To znamená, že hradí i péči, která je ve vyspělém světě za hotové nebo se platí z osobního připojištění, protože neřeší akutní smrtelně nebezpečné případy. "Česká republika dává na zdravotnictví v přepočtu asi šestkrát méně peněz než Německo, přitom pojišťovny hradí mnohem víc lékařské péče, než je tomu ve světě obvyklé, pochopitelně na úkor jejich kvality," mini Rath.
Pokud má lékař smlouvu se zdravotní pojišťovnou, neměl by od pacienta, až na zákonem dané výjimky, vybírat za své služby hotové peníze. Praxe je však poněkud jiná. S požadavkem "zaplať" se pacienti setkávají v ordinacích poměrně často. Je to legální?
Zákon o veřejném zdravotním pojištění nedovoluje vybírat za výkony, které jsou hrazené pojišťovnou. Výjimkou jsou například zaměstnavatelem vyžádané prohlídky, kosmetické operace a částečně i stomatologická péče. Lékaři ale mohou pacienty požádat o dobrovolné sponzorské příspěvky a dary, nikoli poplatky ze své služby.
Vedle sponzorování se ale pacient setká s tím, že si musí například připlatit na lepší sádru, pokud chce být i se zlomenou nohou mobilní, nebo komfortnější nitě na sešití kůže, které nechávají menší jizvy. Podle pojišťoven je to protizákonné. Co se stane, když se bude pacient držet paragrafů a odmítne lékaři připlatit?
Tak nadstandardní materiál nedostane.
Ale jak si ho má tedy "dopřát", když ho lékař zdarma neposkytne a pojišťovna ho neproplatí?
Pokud bude chtít sádru, která mu umožní lepší pohyb, řízení auta či koupání, měl by podle našeho zákona jít nejdříve se zlomenou nohou do obchodu zdravotnických potřeb, koupit si sádru a dovézt k lékaři, který mu ji nasadí. To je pochopitelně obtížné. Lékaři tento nesmyslný stav opravdu nelegálně obchází tak, že sádru koupí sami a lidem ji nabídnou. Pokud o ni má pacient zájem, prodají mu ji a "papírově" vyřídí, jako by si ji koupil sám. Kdyby někdo lékaře udal, bude z toho mít pochopitelně problémy.
Jak tento stav změnit?
Jedině úpravou zákona, který by přesně vyjmenoval, co je a není hrazené.
Pojišťovny ale tvrdí, že proplatí takřka všechno - pokud lékař uznal, že právě tato péče byla pro jeho pacienta ideální...
Dnes máte teoreticky právo na všechno, ale pak zjistíte, že to tak není. Je v tom velký chaos. Například plenkové kalhotky: dospělému, který má potíže s únikem moči, je pojišťovna proplatí, malému dítěti ne a rodina zaplatí měsíčně tisíc korun. Přitom se jedná z medicínského hlediska o stejný případ. Další absurdní příklad je již zmíněná sádra. Tu lepší pojišťovna neuhradí, za to má pacient nárok na hole za 800 korun, které nemusí vrátit.
Diabetici nedostávají dostatek injekčních jehel k aplikaci inzulínu. Mají dvě možnosti - buď si zraňovat tělo tupými, nebo si je pořídit ze svého. I s drahým lékem na rakovinu je někdy problém. Platí se hlouposti, ale na zásadní věci se často nedostává. Stává se, že člověk onemocní a lékař mu radši ani neřekne o metodě, léku, který je lepší a účinnější. Důvodem je, že jeho oddělení má problémy s rozpočtem a má zákaz tyto preparáty používat v takové míře, v jaké by to bylo žádoucí.
Problémem, na který si pacienti často stěžují, je to, že musí doplácet i na "normální" léky. Třeba pacient s horečkou přijde do lékárny a až tady zjistí, že má za předepsaný medikament zaplatit několik desítek korun. Neměli by snad lékaři předem každého pacienta upozornit, kolik peněz na léky z receptu potřebuje?
Ale oni to udělat nemohou. Neznají totiž dopředu jejich cenu. A dokonce ani to, zda bude nutné je doplatit. Každá lékárna si totiž ceny určuje sama. Může se stát, že v jedné zaplatí pacient padesát korun a v druhé nic. Distributoři léčiv totiž některým lékárnám, zejména těm velkým, dávají slevy.
Jak se má pak člověk orientovat. Jak zjistí, kde zaplatí nejméně?
Jedině telefonicky. Lékař, který vypisuje recept, si maximálně může vyhledat, kolik přispívá pojišťovna.
Podle pojišťoven ale existuje ke každému léku bezplatná, tedy plně hrazená alternativa. Podle toho, co říkáte, však nemusí být možné zachovat pravidlo, že každý má nárok na bezplatný lék.
Když si dá lékař práci a vyhledá v seznamu nejlevnější lék, bude to s největší pravděpodobností ten plně hrazený.
Kromě doplatků na léky řadu lidí dopálí už začátek jejich návštěvy u lékaře - přeplněná čekárna. V čem je podle vás příčina? Myslíte si třeba, že lidé zneužívají lékařské péče a chodí k lékaři zbytečně?
Určitě. Každý den je toho důkazem. Češi navštěvují doktora patnáctkrát častěji, než je běžné ve vyspělém světě. Není nic neobvyklého, když se v čekárně v jeden den sejde třeba osmdesát pacientů. Je to takový český folklor. Jsou lidi, kteří chodí do ordinace každý den. Jeden den si jdou pro lék, další zjistí, že jim jiný došel, a znovu zamíří do ordinace. třetí den potřebují potvrzení a tak dále.
Není to někdy i vinou lékařů, že si nedokážou pacienty usměrnit a například je lépe objednávat? V čekárnách prakticky neexistují vyvolávací systémy, podobné jako v bankách, které by zabránily dlouhému vysedáváni před ordinací.
Byli bychom velmi rádi, kdyby se zavedl objednací systém. Lidé by se měli naučit ke svému lékaři nejdříve zatelefonovat a dohodnout si s ním schůzku. Ne se nahrnout, jak je to u nás zvykem, v sedm hodin ráno do čekárny.
