Z pohledu ekonoma, je střední střída v tuhle chvíli opravdu pod tlakem?
Ano, a může za to stále probíhající změna rozložení pracovních příležitostí. Ta znamená, že ubývá středně dobře placených míst typu účetního. Je vyšší poptávka po dobře placených odbornících či manažerech a také přibývá míst podprůměrně placených. Pracovní trh se polarizuje. Lidé na obou pólech se mají tedy relativně lépe, ti ve středu relativně hůře.
Jak dlouho už tento trend trvá?
Začal být vidět už v 90. letech a projevuje se dodnes. Největší roli v tom hrála a hraje automatizace výpočetních úkonů, archivace dat a jejich úpravy v počítači místo na papíře – možná by se tomu trendu dalo ještě lépe říci digitalizace, protože automatizace ve výrobě nastoupila už první čtvrtině 20. století. Při této změně byla počítači nahrazena řada lidí, hlavně se středoškolským vzděláním.
Může se hoditNajděte si práci, která vás bude opravdu bavit na jobDNES.cz. Zaujměte potencionálního zaměstnavatele kvalitním životopisem. Vygenerujte si jej zdarma na jobDNES.cz. Potřebujete poradit? Vstupte do stálé poradny o trhu práce a hledání zaměstnání na jobDNES.cz . |
Když to řeknu jednoduše: uklízečku nahradit neumíme, kreslířku ano a na téhle změně vydělá programátor. A ti lidé, kteří na změně nejvíce vydělávají, poptávají hodně služeb, a to vede k dalšímu nárůstu poptávky po relativně nízkokvalifikovaných zaměstnáních. A ve vyspělých zemích ten trend ještě zesílil přesun výroby do asijských ekonomik.
Celková zaměstnanost však neklesala.
Ne, celková zaměstnanost neklesala. Zaměstnanci ze střední třídy se přesunuli buď nahoru nebo dolů, tedy do nízko- nebo vysokopříjmových skupin, to je právě ta polarizace. Nezvyšovala se totiž jen poptávka po službách, ale také řízení a ovládání technologií. Ty jsou stále složitější, procesy jsou složitější, takže těch lidí, které to musí celé řídit, je zapotřebí stále více.
Zajímavý příklad je třeba vývoj v případě asistentek, tedy dříve sekretářek. Dnes je mohou dělat vysokoškolačky či vysokoškoláci a firmy jsou ochotné je adekvátně zaplatit – tedy více než středoškoláky na stejné pozici. Práce, kterou tito lidé dělají se díky technologickým změnám stala mnohem náročnější. Není to jenom tak, že by vyřizovali schůzky a telefonáty, musí zvládat i spoustu jiných věcí, ovládat informační technologie a třeba samostatně řešit problémy či rozhodovat. Změna technologie ovlivnila i netechnická povolání.
Jaká je celková bilance téhle revoluce?
Díky ní jsme prožili velmi dlouhé období ekonomického růstu, který trval až do velké krize zhruba před pěti lety. Přerušilo ho pár menších otřesů, ale jen krátkodobých. Krize pak možná byla o to horší, protože lidé tak trochu zapomněli, že může vůbec nějaká přijít.
Technologická revoluce je už u konce?
Úplně ne, ale v posledních pěti letech už nejsou změny tak dramatické, stále však pokračují.
Kdo na těch změnách vydělal vůbec nejvíce?
Vysokopříjmové a vysokovzdělané skupiny na tom získaly absolutně i relativně nejvíce. Jde z velké části o ty, kdo ovládají technologie přímo, tedy technologické odborníky.
Výhodu ovšem získali i top manažeři, kteří začali být flexibilnější v tom smyslu, že mohou být schopni řídit podniky z různých odvětvích – organizační procesy v jednotlivých podnicích jsou si stále podobnější a detailní znalost technologie není tak důležitá. Dokáží svoje znalosti snáze přenášet z jednoho podniku do druhého a ti opravdu dobří začali být poptávání z různých odvětví a zároveň z různých částí světa.
