Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Mělo by se platit i za odvod dešťové vody, říká šéf sdružení vodáren

  16:00aktualizováno  16:00
V Česku máme tolik vody, že nemusíme omezovat naši komfortní spotřebu. „Neumíme s ní však hospodařit. Dovolíme jí, aby odtekla,“ říká František Barák, předseda vodárenského sdružení a ředitel Vodovodů a kanalizací Hradec Králové. A dodává, že by se mělo za vodu platit víc, aby bylo na obnovu trubek.

František Barák, předseda Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Nedávno Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR vydalo prohlášení, ve kterém kritizuje dotace na zadržování dešťovky, které mají vést k šetření s vodou. Ty byly v květnu rozebrány během pár hodin. Co vám na tom vadí?
Je to gesto, které nic neřeší. Vody máme dost. V zahrádkářských koloniích to funguje už léta, lidé si ji sbírají do sudů a používají na zalévání. U toho mělo zůstat. Nyní dovolujeme lidem, aby si připojili na toalety sud s dešťovou vodou, což může být nebezpečné.

Proč?
Riskujeme, že v případě nepozornosti uživatele vodovodu a neuzavření ventilu by mohla dešťová voda uniknout do systému s pitnou vodou. Neznáme kvalitu nádoby, neznáme povrch, odkud voda stekla – jestli z asfaltové, nebo azbestové střechy. Může být kontaminovaná, ležet tam tři měsíce. Dešťovka na toaletách může být příčinou infekcí a ekzémů. Až budeme mít podvojné rozvody na pitnou a technologickou nebo šedou vodu, tak prosím.

Mají někde dvojí trubky – na pitnou a na srážkovou vodu?
Je to běžné u moderní výstavby. V západní Evropě se například v létě používá vodovodní systém i na chlazení – voda se ochladí a rozvádí se do systému, funguje to v části Paříže. V Praze několik domů využívá srážkovou vodu ke splachování. Systém vyžaduje jisté předčištění a dezinfekci srážkové vody. Sice se ušetří na vodě, ale je otázka, kdy se náklady na výstavbu dvojího potrubí vrátí.

František Barák

Vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Od roku 2008 je předsedou Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR, které zastupuje 112 vodárenských společností.

Pracoval na vodárenských projektech v Africe, Asii a Austrálii. Od devadesátých let se pohybuje v českém vodárenství, byl mimo jiné v představenstvech českých dcer nadnárodních koncernů Veolia nebo Suez. Od roku 2006 je ředitelem Vodovodů a kanalizací Hradec Králové. Ty jsou 34procentním vlastníkem Královéhradecké provozní, kterou ze 66 procent vlastní francouzská Veolia. František Barák je v obou firmách členem představenstva.

Jak se tvoří cena kubíku pitné vody?
Polovina pitné vody se vyrábí z povrchové vody a polovina z podzemních zdrojů. Vodu kupují vodárny od státu – za povrchovou vodu platí státním podnikům Povodí. Cena povrchové vody se pohybuje mezi 4,60 až 6,50 koruny za kubík. Za podzemní vodu se platí dvě koruny, z toho koruna zůstává kraji a koruna jde Státnímu fondu životního prostředí. K tomu se připočtou provozní náklady na výrobu, odkanalizování a vyčištění vody. Vodohospodáři platí stamiliony ročně za věcná břemena vůči soukromým osobám i státním institucím, za zábory veřejných prostranství při rekonstrukcích, poplatky za vypouštění vyčištěných vod.

Hrozí v Česku nedostatek vody?
V České republice nepotřebujeme s vodou šetřit, mám tím na mysli omezovat komfortní spotřebu. Ale neumíme s ní hospodařit. Když je pár dní sucho, tak se o tom začne mluvit a dělají se vládní opatření, pak trochu zaprší a je zase klid. Podívejte se na srážkové poměry za posledních padesát let. Padá tu ročně 600 až 800 milimetrů srážek – voda, sníh, krupobití, mlha. To je hrozně moc. Je však pravda, že deště mají různou intenzitu, jejich frekvence se mění.

