Prací hrobníka se totiž neživí. Pracuje jako profesor Přírodovědecké fakulty UK. Kromě toho vede internetové stránky pohrebiste.cz. "Teorii už znám, chtěl jsem si ještě vyzkoušet praxi," říká ke své nově získané kvalifikaci, která se správně nazývá správce pohřebiště.
Nejzajímavější částí celé zkoušky byla nepochybně exhumace. Jiří Svoboda musel vlézt do hrobky, odkud vyndal kosterní pozůstatky lidí, ke kterým se už nehlásí žádní pozůstalí. To mu ale očividně nedělalo žádný problém. "Příjemné to nebylo, ale někdo tu práci dělat musí," uvedl Svoboda.
Jiří Svoboda nevylučuje, že by tuto práci někdy dělal, přesto však zatím zůstane jeho pracovištěm vysoká škola. Kdyby ale byl hrobníkem, finančně i profesně by si polepšil. "Když bude mít certifikát, tak by bylo správné, aby dostal od města zaplaceno více peněz," říká hrobník David Stejskal, který celou kvalifikaci sledoval a Svobodovi předal certifikát.
Další výhodou certifikátu je, že profese hrobník stoupne v žebříčku povolání. "Hodnocení povolání končí hrobníkem. Před ním je myslím jen pomocník pomocné uklízečky. Kata zrušili," uvedl Stejskal. S osvědčením se dá také snadněji prokázat, že tuto práci člověk opravdu umí. Živnostenský list lze ale v tomto oboru získat i bez něj.
Podmínkou je plnoletost
Aby se člověk mohl stát hrobníkem, nemusí splňovat příliš podmínek. Musí být fyzicky zdatný, aby například zvládl vykopat hrob, a musí být plnoletý. "Povinností jsou určitě některá očkování," říká Stejskal.
Za titul kvalifikovaný hrobník musí zájemce zaplatit 2 000 korun. Zkouška trvá zhruba pět hodin. Kvalifikace se nemusí obnovovat. Hrobník musí chodit na školení, certifikát mu ale platí po celý život. Udělit ho může buď David Stejskal z Říčan, nebo předseda Sdružení přátel žehu Jan Hrdlička z Brna. Autorizaci pro ověřování této kvalifikace jim udělilo ministerstvo pro místní rozvoj.
Černý humor na hřbitově
Kvalifikaci díky velkému množství přihlížejících provázely úsměvy. Ačkoli jde o pietní místo, humoru se nebrání ani říčanský hrobník David Stejskal. Loučí se s námi například slovy "Odpočívejte v pokoji".
David Stejskal pracuje na říčanském hřbitově už třináct let. Kromě toho zde se svou manželkou, která řeší administrativu, a dvěma dcerami i bydlí. Na bydlení za hřbitovní zdí si nestěžuje a nepřijde mu na něm nic divného. Stejně tak si cení i své práce. Psychické problémy nebo deprese kvůli ní nemá.
Jeho dcerám se ale úšklebky a urážky spolužáků nevyhnuly. Stejskal jim dal jednoduchý recept, jak jim čelit. "Vždycky jsem jim říkal: Nikdo není v takovém věku, aby si mohl otvírat hubu na hrobníka," říká se svým typickým úsměvem.
Bydlení na hřbitově prý neodrazuje ani návštěvy. "Jen instalatéra jsem večer musel doprovodit k brance, protože se ve tmě na hřbitově bál," říká. On sám se smrti nebojí.
Práci odříkám
Kromě říčanského hřbitova se zvládá starat ještě o čtyři další. Práci mu ulehčuje bagr, který mu postavil kamarád. Ani těžká technika si však neporadí se zledovatělou zemí. Pak přichází na řadu sbíječka.
K práci hrobníka se dostal náhodou. Provokovalo ho prý dát zničený hřbitov do lepšího stavu. Vypsalo se výběrové řízení, které vyhrál. Předtím se živil jako dřevorubec. Na málo peněz si zatím nestěžuje. Čtyři hřbitovy ho zaměstnávají tak, že práci musí odmítat.
Podle něj záleží na jednotlivci, jak se k práci postaví. "Lidé se na hrobníky samozřejmě dívají divně, záleží ale na tom, jak tomu člověk dokáže čelit. A to se týká každého oboru," říká Stejskal.
