Vedle ní v řadě stojí další brusky a další ženy i muži. Za měsíc si odnesou tak sedm tisíc čistého.
Pár metrů od nich se v obrovské peci taví železo a o kousek dál ho hned polykají pískové formy.
Svalovci u pece jsou smetánka. Mají plat, který kopíruje průměrnou mzdu v Česku. Všude prach, hluk, rez, mastnota. Když se vysmrkáte, máte kapesník černý.
Tak vypadá a funguje velká část slévárny a továrny na ruční mlýnky a pianové rámy J. Porkert ve vesničce Skuhrov nad Bělou na úpatí Orlických hor, která má dlouhou, neuvěřitelnou a tak trochu pořád stejnou historii.
Letos je to přesně sto let, kdy tady rodina Porkertů začala vyrábět pocínované strojky na mletí. Maso, mák, ovoce, strojky vlastně polykají cokoliv.
"Technologie výroby se za tu dobu v podstatě nezměnila," připouští tváří v tvář bruskám či pekelnému kotli na pocínování strojků Josef Porkert, ředitel podniku.
Je jedním z rodinných majitelů továrny a shodou náhod i jmenovec svého pradědečka - zakladatele společnosti. Ten založil skuhrovský podnik dokonce už před více než 120 lety, když si pronajal historickou Růženinu huť.
Licence na strojky je z USA
Historie mlýnků se začala psát v roce 1905, když se Josef Porkert -zakladatel - vydal do Spojených států a přivezl si odtamtud licenci na jejich výrobu. Nyní, po sto letech, v době všudypřítomných elektrických mixérů, se ručních strojků prodává 350 tisíc kusů ročně ve více než 80 zemích světa.
Spojené státy, odkud mlýnky přišly, jsou sice dnes nejmodernější ekonomikou světa, ale Porkertovy "stoleté" výrobky se i tam stále prodávají. I když poněkud kuriózně. "Vyvážíme tam mlýnky, na kterých se u nás dělá rybízová šťáva, jako travní odšťavňovače. Američani si sami přišli na to, že když semelou zelené obilí, také z toho teče šťáva. Přizpůsobili jsme se jen názvem na krabici," říká Josef Porkert.
Pro zajímavost si travní šťávu také zkusil. Z odporné zelené tekutiny se mu prý dělalo špatně, už když ji viděl, ale zase je rád, že Američanům chutná. Mlýnků tam prodají 6 až 7 tisíc kusů ročně.
Budoucnost ve znamení ztrát
Celkově chce letos rodinný podnik Porkertů se třemi stovkami zaměstnanců dosáhnout tržeb zhruba 200 milionů korun, což je mírný růst proti loňsku. Žádné bohatství však rodinná firma v 21. století nenese. Stejně jako loni očekávají majitelé i letos ztrátu a propouštění.
 |
Budoucnost Porkertových mlýnků, které přestály válečné i socialistické krize, rodina v současnosti nevidí příliš růžově. "Buď budeme vyrábět něco jiného, nebo budeme končit," říká rezolutně Josef Porkert. Zákazník podle něj už dnes nechce za kvalitu, jakou jejich strojky mají, platit.
Například skuhrovský mlýnek na mák sice vydržel v nejedné české domácnosti v nezměněné kvalitě desítky let, jeho cena se však dnes pohybuje kolem pěti set korun. Stejný z Číny má životnost mnohem kratší, stojí však pětkrát méně. "Nevím, jak té ceny dosahují, my za to ani nenakoupíme surovinu," krčí rameny Porkert.
Nejslavnější období prožívala Porkertova továrna asi za první republiky a pak do konce čtyřicátých let minulého století. Výrobní program čítal zhruba sedm desítek položek, kromě ručních mlýnků se tady vyráběly sporáky, mandly, žehličky, ale i mezi prvními v celé Evropě elektrické roboty.
Mlýnky vyráběl i Šlitr
Mimochodem, návody k jejich použití ilustroval později slavný muzikant, herec a taky s rodinou spřízněný Jiří Šlitr, kterého Porkertovi jako studenta za druhé světové války zaměstnávali a chránili před totálním nasazením v Německu.
