Tuhé maso a omáčky bez chuti, v nichž si číšník máčí palec, rozkydlé bramboráky – tak jsme popisovali některá jídla v restauracích u hradů a zámků v testu před deseti lety. Jen ve třech podnicích jsme se tenkrát dobře najedli, ostatní z celkem 14 byly nanejvýš průměrné – a o dvou jsme dokonce napsali, že jejich jídlo je nepoživatelné.
O dekádu později můžeme s klidným svědomím prohlásit: česká gastronomie se zvedá, a to nejen ta luxusní (a drahá), ale i ta vcelku obyčejná, turistická. Z dvanácti testovaných restaurací jsme čtyři ohodnotili pěti a další dvě pak čtyřmi hvězdičkami – to znamená, že v polovině testovaných podniků jsme se najedli velmi dobře.
Ukázalo se však také, že v úrovni podniků jsou pořád velké rozdíly – a že ani tak nezáleží na ceně, jako spíše na přístupu majitelů. Vždyť hospoda u Karlštejna, která patřila mezi nejhorší, byla i jednou z nejdražších; a naopak, první restaurace v pořadí mají ceny docela přívětivé. Nejhůře jsme dopadli v Telči; žádná velká sláva to nebyla ani na Bouzově a Bečově nad Teplou.
Rozporuplnou kvalitu českého pohostinství sleduje i Pavel Maurer, který vydává průvodce českou gastronomií Grand Restaurant. „Za posledních deset let vidím určitě vzestupnou tendenci, ale ne všude. Kvalita stoupá u těch lepších a dražších podniků, které si mohou dovolit kvalitnější suroviny a pořádné kuchaře,“ hodnotí.
„Pokud se však dívám statisticky na celorepublikový průměr, tedy i na restaurace spíše obyčejnější, lacinější, to je často katastrofa. Je tu vidět nedostatek kvalifikovaného personálu na place i v kuchyni, též je znát, že se používají ty nejlacinější suroviny, polotovary a že mají problém udržet stálou kvalitu,“ říká Maurer.
Mexickému kotlíku se vyhněte
My jsme se v testu neřídili žádným průvodcem, vybírali jsme vždy namátkou z restaurací v dostupné cenové hladině v nejbližším okolí památek – seznam těch nejnavštěvovanějších nám dodal Státní památkový ústav. Úplně jsme ovšem vynechali hlavní město Prahu, kde bychom těžko vybírali podnik nedaleko památky; to jsou prakticky všechny.
Problém s hledáním jsme měli také v Českém Krumlově a v Telči. V renesanční metropoli bylo úplně všude obsazeno, azyl jsme našli až v restauraci U Marušky. A právě tam jsme utrpěli nejhorší zážitek testu. Mexický kotlík jsme popsali slovy: „Vysloveně příšerný, jen pár deka vepřového masa s ohřátou naloženou zeleninou a protlakem, navrch studená feferonka.“
Podobné to bylo také na Bouzově. Játra vázla v krku, omáčka byla moučná, špenát neochucený – výpečky i brambory se dají udělat lépe. „Na to, jaký je to turistický magnet, tu chcípl pes,“ objevilo se v hodnocení. Na druhou stranu však hodnotitelé pochválili řízek, který se kuchaři „velmi povedl“.
Velký problém najít dobře vařící, a přitom cenově dostupnou restauraci jsme měli i v Českém Krumlově, který se pomalu mění v turistické panoptikum s neúnosnými cenami. Nakonec jsme narazili na Travellers Restaurant, kde měli ceny poměrně slušné. Stejně jako kvalitu jídla, porce ovšem byly dost malé.
Nejlepší jídlo u skanzenu
Většinou jsme ovšem byli spokojeni, až nadšeni. Pokud bychom měli vybrat vítěze testu, byla by to Hamerská krčma nedaleko skanzenu Veselý Kopec. Vaří tu výtečně, za staročeské speciality zaplatíte přijatelné ceny, například kachní stehno s červeným zelím slazeným povidly a hamerskými bramborovými plackami přijde na 199 korun; my ochutnali halušky za 116 Kč. Pochvalovali jsme si i přírodní limonády, půllitr za padesát korun.
Podobně nás nadchla hospůdka Vystřelený vočko u hradu Rabí. Moderní restaurační koncept – na lístku jen desítka jídel, zato pečlivě připravených, vyrobených z kvalitních surovin, slušné porce (knedlíky se ani nedaly dojíst), posezení ve dvorku malého domečku s pískovištěm – ráj pro rodiče s dětmi. K tomu přidejte milou a rychlou obsluhu a máte koktejl, z něhož se s radostí napije každý turista.
Velmi spokojeni jsme byli také v Kroměříži a v Lednici, celkem dobře jsme pochodili i na Kuksu či v Hradci nad Moravicí.
Léto je nejhorší
Pro test jsme si záměrně vybrali dobu, kdy po památkách jezdí nejvíce lidí. Pavel Maurer však upozorňuje na „letní paradox“. „Právě v létě mají majitelé podniků největší problém se sháněním personálu kvůli dovoleným, týká se to obsluhy i kuchařů. A výkyvy v kvalitě jsou ve srovnání se zbytkem roku nejhorší,“ vysvětluje Maurer.
To se také potvrdilo v rozpačitém dojmu z většinou brigádnické obsluhy, proto jsme její úrovni nedávali takovou váhu, jakou by si zasloužila. Zaměřili jsme se hlavně na jídlo, hygienu a vybavení pro děti.
S čistotou jsme byli až na malé výjimky spokojeni. Čisté stoly jsou dnes samozřejmostí, většinou i vzorně uklizené toalety. Teplá voda na nich však standardem není, občas jsme se setkali i s látkovým ručníkem, což je dost nehygienické.
O dost horší je situace s vybavením pro děti. Ve všech podnicích sice udělají dětské porce, občas se najdou i dětská menu – ale většinou to nejsou jídla vhodná pro děti, často smažené se smaženým.
Rozšířily se i „dětské koutky“, ale často to bývají jen plastové židličky a pár hraček někde stranou. Ani přebalovací pulty stále nepatří k běžnému vybavení toalet restaurací – z našich 12 je měli jen v pěti.