Proč si myslíte, že s vodou hospodaříme špatně?
Dovolíme jí, aby odtekla. Všechno jsme zabetonovali, zachodníkovali, udělali parkoviště, spoustu zbytečných nepropustných ploch. Zregulovali jsme řeky, odstranili rybníky. Tam, kde měl být poldr, jsme udělali zástavbová území a postavili tam sídliště. Neumíme zadržet vodu v přírodě. Sázíme jehličnaté lesy, které nedrží vodu na rozdíl od listnatých. Pěstujeme řepku, která spotřebuje nejvíc vody ze všech plodin.

Co máme dělat, abychom se nezmítali mezi povodněmi a suchem?
V Česku chybí dlouhodobá, aspoň padesátiletá strategie vodního hospodářství. Máme jen pětiletý operativní plán, který se mění s každou vládou. Hlavním úkolem je zadržet povrchovou vodu na našem území, postavit přehrady a zadržet povrchovou vodu v retenčních nádržích. V případě přebytku lze řízeným upouštěním a postupným vsakováním posílit podzemní zdroje vody.

Kdo by měl budovat retenční nádrže?
Drobnou retenci musí zajistit vlastník nemovitosti, kam dešťová voda padá. Dnes k tomu nemá motivaci – podle zákona o vodovodech a kanalizacích mají majitelé komunikací (silnic a železnic), ale i třeba obytných domů a chalup výjimku, neplatí za odvod srážkové vody.

Proč by měli platit za srážkovou vodu?
Když steče ze střechy domu a následně do kanalizace, my to musíme vyčistit. Je to problém ve velkých aglomeracích, kde se voda nevsákne. Dnes vyrobíme necelých 500 milionů kubíků pitné vody ročně, ale vyčistíme 880 milionů kubíků. To, co proteče čistírnami, je stočné, a to platí všichni, kdo jsou připojeni na kanalizaci. Kdyby svůj díl za srážkovou vodu platil každý vlastník pozemků a nemovitostí, sníží se stočné o 30 procent a občané ušetří. Velkou část by nicméně musel platit stát za veřejné komunikace a města za chodníky a budovy. Zřejmě by se ve městech zvýšila daň z nemovitostí. Politici o tom nechtějí slyšet.

V některých regionech, třeba na Karlovarsku nebo v Hradci Králové, před pár lety zavedly vodárny takzvanou dvousložkovou cenu vody. Ze zákona až 15 procent ceny může tvořit fixní poplatek za to, že máte ten luxus otočit kohoutkem. Přenese se to i do dalších míst?
V budoucnosti na některých místech nebude důležitá spotřeba. Budeme platit za to, že vůbec můžeme být připojeni. Bez pevné složky vodárny nedokážou obnovovat majetek a udržet solidární cenu za kubík v celém regionu působení – ve městě i na venkově. Je to spravedlivé – například k chataři teče voda daleko delším vodovodem než ostatním, přitom platí za kubík stejnou cenu. Pitná voda i její odkanalizování a vyčištění jsou v podstatě levné. Drahé jsou roury, technologie, energie, chemikálie, zaměstnanci, věcná břemena, ochrana před kontaminací. Podle našeho Sdružení by měla fixní složka činit 30 až 40 procent z ceny vodného a stočného.

Voda na severu se vrací městům a obcím, vykoupí ji od Veolie

V Česku převažuje takzvaný provozní model hospodaření s vodou – trubky má vlastník a vodu distribuuje provozní společnost, většinou zahraniční. Ty si na dividendách vyplatily jen v roce 2015 necelé dvě miliardy korun. Není systém špatně nastavený? Vlastníci sítí, v drtivé většině města a obce, si stěžují, že nemají na opravu infrastruktury, a na druhé straně provozovatelé bohatnou.
Slyšela jste někdy o návratnosti investic? Zahraniční společnosti před lety vyhrály soutěž na provozování vodárenských sítí. Za to vlastníkům vodovodů a kanalizací, tedy obcím, zaplatily (třeba Praze zaplatila Veolia zhruba sedm miliard korun – pozn. red.). Jak s penězi za provozování vlastníci sítě naložili, je druhá věc. Návratnost investic do vodárenství je deset patnáct let, smlouvy byly v České republice dohodnuty na dvacet třicet let.

