Světové podniky zasáhla v posledních měsících doslova vlna propouštění. Odcházejí i ty největší manažerské hvězdy, které měly ve své firmě neotřesitelnou pozici. Světové trhy k nim vzhlížely s úctou a každý jejich krok byl považován za takřka geniální operaci, která dá jejich podniku obrovskou výhodu proti konkurenci do budoucna.
Co se tedy změnilo, že se nyní situace tak radikálně obrátila?
Bublina splaskla
Proměnila se především celková ekonomická situace ve světě. Pryč jsou doby, kdy zejména ve Spojených státech snad všichni věřili, že růst hospodářství potrvá navěky.
Jenže po vrcholu na přelomu tisíciletí přišla hubenější léta. Dostavilo se ekonomické zpomalení, v některých zemích, a to těch nejsilnějších, se začalo mluvit dokonce o recesi. Zároveň s tím přišlo i ochlazení nákupní horečky na světových burzách.
A to byl kámen úrazu - investoři totiž přestali mít zájem o akcie většiny firem. To platí zejména o ty z oblasti telekomunikací, počítačů či internetu.
Jenže právě tyto firmy v předchozí euforii investovaly obrovské finanční prostředky do své expanze. Na nákupy slabších konkurentů, které jim měly připravit dominantní roli do budoucích let, si napůjčovaly u bank a ručily za ně svými akciemi. Jenže když splaskla bublina euforie a o jejich akcie začal klesat zájem, firmy zjistily, že začínají mít se splácením svých závazků problémy.
Na zhoršující se stav ekonomiky tak doplatil například šéf italské automobilky Fiat Paolo Cantarella. Stagnující prodej vozů a vysoké ztráty přinutily italskou automobilku šetřit a propouštět. Restrukturalizace však stále nepřináší kýžené výsledky, a Cantarella se proto před prázdninami musel po třech letech v šéfovském křesle poroučet.
Podobně dopadl loni na podzim i ředitel konkurenční americké automobilky Ford Jacques Nasser. Po čtvrtletní ztrátě musel odejít, když se navíc ukázaly jako nepřekonatelné jeho rozpory s druhým šéfem ve firmě, potomkem jejího zakladatele Williamem Fordem III.
Arogance moci
Na podobné problémy, zvláště na prudký propad akcií společnosti, který zejména akcionáři nevidí vůbec rádi, doplatili i šéfové dvou evropských kolosů - Ron Sommer z Deutsche Telekomu a Jean-Marie Messier z francouzského Vivendi Universal.
Oba muže spojuje jedna vlastnost - byli považováni za sebejisté, někdy až arogantní šéfy, kteří vládli svým impériím železnou pěstí. Jenže oba zřejmě zapomněli, že nejsou neomezenými pány ve svých firmách a že jsou vlastně najaté síly. Sloužit totiž mají svým akcionářům. A ti je nakonec také poslali pod vodu.
Ron Sommer několikrát ustál tlaky na své odvolání. A to přesto, že akcie bývalého německého telekomunikačního monopolu, který předělal do pružného a silného evropského kolosu, klesly za poslední dva roky téměř o devadesát procent.
Nakonec mu však srazila vaz skutečnost, že u našich západních sousedů budou za pár měsíců volby. Stávající německá vláda, která je s více než 40 procenty stále ještě zdaleka největším akcionářem firmy, se totiž rozhodla, že by se jí mohly hodit hlasy zhruba tří milionů voličů, kteří jsou drobnými akcionáři Deutsche Telekomu. A tak jejich volání vyslyšela a přes odpor managementu, ale i firemních odborů nakonec Sommera tento měsíc odvolala.
Podobně dopadl i Jean-Marie Messier. Díky koupi studií Universal od kanadského Seagramu vytvořil z bývalého francouzského vodárenského monopolu mediální kolos.
Ani on však nezabránil poklesu akcií své společnosti o 75 procent. A když začal ztrácet na popularitě, zejména po odvolání populárního šéfa televize Canal Plus, jeho pád byl jen otázkou času - ani jeho vize, jak se dostat z krize, nezabírala dostatečně rychle.
Někteří silní a známí bossové se pokusili udržet se ve funkci nebo získat finanční výhody s pomocí ne příliš čistých triků. Buď se na nich přímo podíleli, nebo alespoň dělali, že je nevidí. Řeč je o machinacích s hospodářskými výsledky firem, jejichž lavina se spustila po aféře Enronu.
Úspěch za každou cenu
Energetická firma Enron byla první, která pohořela na vykazování zisků, i když byla ve skutečnosti ztrátová. A právě šéf Enronu Kenneth Lay byl první z velkých jmen, kdo na tyto triky doplatil.
Enron po aféře vyhlásil krach a chvíli držel primát největšího bankrotu v amerických dějinách. Tento týden ho však trumfl druhý největší operátor pevných telefonních linek v USA - WorldCom. Jeho management již přiznal podobné účetní machinace, ale šéf a "tvůrce" WorldComu Bernie Ebbers kvůli němu odstupovat nemusel.
Své funkce se totiž vzdal již několik týdnů před tím, než se aféra provalila. Důvodem jeho rezignace byl ostatně jiný skandál, týkající se příliš výhodné osobní půjčky, kterou si Ebbers od své vlastní firmy vzal.
Neslavně skončila i další ikona světové ekonomiky Dennis Kozlowski z amerického konglomerátu Tyco, kdysi považovaný právě společně s Ebbersem za jednoho z nejagresivnějších světových manažerů. Také akcie Tyca sice prudce klesly, Kozlowski však musel rezignovat kvůli skandálu s nepřiznanými daněmi za nákup uměleckých předmětů.
Přijdou změny
Podle odborníků nemusí být zatím vlna propouštění i těch největších manažerských es ještě zdaleka u konce. Kromě toho, že tak končí jedna epocha, mohou očekávané změny přinést i něco dobrého. Když už nic jiného, tak alespoň to, že se zpřísní pravidla - třeba při vyplácení odměn šéfům, kteří si je doposud schvalovali ve spolupráci s jimi navrhovanými správními radami v podstatě v libovolné výši.
Zpřísní se zřejmě kontroly účetnictví, kterým nyní po aférách v Americe již nikdo nevěří. Pozitivním jevem by mohla být i větší ostražitost investorů v tom, kam vloží své peníze. Snad tak již skončí honba jednotlivých firem za co možná nejvyšší cenou svých akcií.
To by mělo být do budoucna jen jedním z kritérií, která budou investoři sledovat. O skutečném zdraví firem však vypovídá i mnoho dalších čísel. A ta si teď musí všichni ohlídat.
