Přehnaný optimismus
Černý čtvrtek na newyorské burze ukončil několik mýtů, kterým lidé počátkem dvacátého století začínali věřit. Především to byla iluze, že hospodářský růst, který ve Spojených státech začal po první světové válce, je věčný.
Americká vláda uplatňovala v poválečné době tzv. „stabilizační politiku“. Ta ovšem víc než ve stabilizaci spočívala v bezhlavém pumpování peněz do ekonomiky. Ta díky úvěrům, kterými Američané vypomáhali doma i v zahraničí, rostla. Podpora růstu mimo Spojené státy pak znamenala další zakázky, další pracovní místa a další růst.
Dejme burze trochu whisky
Kdykoli ekonomika naznačila, že jí začíná docházet dech, přispěchala vláda s dalšími úvěry. Banky snižovaly úrokové míry na minimum a celou Ameriku zachvátila vlna nezdravého optimismu hraničícího se zaslepeností.
„Dám ještě burze trošku loknout whisky,“ cituje britský historik Paul Johnson guvernéra newyorské státní rezervní banky Benjamina Stronga, když v roce 1927 znovu snížil úrokové míry. Takové prostředí jen podporovalo burzovní spekulace a Wall Street byla té doby srovnávána s hráčskými doupaty.
| Velká krize v číslech (údaje za USA) | |
|---|---|
| počet obyvatel USA (1929) | 120 milionů |
| počet lidí, kteří spekulovali na burze (1929) | 29 - 30 milionů |
| max. propad některých akcií během 1. týdne | až 90 % |
| nezaměstnanost (1929) | 3,2 % |
| nezaměstnanost (1934) | 26,7 % |
| Pokles HDP (1929 - 1933) | až 30% |
| Zdroj: Johnson, P.:Dějiny 20. století, ČTK | |
Na burze spekulovali Churchill, Kennedy i čistič bot
Na burze spekuloval téměř každý. Od politiků a celebrit po miliony obyčejných Američanů. Kdo měl trochu úspor, běžel je investovat do cenných papírů.
„Musím Ti sdělit, že jsem měl v poslední době mimořádné štěstí, co se týče peněz. Během několika týdnů jsme získali malé jmění. Je to dobrý pocit, mít něco v rezervě,“ psal podle Johnsona své ženě budoucí britský ministerský předseda Winston Churchill. Dopis odeslal 3. září, dva měsíce před jedním z největších finančních krachů všech dob.
Ve čtvrtek 24. října vypukla panika. Finančníci si uvědomovali, že mohou přijít o všechno a na konci dne jedenáct známých burzovních bankéřů spáchalo sebevraždu, uvádí Johnson.
Churchill, jako miliony dalších, o své „malé jmění“ na konci října přišel.
Jedním z mála těch, kdo těsně před krachem akcie prodal a tím zachránil svůj majetek, byl i zakladatel klanu Kennedyů, Joseph. Za záchranu peněz vděčí prý čističi bot. Jednoho rána totiž usedl do křesla a čistič začal svou práci. Při tom se ale Kennedyho stačil zeptat, kam by mu nyní doporučil investovat.
„Když jsem si uvědomil, kdo všechno už na burze obchoduje, došlo mi, že
tu není něco v pořádku,“ cituje Kennedyho Daniel Váňa z Katedry hospodářských dějin Vysoké školy ekonomické.
Chaos na Wall Street v říjnu 1929
První případ globalizace
S burzou skutečně něco v pořádku nebylo a krize, kterou odstartoval krach na Wall Street brzy zachvátila i Evropu.
Slovo globalizace ve 30. letech minulého století sice zřejmě ještě nikdo neznal, právě hospodářská krize jasně ukázala, jak už byla tehdejší světová ekonomika propojená.
„Rozšířením krize za oceán svět prvně naplno pocítil, co to znamená globalizace, a to v tom negativním smyslu,“ říká Daniel Váňa.
Černý čtvrtek v českých novinách: volby
V říjnu 1929 přitom v tehdejší ČSR nikdo netušil, že za oceánem se právě propuká největší hospodářská krize moderních dějin.
