"Česká republika je naprostá kuriozita. I když měla nejlepší předpoklady stát se rychle expandující zemí, potácí se nyní v krizi. Proti Polsku nebo Maďarsku jsou vaše výsledky zklamáním," soudí Sachs.
Nicméně díky příznivé zeměpisné poloze a bohaté tradici ve vzdělání a v některých průmyslových oborech, například ve strojírenství, by podle něho nemělo být obtížné krizi překonat. Podmínkou budou investice od zahraničních podniků, pro něž musí být vytvořeny ideální podmínky, což podle Sachse mimo jiné vyžaduje, aby centrální banka snížila úrokové sazby a prosadila oslabení koruny.
"Koruna je stále moc drahá. Já si Českou republiku představuji jako dynamickou, exportně orientovanou ekonomiku, která dokáže vtáhnout velké množství zahraničních investic, aby západní firmy mohly vyrábět pro export zpátky do západní Evropy. Pokud jsou sazby příliš vysoké a koruna moc silná, tak příliv investic je moc slabý," soudí Sachs. Od vlády by očekával například snížení daní.
I když po pádu komunismu před deseti lety předpovídali všichni Československu rychlý odraz ode dna a prudký hospodářský vzestup, nic takového se zatím nekoná. Podle profesora Jeffreyho Sachse z Harvardovy univerzity jde o naprostou kuriozitu.
"Věřím tomu, že současnou krizi překonáte, ale dnes bohužel musím říci, že vaše výsledky jsou spíše zklamáním. Ve srovnání s Maďarskem, Polskem, Slovinskem nebo Estonskem si Česká republika vede hůře, než se čekalo," říká muž, považován mnohými za nejznámějšího ekonoma na světě.
CHYBY: PRIVATIZACE A MOC SILNÁ KORUNA
Střední Evropou jste se sám zabýval, Českou republiku, odkud pochází vaše manželka, dobře znáte. Kde jsou příčiny našich dnešních potíží a kudy vede cesta ven?
To je velká hádanka, a abychom ji skutečně mohli vyřešit, musíme posoudit mnoho věcí. Vedle mnoha plusů máte také mnoho minusů. Nejsilnějším plusem je tradice a zeměpisná poloha, Česká republika je pořád jednou z nejbohatších zemí v oblasti s bohatou zkušeností ve strojírenství. Zeměpisná poloha je naprosto ideální, není náhodou, že Praha je jedním z nejnavštěvovanějších měst na světě. Z Čech můžete začít obchodovat se Západem v mnoha oborech.
A minusy?
Negativem je například to, že když došlo k sametové revoluci, ekonomika v té době skomírala, startovala z naprosto strnulé pozice. Museli jste se rozhýbat z absolutní stagnace, na rozdíl od Maďarska nebo Polska, kde už reformy probíhaly delší dobu.
Stabilita, kterou Československo mělo v roce 1989 - nízká inflace, nízký dluh, žádné kolapsy, žádné zahraniční nerovnováhy -, měla svůj rub v tom, že země uvízla, nikam se nepohybovala, neprocházela žádnými strukturálními změnami a chyběla jí dynamika. Start tedy zabral více času - a to je jedno minus. Druhým byla privatizace a zacházení s finančním sektorem. Myslím, že dnes je naprosto jasné, že kuponová privatizace byla chyba, za kterou teď ekonomika platí.
Ex post je třeba přiznat, že velký experiment, jenž se zpočátku jevil jako racionální, byl zbytečnou zajížďkou. Také přístup vlád k finančnímu sektoru a přesvědčení, že se o sebe postará sám, byly omyly. A rovněž se u vás chybně zacházelo se směnným kursem, politika silné koruny poměrně výrazně poškodila exportní schopnosti.
Chcete říci, že jsme na počátku transformace nasadili chybný kurs?
Ne, chci říci, že celkově v průběhu celých deseti let od roku 1989 bylo oslabování koruny velmi mírné proti inflaci. I po předloňské krizi platební bilance, která přinesla měnovou krizi a zdánlivě výraznou devalvaci, je koruna pořád moc drahá.
Takže radíte snížit úrokové sazby?
Ano, to bych doporučoval. O mně je známo, že nejsem příznivcem politiky vysokých úrokových sazeb a silné měny. Já si Českou republiku představuji jako dynamickou, exportně orientovanou ekonomiku, která dokáže vtáhnout velké množství zahraničních investic, aby západní firmy mohly vyrábět pro reexport do západní Evropy.