Kde všude dochází k polarizaci pracovního trhu?
Víme, že se to děje v USA a ve Velké Británii, v kontinentální Evropě se tento fenomén projevuje také. Pracovní trh je tu ale obvykle silně regulovaný, a změny tak nemusí být tak rychlé a vlivy technologické se nemusí projevovat tak snadno. Rozhodně máme ovšem důkazy o tom, že se tu projevuje trend nárůstu mezd u vysokopříjmových a vysokokvalifikovaných skupin obyvatel, ať už jsou to profesionálové nebo top manažeři.
U nízkopříjmových skupin je to složitější, protože v Evropě jsou v porovnání s USA obecně vyšší minimální mzdy a často dost vysoká nezaměstnanost, takže tam změny na pracovním trhu nemusí být tak markantní. V Evropě nedošlo k tak výraznému relativnímu nárůstu mezd vůči středněpříjmovým a středněkvalifikovaným skupinám, ale rozhodně se o něco zvýšila zaměstnanost u nízkopříjmových zaměstnání, ale ne tak moc jako v USA.
Čím to může být?
Do jisté míry je to dáno tím, že v kontinentální Evropě mají lidé možnost pomoci od státu, takže nejsou tak motivováni zůstat za každou cenu zaměstnaní jako v anglosaských zemích, a proto jsou změny v USA a Velké Británii nejzřetelnější.
A konkrétně v Česku?
U nás je to trochu komplikovanější, protože tady zároveň probíhala technologická revoluce a transformace ekonomiky. Ve statistice je od sebe neoddělíte, takže je těžké říct, co u nás mělo jaký vliv. Ale ano, u nás se to zřejmě projevovalo také.
Jaká jsou ta česká specifika?
My jsme totiž v 90. letech začínali s velmi malým počtem vysokoškoláků – podstatně nižším než v té době na Západě – a během ekonomické transformace jich byl tedy nedostatek. Vznikla po nich obrovská poptávka. Češi byli podvzdělaní a navíc nebyli vzdělaní v těch oborech, které ekonomika potřebovala.
Ale to zřejmě nyní skončilo. Budeme si muset zvykat na to, že ne všichni vysokoškoláci mají zaručené zaměstnání v oboru, který vystudují, nemají zaručené vyšší mzdy než středoškolák se zkušeností. Ale když se v tuto chvíli podíváme na statistiky, vysokoškoláci jsou na tom zdaleka nejlépe. Čerství absolventi to ovšem v posledních letech mají čím dál obtížnější a absolventské platy v některých oborech, jako je třeba IT, dokonce klesaly.
Když přibylo vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, co těch nízkopříjmových?
U nás je ten problém, že zdanění nízkopříjmových zaměstnání je nesmyslně, absurdně vysoké, stejně vysoké nebo vyšší než třeba v Dánsku. A to komplikuje zaměstnávání těch, kdo na trh práce vstupují nebo se na něj vrací třeba po mateřské. Například absolventi učilišť jsou v podstatě nezaměstnatelní, hlavně především při hledání první práce, kdy toho umí nejméně a potřebovali by zaměstnání, aby získali zkušenosti.
Filip Pertold (32) Autor působí v myšlenkovém centru IDEA při CERGE-EI a jako výzkumný pracovník na Aarhuské Universitě v Dánsku. Zabývá se výzkumem trhu práce a ekonomií veřejného sektoru. Vystudoval doktorské studium na CERGE-EI. Spolupracoval na řadě výzkumných projektech o dopadech veřejného sektoru na ekonomiku a to jak pro domácí, tak i pro mezinárodní instituce (Světová banka, Evropská komise). |
A co institut OSVČ, nezlepšuje to jejich možnosti?
