Povím vám příběh. Můj známý Karel se pojistil na úplně všechno u velké mezinárodní pojišťovny. Přišla agentka, mile se usmívala, nabídla produkty a po několika hodinách podepsali smlouvu. Předtím si ale Karla pěkně proklepli. Připadal si jako u výslechu: Jakou máte krevní skupinu, co tlak, jak se cítíte ráno, večer, před jídlem, po jídle a další a další, jen číslo košile a bot je nezajímalo. Karel nic nezatajil, i hodně soukromé údaje svěřil. Zvlášť když ho ujistili, že jsou u nich všechna data schovaná bezpečně, jako na dně studny. Chyba lávky! Zazvonil telefon a neznámá žena začala Karlovi nabízet prý neopakovatelnou nákupní příležitost předvede mu doma hrnce, on se zadarmo nají a ještě si je může se slevou koupit. Karel je svobodný, nevaří, nechápal, jak na něj podomní prodejkyně přišla. Ochotně mu záhadu vysvětlila: přece přes kamarádku z pojišťovny. Nelenil, stěžoval si pojišťovacímu řediteli. Očekával omluvu, myslel, že se s upovídanou pracovnicí pojišťovna rozloučí. Nic takového. Naopak, zanedlouho dostal dopis s nabídkou dalších služeb pojišťovny. Od koho? No od své agentky! Dál nabízí klientům velmi diskrétní služby. Komu věřit? Více než člověku, třeba počítačové síti? A co když sedí na jejím druhém konci taky žvanivá úřednice?
22. května 2001
