Tento přístup by se dal ještě pochopit v prvním případě - takový úrok pak může plnit funkci jakési sankce za rychlý přístup k penězům. Ovšem v druhém?
Představme si situaci: střadatel má třeba po pěti letech naspořeno 300 000 korun. Podle smlouvy má nárok na stavební půjčku ve stejné výši a ve svých plánech tedy počítá s částkou 600 000 korun.
Zajde do spořitelny a zažádá o úvěr - milá pracovnice mu sdělí, že ho dostane, ale až za půl roku. Dřív se to prostě nevyřídí. Má však po ruce dobrou radu: vezměte si překlenovací půjčku, ta bude rychle.
Při podrobnějším zkoumání přijde klient na to, že bude platit úrok z celých 600 000 korun - tedy i z částky, kterou si naspořil. Obrana? Žádná. Pokud nechcete platit, počkáte si.
Spořitelny či banky se někdy nazývají peněžními ústavy. Většina jejich klientů už ví, proč zrovna ústavy. Občas si totiž při jednání s jejich zaměstnanci připadají jako blázni.