Ano, je snadné stát se OSVČ, tedy podnikatelem a v Česku je to i daňově výhodné. Ale u toho hypotetického absolventa to ničemu nepomůže. Těžko se můžete stát podnikatelem, když vám chybí zkušenosti a kontakty, bez kterých to nejde. Nemluvě o tom, že to v dané profesi vůbec nemusí být státem povolené podnikat.
Podle mého je mnoho pravděpodobnější, že podobný člověk snadno může skončit třeba na černém trhu práce, tedy bez pojištění a důchodu. Nemůže totiž být rovnou nezaměstnaný, na to musí mít alespoň roční historii zaměstnání. Když to shrnu, současný systém tak poškozuje nízkopříjmové zaměstnance – tedy tu nejznevýhodněnější skupinu na trhu práce.
A když jsme u systému OSVČ, ten umožňuje některým lidem odvádět mnohem nižší daně, než by odváděli jako zaměstnanci, takže vytváří nerovnost, která je z principu špatná. Neříkám, že by se daně OSVČ měly zvednout na úroveň zaměstnanců, ale chtělo by to najít nějakou střední cestu.
Jak na tenhle ekonomický trend reaguje politika?
Upřímně řečeno, na střední třídu jsou vlády nejméně hezké. Některé daňové a legislativní změny tomuto trendy spíše pomohly. Například v případě naší rovné daně došlo k tomu, že nejnižší příjmové třídy profitovaly ze zvýšení základního odpočtu, vysokopříjmové z nižší mezní daně a jen střední příjmové skupiny zůstaly na svém, nebo si dokonce trochu pohoršily.
Chápu to tak, že státy na trend polarizace zatím nereagují? A je něco, na čem se ekonomové shodnou, že by mě měly dělat, co by bylo nezpochybnitelně zdravé?
S polarizací se obecně bude bojovat obtížně, stát by ji spíš neměl prohlubovat. Co by však stát nepochybně měl dělat, je motivovat lidi k aktivitě na trhu práce. Klidně ať jim dá sociální jistoty v podobě dávek a podpor, ale musí být schopen od nich vyžadovat aktivitu, tj. aby se přeškolovali, dovzdělávali a aktivně hledali zaměstnání a to co nejlépe placené. Čím totiž budou lidé lépe placeni, tím se jim bude méně chtít padat do sociální sítě. Dobře placenou práci lze získat pouze tehdy, pokud dotyčný dokáže nabídnout znalosti a dovednosti, které firmy nebo přímo spotřebitelé jsou ochotni ocenit. Získávání co nejlepších a nejvzácnějších znalostí a dovedností, to je základ boje s neaktivitou, nezaměstnaností a s příliš nízkými mzdami. Jinými slovy klíč k úspěchu je aktivní politika zaměstnanosti, nikoliv ta pasivní, a v tom Česko selhává.
Jaký byl dopad těchto změn na celou strukturu ekonomiky?
Důsledek těchto všech změn je i i velký nárůst regionálních rozdílů. Pro ekonomický rozvoj je stále důležitější koncentrace chytrých lidí a vůbec lidského kapitálu. Například se ukazuje, že ve vyspělých zemích se velmi výrazně prohlubuje rozdíly mezi velkými městy a ostatními oblastmi.
V USA, kde je tenhle trend hodně výrazný, se to týká města zhruba nad milion obyvatel. Ale vůbec nejvýraznější je to u velkých metropolitních oblastí jako jsou aglomerace kolem New Yorku, Chicaga, Los Angeles a San Francisca.
Netýká se to jen příjmů, které vlastně nemusí být dobrý indikátor pro srovnávání ekonomického statusu, ale třeba i očekávané délky dožití, kterou považuji za lepší ukazatel toho, jak na tom vlastně lidé jsou. V tomto ohledu rozdíly mezi městy a takzvanou periferií velmi rychle narůstají. Lidé ve městech žijí stále déle, mají vyšší mzdy a třeba i volí stále více jinak než lidé mimo města
Čím to je?
