Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Pořád ohmatávám, říká nevidomá keramička

aktualizováno 
Iveta Dunková osahává trička úhledně uložená do komínků.
Iveta Dunková osahává trička úhledně uložená do komínků. Když nahmatá štítek, ví, že triko je tmavé. U světlých totiž cedulky ustřihuje. Poznávací znamení jsou nezbytná. V devatenácti přišla o zrak, takže najít to správné oblečení nebo stejné ponožky je docela problém.

Pomáhá si různě. Každý pár ponožek například před praním spíná svorkou, aby se nepromíchaly. "Ráno není čas na dlouhé ohmatávání. Mohlo by se stát, že půjdeme ven jako blázni s každou ponožkou jinou," vysvětluje. Teď je jí pětatřicet let. Říká, že vidí jen bílou mlhu. Přesto je úspěšnou keramičkou a zvládá i domácnost. Je sedm ráno a paní Dunková se svým manželem Sebastiánem vyráží na autobus. Linkou z Vlaštoviček jezdí každý den do dílen v Opavě. Jdou rychle a jistě. Kdyby pan Dunko hbitě nemával bílou hůlkou z jednoho kraje chodníku na druhý, nebylo by poznat, že ani jeden z nich nic nevidí. Autobus zastavuje před bránou do dílen, které provozuje opavská Charita. Různě postižení lidé v nich dělají keramiku, tkají koberce nebo pracují se dřevem. Iveta Dunková je v keramické dílně instruktorkou. "Paní vedoucí nebo jiná vidící kolegyně přijímá zakázky. Já chystám hlínu, pomůcky a kontroluji výrobky," popisuje svůj pracovní den. "Nakloním se, dám ruku na desku, nasahám si to. Pak cítím, jaký výrobek je. Jestli třeba nemá prasklinu a tak," vysvětluje. Když má dílna zakázku, Iveta je hlavní osobou. Má za sebou například sérii talířů s emblémem města, které jsou prodávány jako suvenýr pro turisty. Vyráběla popelníky a talíře pro restauraci, sadu stejných květináčů pro zákaznici. Ivetinu vázu darovali opavští radní i belgické královně, když byla v Česku na návštěvě. Když nejsou konkrétní zakázky, je čas na vlastní nápady. Vázy a sochy paní Dunkové se často objevují na různých výstavách, prodávají se v krámku opavské Charity. "Nejlepší na tom je, že můžu v dílně sekýrovat i svého manžela," směje se. Ten však mnohem raději pracuje ve stolárně. Někteří cestující linky z Vlaštoviček do Opavy kroutí nad Dunkovými hlavou. Chudáci, říkají. Nevidí, a ještě se ženou do práce. Proč, když mají důchod a mohou sedět doma? povídají si tlumeně dvě starší ženy na konci autobusu. Zatímco u nich manželský pár vzbuzuje lítost, sami Dunkovi o sobě paradoxně říkají, že mají v životě štěstí. "Máme štěstí, protože jsme kdysi viděli. Je to obrovská výhoda oproti těm, kteří se už narodili nevidomí. Já vím, jak vypadá řízek a brambory. Když si kupuju šaty, vím, jaké to je, když mi prodavačka říká, že jsou červené. Řada lidí si to vůbec nedovede představit," vysvětluje paní Iveta. Vyučila se servírkou, chvíli pracovala, pak přestala vidět úplně. Přežila období beznaděje, zlosti. "Rodiče se o mě starali, ale uvědomila jsem si, že se musím postavit na vlastní nohy," říká. Na inzerát se seznámila se Sebastiánem. Také on kdysi viděl. Psali si, vídali se, pak se rozešli. Potkali se znovu, náhodou, v charitním domě ve Vlaštovičkách. Tady se nevidomí učí žít tak, aby obstáli v běžném životě. Vzali se. Bydlí tam v jednopokojovém bytě s kuchyní. Naučili se sami si vařit, prát, uklízet. V dílnách si vydělají na nájem i na běžné životní potřeby. Iveta má za sebou řadu hodin, ve kterých ji instruktoři učili, jak oddělit žloutek od bílku, jak oškrábat brambor, jak usmažit řízek. "Už slyším, kdy je hotový. Přejedu po něm lehounce vidličkou a podle zvuku to poznám," vysvětluje. Teď se jim v práci dařilo a výdělek byl nad očekávání velký. Dunkovi proto vyrážejí na večeři do restaurace. "V takovém případě je nejdůležitější hlídat si kraje," říkají. To znamená, dávat si pozor, aby z talíře něco neupadlo. "Pořád to cvičíme, aby nebyl trapas," říká paní Dunková. Teď už je na tom tak dobře, že ve Vlaštovičkách učí mladší sousedky, na co si při stolování dávat pozor. "Nejhorší jsou pro nevidomého zákusky se šlehačkou. Nepobryndat se je nemožné. Tak si je na veřejnosti ze zásady nedávám a šlehačkou se cpu jenom doma," líčí Iveta Dunková. Do hodin praktického učení už nechodí. "Samozřejmě že neumím všechno. Ale to, co dovedu, mi stačí. Naučila jsem se totiž zase normálně žít. A to je nejdůležitější," vysvětluje.

NEVIDÍ, ALE CÍTÍ

Nevidomá keramička Yveta Dumková a její manžel u sochy, kterou vytvořila

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

(Ilustrační snímek)
Pojišťovny vypsaly tendr na vakcíny. Úspěch má na dosah jen Avenier

Ročně píchnou lékaři dětem v rámci povinného očkování více než 1,3 milionu vakcín. Zdravotní pojišťovny za to zaplatí asi 660 milionů korun. Pojišťovny nyní...  celý článek

Ilustrační snímek
Česká ekonomika znovu zrychlila, překvapilo to i analytiky

Česká ekonomika ve 2. čtvrtletí letošního roku znovu zrychlila svůj růst. Hrubý domácí produkt stoupl meziročně o 4,5 procenta po tříprocentním vzestupu v...  celý článek

Aukrorobot.cz
Aukro nefunguje, jak má. Nový systém má díry a péče o klienty je pomalá

Aukro, největší obchodní portál v Česku, změnilo majitele a platformu, na které fungovalo. Pro uživatele to ale nedopadlo dobře. Doposud spokojené prodejce...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.