"Zdědil jsem řemeslo i dědu," říká majitel firmy Josef Matura a dědou myslí právě svého otce. Ten pracoval ve firmě až do svých 77 let, protože čekal, až jeho vnuk, nejmladší ze tří Josefů, dokončí školu a nastoupí do rodinného podniku.
Prostředí hřbitovů a krematorií přijde Josefu Maturovi za ta léta normální. Pohybuje se v něm od mládí. "Pro spolužáky jsem byl ale atrakce," vzpomíná.
Smrt vnímá jako biologickou záležitost, za níž se neskrývá žádné tajemno. "Když přijdu do lednice, tak pozdravím. Je to takový zvyk."
Ačkoliv působí, že ho jen tak nic nepřekvapí, v této profesi jsou stále okamžiky, na které se zvyknout snadno nedá. "Vidíme různé hrůzy. Nejhorší jsou nálezy starých mrtvol a nehody dětí. To se musí umět rychle rozchodit a rychle na to zapomenout. Jinak bychom tuhle práci dělat nemohli," dodává.
V pohřebnictví se podle něj mnoho věcí během let změnilo, ale určité tradice a zvyky přetrvávají. "Odkoukal jsem od starých funebráků jejich rituály. A to je dnes naše rodinné stříbro. Vím, jaké zvyky se dodržují v té které vesnici, jak se rakev vynáší a kudy se ubírá průvod," vysvětluje majitel pohřební služby.
Pohřebáci by měli být tak trochu psychologové
Nejstarší z Maturů se o dění ve firmě stále zajímá a podle slov současného šéfa má na spoustu věcí odlišný názor. "Občas přijde do firmy a tvrdí, že tohle a tohle musí být jinak. Já se ale jen tak nedám," říká Matura.
Podle něj se pohřebnické řemeslo nedá jen tak naučit, člověku se musí dostat do krve a musí se naučit s ním žít. I proto si pečlivě vybírá své zaměstnance, kterých má v současné době pět. "Chci, aby byli vzdělaní, a ne nějací pitomci. Musí přistupovat k zákazníkům velmi citlivě, být tak trochu psychologové."
Když si chce Josef Matura od své práce odpočinout a přijít na jiné myšlenky, jde na ryby. "Času mám ale málo, musíme být neustále na telefonu a připraveni vyjet i v noci. Dovolenou jsem už neměl patnáct let." Odpoutat se od své práce však ani pro něj není snadné. Přiznává, že když přijede do nějakého města či vesnice, zamíří hned na hřbitov. "Má to velkou vypovídací hodnotu. Řekne vám to hodně o lidech, kteří tam žili."
Příprava od dětství
Rodinnou firmu jednou zdědí nejmladší Josef. Ten se sice vyučil uměleckým kovářem, pracovat v rodinné firmě však byla samozřejmost. "Už jako malý kluk si hrál na hřbitově, když děda kopal hrob. A jestli se mu posmívali spolužáci? To ne, dokázal si u nich zjednat respekt," říká jeho otec.
 |
S tím, že syn jednou řemeslo podědí, se prý počítalo předem. "Když byl starší, táta si ho prověřil. Vzal ho s sebou na případ sebevraždy oběšením. Ten mrtvý tam tenkrát visel dost dlouho. Kluk přišel, oči vytřeštěný, ale rozchodil to," vzpomíná Matura.
Pohřebnictví je podle něj profese jako každá jiná. "Je to těžká práce, věřte mi, že někdy se nadřeme opravdu jako koně. Třeba když snášíme rakev ze špatně přístupných horských terénů."
Zákazníkům se snaží vycházet vstříc a řídí se heslem, že zákazník má vždycky pravdu. "Umíme pohřeb připravit za jakýchkoliv podmínek. Třeba i v patnáctistupňovém mrazu, na zahrádce pod třešní či v devět hodin večer. Zažil jsem i Švýcary, kteří přijeli na pohřeb své známé a s sebou měli čtyři psy. Prý je mrtvá znala a určitě by si přála, aby se s ní přišli rozloučit. Tak tam seděli v krematoriu oni dva a psi," zavzpomínal Josef Matura.