Při zmíněné výši dividendy se jim původní investice už přece dávno vrátila.
Podívejte se, kolik dividend vyplácejí české podniky, v tom jsou dvě miliardy zanedbatelné. Na začátku devadesátých let, když se provozní model zaváděl, byly obce málo zkušené a naše vodárenství se potýkalo s nedostatkem peněz. Smlouvy se samozřejmě mohly zdát výhodnější pro zahraničního partnera.

Už několik let se mluví o vzniku samostatného regulačního úřadu pro vodárenství. Stojí vodárenské firmy o takový úřad?
Kdybychom jasně věděli, co se bude regulovat a že regulace padne na malé i velké a řádná obnova a zajištění provozuschopnosti sítí budou povinné všude, nejen u velkých, tak ano. Ale každý region je u nás jiný – liší se zdroje, energetická náročnost, cena surové vody. Někde mají výhodu a mají více podzemní vody, někde jsou zcela závislí na povrchové vodě, která je významně dražší. To se těžko zreguluje.

Proč by základním kritériem nemohla být vámi zmiňovaná dlouhodobá udržitelnost provozování sítě?
To už zavedlo před lety ministerstvo zemědělství – každá společnost musí mít plán obnovy, který bude vycházet z reálných odpisů vodárenského majetku. Jeho životnost je 50 let, takže v ideálním případě je na obnovu třeba dávat zhruba dvě procenta hodnoty majetku ročně. Jenže to tak není. V Česku je vodárenský majetek v hodnotě přesahující bilion korun. Dnes jde do obnovy 9 až 11 miliard korun ročně, aby byly sítě a technologie konstantně funkční, mělo by to být 20 miliard.

S obnovou by také mohly pomoct evropské dotace. Ale na ty nemají nárok města, kde trubky provozují zahraniční vlastníci a zisky tak odtékají pryč. Nepropásli jsme příležitost?
Jde o malé peníze, které jdou hlavně malým obcím. Za deset let přišlo do vodárenství zhruba 40 až 50 miliard korun. Co to je? Bůhví, zda jsou prostředky využity efektivně. České vodárenství potřebuje ročně na obnovu 20 miliard korun.

Jak se Češi chovají při vypouštění vody do kanalizace?
Velké problémy nám dělají dětské pleny – způsobují časté ucpávky v panelových domech, nerozpustí se. Jinak se lidé chovají stále stejně nezodpovědně, neustále lijí do kanalizace olej, vyhazují předměty. Projevuje se to především v bytových domech, kde jsou poměrně malé průměry v kanalizaci. Navíc v posledních letech k tomu přibyly drtiče odpadu, což nám kanalizační systém ucpává. Každá čistírna odpadních vod má výstavku pozoruhodností, které dojdou kanalizací až do ní – příbory, hřebeny...

Co se děje s nečistotami zachycenými v čističce?
Produktem čistírny je kal, který se suší. Pak se většinou skládkuje nebo užívá v zemědělství při recyklaci zeminy. Budoucnost čistírenských kalů je vzhledem k novému zákonu o odpadech nejasná. Většina by měla být spálena, ale v naší zemi není zatím dostatek kapacit, které by to umožnily.

Autor:




Hlavní zprávy

Další z rubriky

Pelješac, Chorvatsko
Češi nakupují byty u moře i v Alpách, leckde vyjdou levněji než v Praze

Bydlení s výhledem na moře v­ současnosti leckde vyjde levněji než v Praze. Návratnost investice přitom bývá zhruba stejná. Není proto divu, že Češi své úspory...  celý článek

Řetězec Delia by měl v Česku částečně fungovat na principu franšízy. Ten...
Krúpova Arca zacílí na vietnamské večerky. Chystá franšízu, plánuje i rozvoz

Investiční skupina Arca Capital chce změnit vietnamské večerky. Nabídne jim svoji franšízu Delia. První prodejna má začít fungovat v první polovině září ve...  celý článek

Peníze (ilustrační foto)
Zavedení základního příjmu pro všechny? V Česku zatím utopie

Zavedení takzvaného základního nepodmíněného příjmu je pro Česko za současných ekonomických podmínek nereálné. Vyplývá to z analýzy poradenské a auditorské...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.