Takovou strategii bych doporučoval já, a pokud jsou sazby příliš vysoké a koruna udržována moc vysoko, tak je příliv investic moc slabý, export roste pomalu, což přispívá k současné recesi. Já uznávám guvernéra vaší centrální banky a chápu jeho dilema, ale politika, kterou bych si i dnes dovolil nazvat politikou silné koruny a velmi nízkého inflačního cíle, je na můj vkus přehnaná a škodí.
GLOBALIZACE VÁM HRAJE DO KARET
Loni jste v jednom ze svých článků napsal, že globální kapitalismus selhává, že chudé země se samy od sebe z bídy nedostanou a že Amerika nemůže chtít prosperující svět, pokud není ochotna rozvojovým zemím finančně pomoci. Jsme i my zemí, které globalizace škodí, která se z chudoby bez cizí pomoci nedostane?
Naopak. Ten článek byl o daleko chudších zemích, než je Česká republika. Žít v recesi je pro vás asi těžké, ale to se nedá srovnávat s Afrikou, Indií nebo třeba s vnitrozemím Číny.
V zemích, jako je Česká republika, může globalizace fungovat vůbec nejlépe a nejrychleji. Já jsem volal po pomoci těm nejchudším zemím, kde obyvatelstvo sužují například tropické nemoci, ale nikdo ve světě se seriózně nezabývá tím, jak tyto nemoci léčit.
Česká republika, stejně jako Polsko a Maďarsko, má nejlepší předpoklady k vynikajícím ekonomickým výsledkům. Pokud jich nedosahuje, musí to být chyba domácí politiky, protože zvenku neexistuje žádná bariéra.
Jedinou takovou bariérou bude váhání s rozšiřováním Evropské unie. Pokud se unie bude chovat hloupě a bude tento proces zdržovat, tak to Českou republiku a ostatní země v oblasti poškodí. To je jediná vnější nástraha. Bohužel unie je v těchto záležitostech obvykle velmi pomalá. Prospěch z členství v unii je jasně vidět na zemích, jako je Španělsko nebo Irsko. Pokud nasadíte správnou politiku, pak nevidím důvod, proč byste se nemohli vydat jejich cestou.
Zatím jsme se nevydali. Takže chyba je na naší straně?
Česká republika je naprostá kuriozita. Každý čekal, že půjde prudce nahoru a bude prosperovat jako třeba Irsko, jen z druhé strany Evropy. Přišel Volkswagen a udělal obrovskou investici, která byla ekonomicky nesmírně důležitá, a turisté začali jezdit do Prahy, ale pak se vše zastavilo a dynamika zmizela.
Ptáte-li se na důvody, pak se musím vrátit k tomu, o čem už jsem mluvil. A to je kromě nevýhodné startovní pozice všechno o chybných rozhodnutích - o chybné privatizaci, slabé regulaci finančních trhů a o špatně nastavené kursové politice. Výsledkem je ztráta nejméně tří let. Já samozřejmě věřím, že dlouhodobě to bude dobré, ale dosud je to velké překvapení.
Je pravda, že lidé jsou velmi frustrováni. O to víc je zajímá, kudy z této krize ven...
Chápu, že lidé jsou u vás velmi nešťastní, že život v recesi je vždy velmi bolestný, protože vše vypadá, jako že skončil svět. Ale to není pravda, přijde oživení a je celkem jasné, co se pro to musí udělat. Česká republika má jen deset milionů lidí, takže základní východisko je maximální napojení na evropský trh. K tomu je potřeba přilákat hodně zahraničních investic.
Ale to chce řada zemí, takže musíte být konkurenceschopní a nasadit přiměřenou kursovou a měnovou politiku a regulaci finančního sektoru. Důležitý je samozřejmě důraz na vzdělání. Univerzitní systém musí fungovat lépe než teď, protože jakmile investice přilákáte, musíte je být schopni obsloužit, a k tomu dnes nestačí jen střední vzdělání. Univerzity musí mít daleko více peněz, musí se napojit na podniky a zabývat se nejmodernějšími technologiemi.
Řada lidí má z cizích firem naopak strach, bojí se, že si zemi podmaní cizinci. Jak může v dnešním světě přežít malá slabá ekonomika, která sama žádné velké firmy nemá?
