložený živý inventář do družstva v hodnotě cca 250 000 korun; akcie ze dvou kuponových knížek (investiční fond Kvanto, Harvardský průmyslový holding)
Finanční rezerva: 40 000 korun
Poslední dovolená :1998 - týden v termálních lázních na jižním Slovensku
Poslední návštěva kulturního představení: na jaře opereta v Hudebním divadle v Karlíně