Ilustrační snímek

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Pražáci se výrazně odlišují představou o bohatství

Pražáci berou velké peníze za málo práce a pořád mají málo, chtějí víc, zatímco lidé na venkově se dřou za pár šupů. Takový je zažitý stereotyp v Česku. Potvrdil to exkluzivní průzkum veřejného mínění SC & C pro MF DNES.

Lidé v hlavním městě se opravdu dívají jinak na peníze i práci než zbytek republiky. V Praze by chtěli brát v průměru 38 600 korun čistého, zatímco třeba obyvatelé Moravskoslezského kraje sní alespoň o 22 500 korunách po zdanění.

Obecně platí, že čím větší město, tím by si lidé přáli víc peněz. Mají také vyšší životní náklady.

V krajských městech s více než sto tisíci obyvateli by lidé rádi měli 36 tisíc, v malých městech by se spokojili s částkou o deset tisíc korun nižší. Rozdíly ve finančních přáních jsou podle vzdělání - vysokoškoláci si cení svou práci na téměř 44 tisíc korun, zatímco vyučení na 25 tisíc.

V průzkumu padla představa o mladých, kteří vyjdou školy a hned chtějí velké peníze. Naopak lidé do 29 let sní o platu sedmadvacet tisíc korun čistého. To je nejmenší požadavek, totožné přání mají i lidé starší šedesáti let.

Skromný jih republiky...

Právě pohled na peníze a bohatství vůbec ukazuje velké rozdíly. Na otázku, koho považují za bohatého člověka, nejvíc lidí odpovědělo, že je to člověk s platem sto tisíc korun čistého měsíčně. To je představa čtvrtiny lidí. A takové charakteristice odpovídá například řadový poslanec, tolik bere, když se započtou nejrůznější náhrady.

Avšak třeba na jihu Čech i Moravy hodně lidí považuje za majetné už ty, kteří si přijdou na padesát tisíc měsíčně.

Naopak v zámožné Praze a středních Čechách se představa o boháči blíží platu dvě stě tisíc měsíčně. Vždyť také v Praze je dnes průměrný plat 28 tisíc, zatímco na jihu země dvacet tisíc korun.

Zajímavým "úkazem" je severozápad země, hlavně Ústecký kraj. Ačkoliv jsou tu průměrné mzdy nižší a nezaměstnanost vyšší než celorepublikové průměry, obrázek majetného člověka je skoro totožný jako v bohatých regionech - v Praze a středních Čechách. Aby byl člověk boháč, podle řady lidí na severu musí mít aspoň 140 tisíc měsíčně.

Podle vzdělání se představy o zámožných až tolik neliší, podle věku ano: mladí do 29 let a důchodci je označují za lidi s padesáti tisíci.

Nejvíce lidí, kteří si myslí, že majetní si rozhodně nemohou přijít na tučné peníze poctivě, žije v Moravskoslezském a Olomouckém kraji. Za poctivce je naopak považují Pražané a Středočeši.

Práce jako koníček

Pohled lidí na práci označila vedoucí výzkumu v agentuře SC & C Jana Hamanová za příjemné zjištění. "Většina lidí ji sice bere za normální způsob obživy, ale celých 42 procent vidí ve své práci minimálně radost nebo bere svou práci jako koníček nebo zábavu," říká Hamanová. Jako nutné zlo vidí práci hlavně lidé žijící na severu Čech i Moravy a voliči komunistů. Za normální způsob obživy pak své zaměstnání považují vyučení lidé, nevoliči a pak také hodně příznivců lidovců i sociálních demokratů.

Radost z práce nejčastěji mají fanoušci ODS a zelených, častěji lidé s vysokoškolským vzděláním.

O změně práce v letošním roce uvažuje pětina lidí. "Zcela logicky změna souvisí s určitým rizikem, takže o ní nepřemýšlejí lidé se závazky - ženatí a vdané. Naopak svobodní o možnosti změny uvažují nejintenzivněji ze všech," vysvětluje Hamanová.

Muži chtějí víc

Představy o platu se liší také podle pohlaví. Skromnější jsou ve svých přáních ženy - stačilo by jim brát 25 tisíc korun čistého, muži chtějí průměrně skoro 34 tisíc. To je krásný příklad platové diskriminace. Nejenže funguje fakticky (leckde ženy za stejnou práci berou méně než muži), ale existuje i ve virtuálních přáních.

Ženy si prostě netroufnou říct o víc. Sexista by možná podotkl, zda si pak za nižší platy nemohou tak trochu samy, když si ani v průzkumu neřeknou o víc peněz.

Co se týká strachu o práci, lidé se nebojí. A to i přesto, že řada českých podniků načas zastavila a omezuje výrobu. Ztráty zaměstnání se obává jen dvacet procent lidí, většina ostatních zůstává v klidu.

O něco více mají z budoucnosti strach ženy a pak lidé s nižším vzděláním. A také starší lidé, kteří jsou tradičně v průzkumech veřejného mínění opatrnější a skeptičtější k budoucnosti. Proč se však osmdesát procent lidí i přes finanční krizi nebojí o své místo?

"Češi vlastně nikdy nepoznali vysokou nezaměstnanost. Jsme jediný postkomunistický stát, který prakticky nikdy nepřekročil desetiprocentní míru nezaměstnanosti. Jsme mimořádně neotužilí vůči běžné evropské zkušenosti - každý pátý na podpoře. Obávám se, že se takové situaci nedokážeme trvale vyhnout," míní sociolog Ivo Možný.