Pokud má někdo strach, nechť se podívá do zemí, které z cizích investic žijí, jako je Irsko, Španělsko, Singapur, Hongkong. To jsou evidentní příklady zemí se silným exportně taženým růstem, kde investice přispěly k rychlému růstu životního úrovně, pokud země nabídla vzdělané lidi, kteří dokázali tyto investice obsloužit.
Singapur má hrubý domácí produkt 28 tisíc dolarů na hlavu a jmenujte mi jedinou singapurskou firmu. Žádná není, všechno v Singapuru patří nadnárodním koncernům. Je možné, že by díky technologické tradici a dobrému vzdělávacímu systému mohla Česká republika vychovat nějaké národní šampiony, a to by bylo dobré, v Evropě jsou takové případy, například Finsko s Nokií. Ale v žádném případě se nebojím, že když nebudete mít svou Nokii, tak zahraniční investice ekonomiku zničí. Čím více, tím lépe, protože tím více se stáváte součástí mezinárodního výrobního systému a ve vašem případě také součástí vyspělé Evropy.
EURO BY VÁM UŠKODILO
Nemáte strach, že se Evropská unie utopí ve vlastních problémech a na rozšíření nezbude čas? Věříte například v budoucnost jednotné měny?
Ano, euro je dobré v této souvislosti připomenout. Hrozně rád bych viděl Českou republiku jako člena Evropské unie, ale nikoli měnové unie. Země, jako je Česká republika, potřebují mít v řízení směnného kursu volnou ruku.
Musíte taktizovat. Na jednu stranu chcete být uvnitř, abyste si z Evropy vzali to dobré, jako je kvalitní právní prostředí, investice, přístup na trh, technologický pokrok nebo vzdělávací systém. Ale nepotřebujete vzít na sebe všechna negativa. Možná Francouzi vám řeknou: můžete vstoupit, ale musíte přijmout všechny naše špatné zvyky rigidní pracovní trh, sociální standard, který si nemůžete dovolit, vysoké daně, jež mrzačí ekonomiku, příliš silnou měnu a pak nakonec možná taky jedenáctiprocentní nezaměstnanost.
Euro, to by pro vás nyní byla zátěž navíc. Pro centrální banku by to bylo zadostiučinění, protože centrální banky milují měnovou stabilitu, ale příliš zbrklé přijetí eura by bylo chybou.
Ministr práce říká, že je třeba zvýšit daně na evropskou úroveň, aby vláda měla na sociální výdaje, protože tak to dělají v Evropě - rozdělují bohatství mezi lidi, a tím dosahují prosperity...
Francie má nezaměstnanost 12 procent, Německo přes deset procent - pokud to takto dělají v Evropě, vy byste to tak dělat neměli. Pokud se váš ministr pořádně podívá na trhy práce v Evropě, tak pochopí, že to nejsou dynamické trhy, kde by vznikala nová pracovní místa, což Česká republika potřebuje.
Moje první publikovaná práce se týkala rozdílů na trhu práce v Evropě a v USA, sleduji to už dvacet let a ptám se - proč Evropa nedokáže vytvářet dost pracovních míst? Odpověď zní - trh práce je málo pružný. Po celou tu dobu evropští politici říkají, že udělají reformy, ale nikdy pořádně efektivně reformy neprovedli.
Uvnitř Evropy je mnoho rozdílů a musíte se bedlivě dívat, které modely fungují. Například ve Francii nevidím vůbec žádný pokrok. Francouzi naprosto nekompromisně trvají na zachování svých sociálních politik a programů, na rigidním trhu práce.
Léčit nezaměstnanost zkracováním pracovního týdne namísto tvorby nových míst se mi nezdá nejlepší nápad. Kde to skončí? Až zbude jedno pracovní místo, o které se budou všichni Francouzi dělit a každý bude pracovat jen pár minut denně?
Zřejmě všechny tyto země mohou závidět Spojeným státům, kde již několik let ekonomika prudce roste, nezaměstnanost a inflace klesají, Wall Street láme rekordy. Kde jsou podle vás příčiny tak úspěšného vývoje?
Já vidím tři zdroje. Dva z nich jsou velmi reálné, třetí je zřejmě spíše dočasný.
Za prvé je to tržní systém v USA, velmi pružný trh práce, velká dynamika soukromého sektoru, vznik velkého množství firem, velká osobní aktivita v podnikání a příznivé daňové podmínky.
