Šroťák

Jednou jsem zastupoval zarputilého venkovského dědu, který se u okresního soudu soudil se svým ještě zarputilejším bývalým zetěm. Předmětem sporu bylo vydání věci movité a tou věcí movitou byl takzvaný šroťák. Pokud snad nejste úplně v obraze, tak se jedná o šrotovací stroj, který slouží k přípravě krmiva pro domácí zvířectvo, a na vesnici ho má skoro každý. Tento byl asi 30 let starý a i přes poměrně zachovalou užitnou hodnotu činila jeho cena asi tak 120 korun. Děda tvrdil, že se jedná o jeho majetek, a protože ho má v držení žalovaný, bývalý zeť, dožadoval se jeho vydání (samozřejmě nikoliv zeťáčka, ale předmětného šroťáku). Naopak momentální držitel stroje argumentoval tím, že mu bývalý tchán ještě v idylických časech spokojeného manželství s jeho dcerou onen šroťák daroval, na což prý jsou svědci. "Kdepak daroval," lamentoval děda, "jenom pučil, protože zrovna měli prase a už tenkrát jsem věděl, že je to lajdák a kořala a takovýmu bych nikdy nic nedal a už vůbec ne můj šroťák, to mi může dosvědčit půlka vesnice!" Soudkyně záhy pochopila, že případ nebude jednoduchý, neboť se jeví jako nezbytné předvolat svědky obou znesvářených stran a pro ten případ hned uložila účastníkům složit zálohu na předpokládané svědečné ve výši 1000 korun. Zálohy byly zaplaceny, neb pro věc spravedlivou na nějakou tu korunu koukati přece nelze, a při několika dalších stáních vypovídali sousedě i příbuzní, jak že to vlastně bylo s tím šrotovacím strojem. Advokáti jim kladli záludné otázky, jednání se odročovala, čímž náklady sporu utěšeně narůstaly, vášně plály a jen ten šroťák si v klidu dále spokojeně reznul někde v tmavém koutě stodoly. Jak čas plynul, bylo nad slunce jasné, že už vůbec nejde o onu věc movitou, ale žalobce i žalovaný chtěli ukázat světu, že právě ta jejich pravda je ta jediná pravá, a tudíž že ten druhý je Lhář a ničema. Když byly veškeré důkazy provedeny a nadešel čas rozhodnutí, přiklonila se soudkyně na stranu mého klienta a žalovanému uložila vydat žalobci šrotovací stroj do tří dnů od právní moci rozsudku a též zaplatit náklady řízení ve výši 7365 korun. Případ měl ale nakonec dosti nečekanou pointu. Za pár dní došel soudu dopis žalovaného, v němž tento sděloval: "Vážená paní soudkyně! Šrotovací stroj nemohu vrátit, protože jsem vzal palici a vzteky jsem ho sešrotoval na kousky. Možná, že jsem udělal chybu, ale jednou jsem ho dostal, a tak jsem s ním naložil jako se svým. Spravedlnosti zdar!" Nakonec tedy byly kupodivu spokojeny obě strany. Děda žalobce, protože soud mu dal za pravdu a ten šroťák by mu byl stejně k ničemu, i bývalý zeťák, protože zabránil potupnému vrácení stroje, což mu za nějakou tu pětku přece stálo...