Internetové stránky agentury G5 Plus s nadpisem "milionové příjmy" připomínají spíše web loterie, ani pohled na fotografie majitelů v objetí s tradičně oděnými arabskými činiteli nedůvěřivému Evropanovi na klidu nepřidá.
Martin Vrba, spolumajitel a šéf agentury, která vozí české, slovenské a nově také polské zdravotní sestřičky do nemocnic na Blízkém východě, však vzhled stránky s úsměvem hájí.
"Změny nechystáme. Při prvním výjezdu českého personálu je to skutečně zejména o penězích. Když si mají vybrat pobřeží, nebo vnitrozemí, často volí vnitrozemí, kde je více peněz," líčí v rozhovoru pro MF DNES Vrba, který má aktuálně v nemocnicích v Saúdské Arábii, Kataru či Bahrajnu asi 500 lidí z Česka a Slovenska. Ročně jich dodá zhruba sto – drtivá většina jsou sestry v Saúdské Arábii.
"Průměrně tam námi dodaní lidé pracují 2,5 roku. Mají roční kontrakt, ale většina z nich prodlouží. Ročně si vydělají v průměru milion korun, což je asi čtyřikrát více než v Česku. Přičemž mají hrazeny téměř veškeré životní náklady. Často si tam dívky jedou vydělat na bydlení," popisuje Vrba. Jeho agentuře pak z jedné "prodané" sestry plyne zhruba desetina jejího ročního výdělku.
Sám se náboru zdravotnického personálu vyučil v letech 2001 až 2004 ve Spojených státech, kam odešel pracovat hned po škole. V roce 2005 po návratu do Česka založil agenturu na nábor sester do amerických nemocnic. "Trh v USA se ale za pár měsíců zhroutil a my se nad atlasem světa rozhlíželi jinam. Blízký východ se zdál ideální," popisuje začátky.
Důležité vztahy začal budovat na zelené louce. "Nikdo tam moc nepracuje, ale peněz mají dost, navíc kulturní zvyky nahrávají tomu, že příliš žen nepracuje a také jejich vzdělávání je stále trochu tabu. Proto potřebují lidi zvenčí, na rozdíl od jiných sektorů jsou ve zdravotnictví otevření. Přišla první nemocnice, pozitivní reference a pak se začaly nabalovat další," dodává Vrba s tím, že přes 90 procent tamního personálu tvoří cizinci.
Ženy čeká před odletem kulturní školení
Za kandidátkami "na vývoz" chodí Vrba do škol, loví také na inzeráty, ale zejména dá na doporučení. Nejčastějšími pracovníky jsou bezdětné dívky ve věku od 25 do 34 let. Největší překážkou je špatná angličtina a celkově malá ochota za prací cestovat. I proto rozšířil svůj revír o Polsko.
"Byla to opravdu krásná doba, ráda na to vzpomínám, někdy si říkám, že jsem měla zůstat déle. Ekonomicky šlo o úplně jiný svět, vybavení nemocnic, to se nedá vůbec srovnávat. Také jsem toho hodně procestovala. Vzpomínám, jak u nás byl saúdský král, to byl silný zážitek," vzpomíná Zuzana M., která pracovala šest let na kardiologii ve dvou největších nemocnicích v Rijádu. Do Saúdské Arábie přitom nešla z Česka, ale z Velké Británie. I ve srovnání s jejím oxfordským výdělkem šla do Rijádu za lepším. Dnes pracuje na ARO ve Všeobecné fakultní nemocnici na pražském Karlově náměstí.
Diskriminaci žen a jiná nebezpečí plynoucí z kulturního střetu prý nezažila. "V práci to bylo velmi přátelské prostředí, ale venku pochopitelně musíte dodržovat pravidla, chodit zahalená, moc se neprojevovat. Je to individuální, někdo se s tím srovná, jiný ne. Kritické jsou první tři měsíce," říká Zuzana.
S tím souhlasí i Vrba. I proto dívky před odletem čeká kulturní školení. "Je tu rozdíl mezi pracovním, veřejným a soukromým životem. Na veřejnosti platí jasná pravidla, ženy musí nosit abáju, vlasy nemusí mít zahalené pořád, jen během svátků a bohoslužeb. Neměly by se na veřejnosti stýkat s muži, vodit se za ruku. Prostě nesmějí vyvádět, i za to jsou placené," vysvětluje Vrba a dodává, že žádný incident se saúdskou náboženskou policií neřešil.