Titulní listy deníků se věnovaly téměř výhradně blížícím se parlamentním volbám a o krachu americké burzy se bylo možné dočíst jen v burzovním zpravodajství. „Obchod dnešní bursy byl minimální. Bursa byla jaksi zaskočena, když slyšela o novém poklesu v Novém Yorku,“ napsaly 25. října 1929 Národní noviny o událostech na pražském kapitálovém trhu.
To snad ale nelze českým novinám vytýkat. Jen málokdo si uvědomoval možný hrůzný dopad krize. Americké New York Times sice zprávu o krachu burzy přinesly 30. října na prvním místě, titulek ale hlásal: „Akcie zkolabovaly... Bankéři optimističtí“.
Dlouho se zdálo, že se Československo krizi vyhne, nebo že alespoň následky nebudou tak vážné. V roce 1930 se sice začínaly objevovat náznaky slábnutí konjunktury, řada odvětví zpracovatelského průmyslu se ale stále držela na solidní úrovni. Těžký průmysl dokonce dosáhl v roce 1930 vrcholu.
Začátek roku 1931 přinesl v ČSR některé náznaky oživení a u některých ekonomů vzbudil očekávání brzkého konce světového hospodářského útlumu. „V létě 1931 propukla však ve světovém měřítku hluboká úvěrová krize, která definitivně odstartovala druhou, podstatně hlubší fázi hospodářské krize,“ uvedl Zdeněk Kárník ve své knize České země v éře první republiky.
| ROČNÍ PRŮMĚRY NEZAMĚSTNANÝCH (údaje za ČSR) | |
|---|---|
| Rok | Neumístění uchazeči o práci (v tisících) |
| 1929 | 41,6 |
| 1930 | 105,0 |
| 1931 | 291,3 |
| 1932 | 554,0 |
| 1933 | 738,3 |
| 1934 | 677,0 |
| 1935 | 686,3 |
| 1936 | 622,0 |
| Pramen: ČSÚ | |
Zástupy nezaměstnaných a fronty na polévku
Do krize zabředla i na vývozu závislá a kapitálově slabá československá ekonomika. Sice později než Spojené státy, ale zase na delší dobu. Ještě v roce 1937 dosahoval hrubý domácí ČSR jen 96,5 procenta úrovně roku 1929.
Zřejmě hlavním symbolem hospodářské krize jsou zástupy nezaměstnaných. Údaje ze statistické ročenky udávají za rok 1933 za celé Československo průměrný počet lidí bez práce přes 738 tisíc.
To se na první pohled nezdá jako příliš ohromující číslo. V České republice evidovaly v září 2004 úřady práce přes 530 tisíc uchazečů o zaměstnání.
O dnešní nezaměstnané se ale postará sociální síť. „První republika nabízela určitou záchranou síť jen pro lidi, kteří se sdružovali v odborech. Tento systém se ovšem v době krize, kdy nezaměstnaných rapidně přibylo, sesypal. Přišly na řadu jiné způsoby pomoci, které se ale v žádném případě nedají rovnat s tím, co známe dnes,“ říká Ladislav Tajovský.
Deset korun na měsíc
Podle statistik pobíralo podporu v roce 1933 jen 247 tisíc lidí, tedy zhruba každý třetí žadatel o práci. Oněch 738 tisíc nezaměstnaných z oficiálních statistik je navíc číslo ne úplně přesné. Síť zprostředkovatelen práce tehdy zdaleka nebyla tak hustá jako v současnosti, řada rodin byla navíc odkázaná jen na příjem otce-živitele.
„Na měsíc nezaměstnaný dostával deset korun. V případě, že měl rodinu, dvacet. To jen stěží stačilo na přežití,“ popisuje nouzové podpory za nejhlubší krize Tajovský. Průměrný měsíční plat dělníka se přitom v roce 1929 pohyboval kolem 600 korun.
Pro srovnání: kilogram chleba tehdy stál necelé tři koruny, za litr mléka se platily zhruba dvě koruny.