Trh práce tam produkuje velké množství pracovních příležitostí, hlavně ve službách, ale nejde jen o to. Hodně jde také o kvalitu vzdělání, o přístup ke vzdělávacím příležitostem. Především bez dobrého terciárního vzdělávání nemůže region prosperovat. Lidé musí mít kde kvalitně vystudovat a firmy kvalifikovaná pracovní síla přitahuje, nebo dokonce ty nejlepší firmy právě díky kvalitním školám vznikají.
Češi studují moc dlouho a práci v oboru pak stejně nenajdou
Platí pořád, že dobré vysokoškolské vzdělávání je zárukou lepšího uplatnění na trhu práce?
Terciární vzdělávání prošlo v posledních třiceti letech ohromnou změnou. Stala se z něj masová záležitost a začínají se v něm projevovat ohromné rozdíly, a tak je čím dál více důležitější jakou školu vystuduji, než jestli "nějakou" vysokou školu vystuduji..
Znovu se můžeme podle mého podívat do Ameriky: rozdíly mezi vysokou školou, řekněme jedné ze škol Ivy League a vysokou školou na malém městě je tak obrovský, že si ho ani nedokážeme představit. Samozřejmě, rozdíly mezi jednotlivými školami jsou i u nás, a všichni jsme si vědomi toho, že se v posledních letech prohlubují, ale zdaleka ty rozdíly zatím nedosahují takové úrovně. Ovšem znovu si myslím, že to jen otázka času a u nás se tyto rozdíly ještě dále prohloubí. Myslím, že v tomto ohledu nás Čechy ještě mnohé čeká.
Poskytují vysoké školy to správné vzdělání pro trh práce?
My bohužel nedokážeme přesně odpovědět na otázku, co by se s těmi lidmi stalo, kdyby mladí na pomaturitní vzdělávání nešli. Jsou však jisté důkazy o tom, že není úplná shoda mezi tím, co lidé z vysokých škol umí a co trh poptává. Ale obecně je těžké určit, jak to vlastně je. Máme měřit úspěšnost absolventů měřit pouze podle výše platu? Nebo podle úspěšnosti při hledání zaměstnání? Jak zjistit, jestli lidé našli vůbec to "správné" zaměstnání? Úplně jednoznačnou odpověď, asi nikdy nedostaneme.
Co jsou tedy podle ekonomů největší problémy českého vzdělávání?
Můžeme dosti jistě říci, že v Česku tráví lidé na vysokých školách příliš mnoho času. Máme příliš mnoho magistrů a studují to příliš dlouho. A také se dá patrně říct, že díky státu uměle bobtná poptávka po některých absolventech. A to hlavně díky státem přijímaným předpisům, na které státní správa musí najímat vystudované specialisty.
Je také jisté, že spousta lidí si vybírá obory, které jim neposkytují perspektivu zaměstnání. Z vysokých škol vychází velké množství uchazečů, u kterých není tak jasné, k čemu jim vlastně budou. Nechci říct, že máme mnoho humanitních vědců, těch jako takových je málo, ale týká se to i třeba škol s praktičtějším zaměřením. A naopak se zdá, že máme málo lidí, kteří umí třeba matematiku nebo statistiku.
Dají se studenti vůbec nějak přivést ke studiu perspektivních oborů?
Já nevím, jak jim vysvětlit, že dělají chybu. Podle mého pomohou až zkušenosti – tedy až to, když nová generace uvidí, že si předchozí absolventi nesehnali práci, nebo aspoň práci, která uchazeče zajímá. Nerad bych, aby se někomu zakazovalo studovat, či přikazovalo co studovat.
Na druhou stranu, stát terciární vzdělávání dotuje, a tak by ho měl ovlivňovat. Ale spíše než direktivně bych si to představoval tak, že stát bude středoškolákům poskytovat jasné a přehledné údaje o tom, jaké je uplatnění absolventů v jednotlivých oborech na trhu práce. A to klidně až na úroveň školy, ne jen obecně v daném oboru. Rozhodně by to bylo lepší než momentální temno.
