Čtveřice horníků pozorně naslouchá pokynům geoložky Dany Kemmlerové. Pak se chopí trubek, postaví se ke strojům a začínají vrtat do solné horniny. Sedm set metrů pod povrchem v nepříjemném vedru, suchu a prachu v solném dole Asse 2 nedaleko dolnosaského Braunschweigu hledají nejvhodnější místo pro novou šachtu.
Tou však z hlubiny na povrch nebudou dopravovat sůl, jeho těžba v Asse skončila už v roce 1964. Dozimetry, kterými jsou vybaveni, naznačují, že Asse skrývá něco mnohem nebezpečnějšího. Pouhých padesát metrů pod místem, kde právě stojíme, je uloženo 125 787 barelů s nízko a středně radioaktivními odpady. Podle původních plánů měly zůstat pod zemí navěky, teď však musí všechny z dolu pryč.
Asse 2 je příkladem, v jakou katastrofu se může nakládání s radioaktivním odpadem zvrhnout. Němečtí daňoví poplatníci na to budou doplácet stovky milionů eur ještě mnoho desítek let. Odpad se do vytěženého dolu začal navážet v sedmdesátých letech i přesto, že už tehdy se objevily pochybnosti, zda je lokalita vhodná. „Varování se ukázala být pravdivá. Odpady se nikdy neměly uložit ve vytěženém dole,“ říká Ingo Bautz ze Spolkového úřadu pro ochranu před radioaktivní zářením (BfS).
V podzemí po těžbě soli zůstalo 131 obrovských volných komor. Odpad zaplnil třináct nejhlouběji položených. Zbytek by se v normálním případě zaplnil vodou, to však kvůli kontaminaci nebylo možné. Tíha masivu tak tlačí na zbylé volné prostory, čímž se narušuje okolní solná hornina. Skrze pukliny pak proniká do uzavřených komor voda. To je nejhorší možný scénář, jaký v úložišti jaderného odpadu může nastat. Před osmi lety objevili provozovatelé úložiště v hloubce 750 metrů kontaminovanou „bažinu“ s radioaktivním cesiem a tritiem.
Riziko, že kontaminace může dosáhnout až na povrch, vyhodnotily úřady jako příliš vysoké. V roce 2010 dospěly k rozhodnutí, že veškerý odpad je třeba vyzvednout. To však není tak jednoduché, jako ho bylo dopravit dolů.
Práce pro 650 lidí minimálně na 20 let
Na úkolu v současnosti pracuje 550 zaměstnanců státní společnosti Asse GmbH, která vznikla pouze za tímto účelem. K tomu je potřeba připočítat stovku zaměstnanců BfS a externích firem. „Roční náklady se pohybují na úrovni 150 milionů eur (přes 4 miliardy korun, pozn. red.). Od roku 1964 až do dnešních dnů pak provoz uložiště vyšel zhruba na jednu miliardu euro (27 miliard korun, pozn. red.),“ počítá Bautz. Vše z kapes daňových poplatníků.
Třetina německé elektřiny je zelená. Přibylo větrníků, soláry se zasekly |
A výdaje zdaleka nekončí. Podle optimistických odhadů bude možné barely začít vyvážet nejdříve v roce 2036. Tak dlouho bude ještě trvat nejen postavit novou šachtu, ale především zajistit, aby při jejich vyzvednutí nenastala další kontaminace. „Nemůžeme komory jen tak otevřít. Nikdo dnes neví, jak to v nich vypadá a co se tam za uplynulých 40 let stalo,“ vysvětluje Bautz.
I když 126 tisíc barelů se může zdát mnoho, podle Bautze jeho radioaktivita dohromady odpovídá jen dvěma setinám jednoho Castoru. To je označení pro kontejner na vysoce radioaktivní vyhořelé palivo z jaderných elektráren. Podle odhadů spolkového ministerstva životního prostředí zůstane po vypnutí poslední jaderné elektrárny v roce 2022 v Německu 1 100 Castorů s vyhořelým palivem.
Modlitby proti úložišti
Jak komplikované bude problém vyřešit, nastiňuje případ Gorleben. Vesnice na břehu Labe vzdálená zhruba 150 kilometrů od Asse se měla stát hlavní konečnou stanicí téměř veškerého odpadu z Německa. Řídce osídlený a málo perspektivní výběžek na někdejší východní hranici západního Německa se tehdejší vládě zdál být ideální lokalitou, kde neočekávala zásadní odpor.
Také zde stojí „solný důl“, vytěžená sůl se však na stoly strávníků nikdy nedostala. Místní hlubinné úložiště pro vysoce radioaktivní materiály nevzniklo v prostorách bývalého dolu. Podzemní prostory byly vykopány extra pro vyhořelé palivo. Energetické koncerny zde investovaly celkem 1,6 miliardy eur, tedy přes 43 miliard korun. Dnes je však projekt v útlumu, aniž by se kdy začal používat.
Německo ukončilo provoz nejstarší jaderné elektrárny |
Může za to skupina šedesátníků, kteří se v mrazivém lednovém počasí modlí ve stínu těžební věže. Příznivci občanské iniciativy Umweltschutz sem přichází každou neděli už bezmála čtyřicet let. Někdy jich je jen několik desítek, jindy však do Gorlebenu dorazí tisíce lidí. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jejich počty převyšovaly i sto tisíc a v lesích blízko vytipovaných úložišť vznikla dokonce ilegální osada.
Kvůli masivním protestům tak vzaly za své nejen plány konečného podzemního úložiště, ale i na zařízení na přepracování vyhořelého paliva. Jediným funkčním objektem v Gorlebenu zůstává nadzemní mezisklad, ve kterém je dočasně uloženo 113 Castorů.
Wolfgang Ehmke, osmašedesátiletý mluvčí iniciativy s dvěma náušnicemi v levém uchu zdůrazňuje, že protestující jsou si vědomi toho, že odpad se někde uložit musí. Zpochybňují však, že Gorleben je nejvhodnější lokalitou.
„Máme obavu, že kvůli proinvestovaným penězům nastane tlak, aby konečné úložiště vzniklo právě zde. Je však potřeba zohlednit i takové věci, že jednou za milion let se vrací doba ledová a sever Německa pokryje ledovec, který krajinu zcela promění,“ uvažuje Ehmke o časových horizontech pro mnoho lidí jen těžko představitelných.
Kde odpad skončí, se rozhodne nejdříve v roce 2030
Jasněji by mohlo být letos v létě poté, co komise pro uložení vysoce radioaktivního odpadu zveřejní závěry své práce. Slova jejího předsedy Michaela Müllera v Bundestagu však posluchače překvapí. Místo technických či ekonomických aspektů začíná svůj výklad historicko-filozofickou úvahou. Při zohlednění nálad německé veřejnosti je však jasné, proč byl do ostře sledované pozice dosazen právě absolvent ekonomie a sociálních věd a dlouholetý politik.
„Musíme posoudit technické i filozofické hledisko. Technické parametry však už ani tolik potřeba řešit není, to už se udělalo v minulosti. Mnohem náročnější je vybudovat důvěru veřejnosti,“ vysvětluje Müller.
Ani rozhodnutí komise však neurčí konečnou lokalitu, kde by mělo uložiště vzniknout. Rozhodne pouze o kritériích, podle kterých se bude vybírat. A podle Müllera jsou odhady, že se tak stane do roku 2030, až příliš optimistické.
