Americký prezident Barack Obama na letošním summitu G20 v čínském městě...

Americký prezident Barack Obama na letošním summitu G20 v čínském městě Chang-čou. | foto: AP

KOMENTÁŘ: Globalizace narazila na své limity. Jsou ekonomické i politické

  • 66
Podíl globálního obchodování na HDP planety nevzrostl od krize v roce 2008 a jednotlivé národní ekonomiky posilují ochranářská opatření. Nedávný summit G20 jen potvrdil, že globalizace naráží na své ekonomické a politické hranice, píše v komentáři František Strnad.

Od každoročního setkání lídrů dvaceti nejsilnějších ekonomik světa a vybraných hostů se zpravidla příliš nečeká. Bezpečnostními opatřeními protkaná seance, která má nahrazovat své starší bratry G7 a G8, za osm a půl roku svého konání ke globální stabilitě příliš nepřispívá.

Respektive jde o těleso složené z příliš odlišných ekonomik s různými politickými potřebami a v různých stadiích vývoje neschopné se na něčem domluvit. Letošní summit G20, který se konal v čínské metropoli Chang-čou, však přinesl několik zajímavých poznatků, a nejen proto, že Číňané se cítí více a více na koni.

Asertivita Čínské lidové republiky byla zjevná již před začátkem akce, která skončila minulé pondělí. Médii prosákly obrázky amerického prezidenta Baracka Obamy, kterak po příletu opouští palubu svého boeingu bez přistaveného schodiště s povinným červeným kobercem.

Diplomatické faux pas, nebo dobře promyšlený políček? Svět se shoduje na tom, že o náhodu rozhodně nešlo. Patrně stále nejmocnější muž světa byl totiž jediným státníkem dvacítky, kterému se standardní pocty nedostalo. Z hlediska čínské diplomacie nejde o anomálii, nutno však podotknout, že ještě před pár lety by si Peking tak okatý šťouchanec ke svému globálnímu rivalovi nedovolil.

To, že jsou Číňané o své nepostradatelnosti přesvědčeni, prokázal i místní funkcionář, když se za pokřiku „Tohle je naše země!“ pokusil zamezit přístupu amerických novinářů ke svému prezidentovi. Čína dává jasně najevo, že nyní se jezdí za ní.

Ani výběr Chang-čou jakožto místa konání summitu nebyl náhodný. Nynější prezident Si Ťin-pching totiž sám ještě jako stranický šéf provincie Čen-ťiang dohlížel na dramatickou přeměnu města na technologické centrum, v němž dnes například sídlí internetová megatržnice Alibaba.

Čína a potažmo Chang-čou představují klasické příklady globalizace, stejně jako je summit G20 jejím nevyhnutelným důsledkem. Jenže, jak se zdá, globalizace za poslední roky tvrdě naráží na své limity, a v některých ohledech dokonce zařazuje zpátečku.

Čísla hovoří jasně. Podíl globálního obchodování na HDP planety nevzrostl od krize v roce 2008, ze které se světová ekonomika teprve vzpamatovala. Globální HDP sice pozvolně roste, objem přímých investic jednotlivých zemí ve světě - klíčový ukazatel - se však zpomalil. Hlubší ekonomická integrace nyní stagnuje a globalizaci už nežene hospodářský růst, tak jako v minulosti. HDP planety má podle Mezinárodního měnového fondu letos růst tempem 3,1 procenta.

Mezinárodní smlouvy korodují

Na jednu stranu je to logické. Ekonomickopolitické kroky, které USA učinily pro obnovení světa zpustošeného druhou světovou válkou, byly úspěšné. Marshallův plán postavil na nohy západoevropské země, které byly v troskách. Outsourcing amerického výrobního sektoru do zemí jihovýchodní Asie vedl ke vzniku ekonomických tygrů, ze kterých se postupem času staly poloindustriální rozvojové trhy. Komoditní supercyklus nakopl hospodářský růst jihoamerického mamuta Brazílie a slušně se až donedávna dařilo i Rusku.

Čínský zázrak, který průběžně přešel na centrálně plánovanou průmyslovou ekonomiku, během pár desetiletí vytvořil několikasetmilionovou střední střídu. Úkaz, jenž stejně jako někdejší ekonomická síla USA nemá v historii paralelu. Zlepšení ekonomické situace zmíněných zemí vede nevyhnutelně k větší domácí spotřebě a rozvoji trhu služeb. To se ve výsledku odráží na nižším globálním obchodování a růstu.

Pozvolna zpomalující čínský drak k celosvětovému růstu poslední roky už přispívá větší mírou než USA, a právě to je jedním z hlavních důvodů asertivity Pekingu.

Dalším podstatným jevem pro útlum globalizace je vzestup ochranářských tendencí jednotlivých národních ekonomik. Kandidát na amerického prezidenta Donald Trump se netají tím, že po svém zvolení začne přepisovat podle něj nevýhodné mezinárodní smlouvy, a to včetně severoamerického paktu NAFTA či nedobře vyjednané Transpacifické smlouvy. Od té se částečně distancuje i Trumpova protikandidátka Hillary Clintonová, která přitom jako ministryně zahraničí obchodní partnerství vyjednávala.

Nejhůře na tom je vyjednávání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP), které mělo propojit dva největší světové trhy - USA a EU. Smlouvu minulý týden kritizovala nejedna evropská země, a to oprávněně. Jedním z důsledků globalizace jsou gigantické nadnárodní korporace, které se masivně podílejí na zaměstnanosti a růstu HDP.

Přebujely však do té míry, že si skrze své mocné lobby částečně zprivatizovaly legislativní proces. A právě na to poukazují jednotlivé národní vlády v EU. TTIP je smlouva, kterou si korporátní lobby vyjednaly s úředníky v Bruselu, aniž přitom braly v potaz ekonomické zájmy jednotlivých států, které si takovou míru ztráty kompetencí už nechtějí nechat líbit.

Tím se obloukem vracíme k poslednímu zasedání G20. Globalizace částečně narazila na své limity - ekonomické i politické. Svět se po přesunutí ekonomického těžiště směrem na východ nebude pohybovat čistě v intencích západních podniků a ekonomik. Naopak se stává multilaterálním bojištěm zájmů velkých ekonomik, které kromě růstu HDP zohledňují i své občany a politické přesvědčení. Setkání lídrů skupiny G20 je hodnotné cvičení mezinárodních lídrů. Velké výsledky od něj však ani do budoucna nejspíš čekat nemůžeme.