Vše funguje pružně a dynamicky, což dává Spojeným státům velkou výhodu třeba proti Evropě. Druhým zdrojem jsou technologie, kde máme nyní skutečný náskok, hlavně ve dvou oblastech - v biotechnologiích a v informačních technologiích. Třetím motorem růstu je boom akciového trhu. Každý, kdo má akcie, se cítí jako boháč, ale já jsem skeptik v tom, že by to mohlo dlouho vydržet.
Akciový trh přehání v tom, jakou hodnotu některým firmám přisuzuje. Například u firmy Amazon, což je jeden z nejrychleji rostoucích titulů na Wall Sreetu, si sice kupují knížky miliony lidí - protože je to levnější, pohodlnější a máte obrovský výběr, ale Amazon ještě nevydělal žádné peníze, protože prodej knih je velmi tvrdý konkurenční boj a marže jsou velmi nízké. Přesto akciový trh oceňuje tuto firmu na 17 miliard dolarů, což je možná více než tržní hodnota všech firem ve střední Evropě.
Pokud by Wall Street spadl o dvacet procent, vůbec by mě to nepřekvapilo. Ale samozřejmě by to velmi rozezlilo mnoho Američanů, kteří si teď myslí, jak geniálně investovali. Pravda je taková, že nyní žijí z bubliny.
Mají-li být Spojené státy vzorem pro celý svět, je zdejší typ růstu udržitelný z hlediska ohledu na životní prostředí?
Ne úplně. To je velmi těžká otázka, v některých aspektech se životní prostředí ničí daleko méně než před deseti dvaceti lety, zejména v přímém znečištění vzduchu, v kyselých deštích, což souvisí s kontrolou největších znečišťovatelů.
Na druhou stranu americká ekonomika stále spotřebovává strašně velké množství fosilních paliv a energie, a proto je hlavním přispěvatelem k dlouhodobému globálnímu oteplování. To je vážné téma pro budoucnost, kde mají Spojené státy vůči ostatnímu světu velkou odpovědnost. Ale lidé v USA tomu nevěnují pozornost a nic na tom nemění ani každoroční vedra, která jsou rok od roku horší.
Budou tedy Američané někdy ochotni přispět nějakými penězi chudým zemím?
Zbytku světa nevěnují Spojené státy ekonomicky skoro vůbec žádnou pozornost. Já jsem vyzval Ameriku k pomoci chudým zemím, protože jsme nikdy nebyli tak bohatí jako nyní. Chudoba ve světě stále narůstá a mezi bohatými a chudými nikdy nebyla větší propast než dnes.
My bychom mohli udělat mnoho, ale to, co jsem napsal, byla spíš stížnost než očekávání, že se něco takového stane. Spojené státy skoro vůbec nepřemýšlejí o bídě ve světě. Vášnivě se debatuje, co se má udělat s rozpočtovým přebytkem, který má v příštích deseti letech vystoupat na několik bilionů dolarů, ale nikdo z vlivných politiků neřekl, že by něco z těchto peněz mohlo být použito ve prospěch chudých zemí. Američané nemají zájem někomu pomáhat, pokud to něco stojí.
Jeffrey D. Sachs (* 1954) je profesorem mezinárodního obchodu na Harvardské univerzitě a ředitelem Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj. Časopis New York Times Magazine jej v prosinci 1994 citoval jako "pravděpodobně nejdůležitějšího ekonoma na světě", podle týdeníku Time jde o vůbec nejznámějšího ekonoma na zeměkouli.
V osmdesátých letech působil Sachs jako poradce vlád v Bolívii, Ekvádoru, Venezuelele, Brazílii a v Argentině, podílel se rovněž na přípravě hospodářské politiky první postkomunistické vlády v Polsku a v letech 1991-1994 vedl tým ekonomických poradců Borise Jelcina. V období 1991-1993 pomáhal s hospodářskou transformací ve Slovinsku, Estonsku a v Mongolsku.
Několikrát navštívil Českou republiku, odkud pochází jeho manželka.
Ve své vědecké práci se věnuje především transformaci méně vyspělých zemí, globalizaci a mezinárodnímu rozvoji, v poslední době proslul ostrou kritikou Mezinárodního měnového fondu za jeho přístup k finanční krizi v Asii a v Latinské Americe. Často vystupuje proti politice vysokých úrokových sazeb a příliš silné měny. Je odpůrcem současného systému pomoci nejchudším zemím a brojí proti představám, že se globalizací bohatství postupně rozšíří po celém světě a že si chudé země pomohou samy.
