Na závodištích v České republice diváci pravé bookmakery nepotkají. Tedy alespoň ne oficiálně. Je sice možné si vsadit na totalizátoru nebo u sázkové kanceláře, ale pro samostatné bookmakery se u nás licence neuděluje. Poptávku tak uspokojují černé sázky. Kdo přijde ke skupině mužů postávajících u dostihové tribuny, může zaslechnout například následující rozhovor. "Za kolik mi dáš osmičku?" "Za tři na tabuli." "A jak máš dvojku?" "Raz tři pari." Úspornou, ale přesnou a věcnou domluvu dvou zkušených sázkařů je možné přeložit například takto: "Jaký typ sázky a v jakém kursu mi nabízíš na koně se startovním číslem osm?" (Narozdíl od britských bookmakerů, kteří při sázení uvádějí jméno koně, používají čeští sázkaři startovní čísla.) "Šanci, že kůň proběhne cílem nejhůře na pátém místě, odpovídá kurs tři ku jedné." "A jak si stojí kůň s číslem dva?" "Pokud by se kůň číslo dvě umístil v dostihu na prvním, druhém nebo třetím místě, vyplatím dvojnásobek vkladu." Protože sázky u "černých bookmakerů" nejsou povolené, nemohou sázkaři ani oficiálně vyvěšovat svou nabídku. Kursy tak mají zapsané přímo do dostihového programu, který současně slouží jako evidenční kniha. Potvrzení o sázce se nevydává a není ani potřeba, "u černých" se v tomto směru hraje fér. Ať už člověk sází na britském závodišti, nebo si chce "zahrát u buků", tedy u domácích černých bookmakerů, měl by se řídit osvědčenými poučkami. Je dobré pamatovat na britské rčení: "Není nutné tu nechat i svou košili." Tedy uzavírat přiměřené sázky a nevydat se ze všech peněz.
7. srpna 2001
