Španělské banky by se proto měly zestátnit, dostat kapitálovou injekci a zemi by se ulevilo, říká při analýze problémů bank Bureš.
Ve Španělsku v minulých letech vznikla realitní bublina, která zavařila bankám. Nakolik se situace podobá té, která byla v USA a v Irsku?
Základ měla hodně podobný. Byla svým způsobem produktem éry levných peněz, kdy se úvěr dal sehnat velice lacino a řada menších lokálních bank, takzvaných cajas, se výrazně zadlužovala. Mnoho bank poskytlo celou řadu velice špatných úvěrů developerům i domácnostem, na pobřeží Španělska se rozjel realitní boom. V době začátku americké realitní krize levné zdroje ze zahraničí vyschly a ukázalo se, že realitní boom ve Španělsku přestřelil. Investice by se vyplatily pouze za předpokladu, že by ceny nemovitostí dál rostly. To se však nestalo.
Developeři narazili na problém. Španělé najednou neměli za co byty a domy nakupovat a na trhu jich bylo příliš. Co to znamenalo?
Mnoho developerů se muselo nemovitostí se ztrátou zbavovat, aby byli schopni splácet úvěry. Řada z nich to nezvládla a tím ve španělských bankách narůstal počet pochybných a ztrátových půjček. Bankám tak zůstaly v ruce nemovitosti, které měly jako zástavu. Vzhledem k tomu, že jejich cena klesla, zaznamenaly ztráty. Teď jsme v určité mezifázi, kdy ceny nemovitostí klesly o zhruba 20 až 30 procent od vrcholu, ale to je málo. Bude záležet pouze na španělských bankách, kdy se začnou ve větší míře zbavovat nemovitostí a začnou vykazovat další ztráty.
Jaký je podíl špatných úvěrů v bankách?
Počítá se, že míra pochybných úvěrů je u domácností okolo dvou až tří procent a u developerů okolo patnácti až dvaceti procent. Větším břemenem jsou ale domácnosti. Narostla nezaměstnanost a domácnosti nejsou schopny splácet hypotéky. Z hlediska objemu jde o daleko větší balík peněz než u developerů.
Proč banky prostě nesleví, nemovitosti neprodají a peníze neinvestují výhodněji?
Banky potřebují mít dostatek kapitálu. Kdyby prodaly nemovitosti teď, odmažou si tím kapitál a zbankrotují, protože spadnou pod regulatorní požadavky na kapitál. Pokud banky drží akcie, musí je pravidelně přeceňovat podle tržní ceny, nemovitosti ale teoreticky mohou držet delší dobu výrazně nadhodnocené. Pravda a ztráty vyjdou najevo, až když se majetek rozhodnou prodat. Na to ale potřebují dostatečnou kapitálovou injekci zvenčí.
Peníze pro španělské banky už jsou na cestě. Myslíte, že opravdu pomohou?
Jak už jsme viděli v USA, byl to průlomový okamžik. Přizná se skutečný stav v bankovním sektoru, dolije se potřebný kapitál, banky budou schopny dál fungovat a odepíší nadhodnocené nemovitosti. Tím by mělo dojít k výraznějšímu poklesu cen nemovitostí, rozhýbání trhu s nemovitostmi a celého finančního sektoru.
Ale za jakou cenu?
Dolití kapitálu do bank je věc, na které mohou Španělé i evropští zachránci nakonec vydělat. To ukázal například program TARP, který byl ve Spojených státech určen na obnovu bankovního sektoru zdecimovaného realitní bublinou. Když se vytipují systémově důležité banky, které se vyplatí zachránit, a nalije se do nich za podmínek extrémně výhodných pro stát kapitál - stát nakoupí levně podíly v bankách - tak časem s vysokou pravděpodobností ceny akcií bank opět vyrostou a zachránci mohou vykázat zisk.
To se stalo v USA, kde projekt TARP skončil v zisku. Daňoví poplatníci netratili ani dolar. Myslím, že je to poměrně šikovný model, který by se dal okopírovat i v eurozóně. Zároveň program potrestá i stávající akcionáře, protože rozředí jejich vlastnictví.
Jak se liší situace ve Španělsku od Řecka?
Španělsko má na rozdíl od Řecka nebo Portugalska konkurenceschopné vývozní sektory navázané na Latinskou Ameriku, a může proto vsadit také na růst tažený zahraniční poptávkou. To je velká výhoda ve chvíli, kdy jsou stát i domácnosti tlačeny do tvrdých úspor. V Řecku i v Portugalsku jsou šance exportérů minimální. Stejně tak má Španělsko především oproti Řecku výrazně nižší veřejný dluh, a tím pádem i manévrovací prostor pro případné reformy. Jeho velkou slabinou je naopak pořádný nepořádek v bankovním sektoru a vysoká nezaměstnanost. Problémem Španělska je kromě realitní bubliny také neflexibilní pracovní trh.
Co konkrétně brzdí trh práce?
Je tam poměrně silné odborové postavení zaměstnanců ve státní správě. Těžce se s nimi vyjednává třeba o snižování mzdových nároků. Jeden ze zásadních problémů je i dlouhodobé odstupné, které může přesáhnout období dvou let. Nárok na odstupné narůstá poměrně s odpracovanou pracovní dobou, takže dlouhodobí zaměstnanci jsou velice těžko nahraditelní, což mladším lidem ztěžuje přístup k pracovním místům. Hlavní problém nicméně není v pracovním trhu, ale v pořádném úklidu po realitní bublině. Nižší ceny nemovitostí by mohly také pomoci rozhýbat trh práce. Drahé nemovitosti a nájmy odsuzují mladou španělskou generaci k tomu, že bydlí u svých rodičů a nemůže se stěhovat za prací.