To, jak se rodinný podnik vyvíjel a vyvíjí, má podle Josefa Porkerta, řečeno s nadsázkou, svoji zákonitost. "Gorkij v knize Podnik Artamonových napsal, že první generace zakladatelů podniku je vždycky tak trochu podivná, neví se, jak je to s morálkou, jestli je firma k světu, nebo není," vypráví.
"Pak je druhá generace rozvíječů, která to rozjede, jsou hvězdní a vy se na ně chodíte dívat do kina. Přijde i třetí generace a všechno propije. Jen u nás už to chlapi nestihli, protože jim to znárodnili," směje se.
Po znárodnění v roce 1948 byli tehdejší majitelé továrny Vilém a Eduard Porkertovi ze svého podniku vyhnáni a nesměli v něm pracovat ani jako dělníci. Státní podnik pak putoval spletitými cestami. Několikrát byl určen k likvidaci a několikrát zase obnoven.
Rodina Porkertů, respektive její čtvrtá generace, získala továrnu v restituci v roce 1992. Celkem pět dětí původních majitelů dostalo sice podnik zpět s fungující výrobou mlýnků a pianových rámů, avšak zařízení oceněné v účetních cenách, jež neměly s tržními nic společného, si musely za 20 milionů korun od státu koupit.
"Takže jsme hned měli dluhy. Museli jsme investovat a ještě jsme řešili problémy s odbytem pianových rámů. Firma, která je vozila na ruský trh, se rozpadla a naše výroba tak z roku na rok propadla z pětadvaceti na dva tisíce kusů ročně," vzpomíná na začátky ředitel, který je vnukem posledních poválečných vlastníků, a tedy pátou generací Porkertů.
Restituce ho zastihla coby matematika na vysoké škole v Liberci a stejně jako ostatní členové rodiny neměl žádné zkušenosti s řízením lidí, natož podniku. „Samozřejmě, že v rodině se diskutovalo, jestli má smysl dnes vyrábět ruční mlýnky. Všichni jsme předpokládali, že továrna časem přejde na nový program. Jenže nakonec se ukázalo, že nejvíce prodáváme právě klasické mlýnky na maso a na mák,“ říká Josef Porkert.
Firma se rozrostla ještě o společnost obchodující s kuchyňskými doplňky a i výrobní část prosperovala. Ještě před třemi lety se jen mlýnků prodalo půl milionu za rok, z toho osmdesát procent na zahraničních trzích.
Pomalé soudy, rychlá smrt
Pak přišla krize. Povodeň, posílení kurzu koruny vůči euru a dolaru, které exportérům nepřeje. V Česku se navíc objevily problémy s nekalou konkurencí.
Do obchodů se začaly dodávat okopírované skuhrovské mlýnky čínské výroby v originálních krabicích značky Porkert. S nižší cenou, ale i kvalitou. Když na tento problém Porkertovi narazili v zahraničí, většinou nebyl problém se o stažení podvodného výrobku buď dohodnout, nebo dosáhnout rychlé nápravy soudním rozhodnutím.
"Například v Sýrii trval soudní zákaz asi dva měsíce, ve Francii dokonce jen dva dny. Tady u nás jsme podali žalobu před rokem a soud ještě nezačal. Žádný výsledek nemělo ani podání oznámení na policii," konstatuje trpce šéf firmy.
Jestli bylo dobře výrobu mlýnků zachovat, je podle Josefa Porkerta otázka, kterou si klade každé ráno. Neumí si však představit, že by si jednoznačně odpověděl ne.
Ještě před pár lety nestačil podnik uspokojovat poptávku, a navíc ani ve zlaté předválečné éře nebylo jen dobře. V rodině se prý traduje scénka, jak dělníci hnali tehdejšího spolumajitele Viléma po dvoře továrny a on jen křičel: "Chlapi, nemám!" Nebylo na výplaty…
