Náklady na propuštění jsou podle studie v západní Evropě obecně vyšší než ve střední Evropě. Některé země v nedávné době změnily své právní předpisy, které upravují problematiku propuštění (například Belgie, Nizozemsko a Itálie). Studie zohledňuje průměrné náklady zaměstnavatele při propuštění zaměstnance.
„Česko se řadí k zemím, ve kterých je rozdíl mezi náklady na propuštění zaměstnance s delší praxí a méně zkušeného pracovníka jen velmi malý,“ uvedl vedoucí týmu pracovního práva v Ambruz & Dark Deloitte Legal Jan Procházka. Je to podle něj dáno tím, že české pracovní právo mezi zaměstnanci málo rozlišuje. Takže okolnosti jako délka praxe, velikost zaměstnavatele či profese hrají z hlediska pracovněprávních nároků jen minimální či vůbec žádnou roli.
„Náklady na daně z příjmů a pojistné jsou při propouštění relativně nízké, nicméně zaměstnavatelé v ČR jsou znevýhodněni nemožností propustit zaměstnance bez udání důvodu, avšak s vyšší kompenzací,“ doplnila manažerka v daňovém oddělení Deloitte Lucie Rytířová. Relativně nízké náklady na propouštění jsou tak vykoupeny nízkou flexibilitou.
Mezi pěti nejnákladnějšími zeměmi figurují Itálie, Švédsko a Lucembursko, a to bez ohledu na to, zda je důvod výpovědi organizační nebo na straně zaměstnance. Doplňují je Belgie a Řecko u organizačních důvodů a Irsko a Francie u jiných důvodů výpovědi.
Z právního hlediska jsou důvody zaměstnavatele pro propuštění zaměstnance ve většině zemí omezeny a vztahují se na ně přísná pravidla. Mezi propuštěním z důvodů na straně zaměstnance a propuštěním z organizačních důvodů bývá z hlediska nákladů nepatrný nebo žádný rozdíl. Pouze v několika zemích, jako je Bulharsko, ČR, Estonsko, Německo, Irsko, Polsko a Rusko, se situace liší. Téměř ve všech zemích, které se průzkumu účastnily, je služební věk (tj. délka působení u dané společnosti) nejdůležitějším faktorem při stanovení nákladů na propuštění.
