Treichl: Spořitelna nás zachránila

  • 4
Od roku 1997, kdy se stal šéfem Erste bank, proměnil Andreas Treichl menší vídeňskou banku v jednoho z nejagresivnějších hráčů ve středoevropském bankovnictví. V roce 2000 koupil Českou spořitelnu, z níž je teď nejlukrativnější část impéria. Dává Erste sílu překonat potíže v Rakousku.

Padesátiletý Andreas Treichl už do Česka jezdí jenom občas. Teď řeší hlavně těžký konkurenční boj bank v Rakousku a také se snaží koupit spořitelnu v Bulharsku a vymýšlí, jak zvýšit podíl Erste v Maďarsku. V bilancování jeho kariéry v Erste i v ziskovosti banky však Česko stále dominuje.

Se kterou zemí trávíte nejvíc času?

To se mění. Kromě domova je to teď Chorvatsko, pak taky hodně řeším Bulharsko, kde jsme deklarovali zájem koupit banku, pak se budu zabývat Maďarskem, kde chceme určitě nějak zvýšit podíl na trhu. Ale brzo se také chystám do Prahy.

Podle analytiků je teď vaší Achillovou patou Rakousko.

Je to nejslabší část. Je to těžký trh, v kterém se pohybujeme. Je tady spousta bank, které nefungovaly v normálních podmínkách. A za posledních 50 let tento stav způsobil to, že Rakušané dostávají asi nejlepší služby za asi nejlevnější ceny. Ale my jsme ve společném trhu a ceny rizika a bankovních produktů v eurozóně se budou postupně sbližovat.

Co to bude znamenat pro Čechy? Zdraží se?

Ne, ne. To se bude týkat třeba Rakušanů, protože ti si budou muset zvyknout na realitu a na ten fakt, že trh ceny zvýší. Ale to je Rakousko. Nemyslím si, že se ceny v Česku celkově se zvýší, i když detaily neumím.

Po zdražení poplatků spořitelny se objevily názory, že Češi doplácejí na levnější služby v Rakousku.

To si možná může někdo myslet. Ale my jsme v konkurenci s ostatními českými bankami a řekl bych, že pro Čechy je zdravější, aby si zvykli na normální ceny v Evropě. Ceny za bankovní služby jsou možná v Čechách vyšší než v Rakousku, ale ve srovnání s cenami ve většině Evropy nejsou vůbec vysoké.

Musíte se vůbec ještě o spořitelnu tolik starat?

Jsem pořád šéfem dozorčí rady. A my jsme strategický vlastník, ne finanční. Pro nás je Česko jednou z nejdůležitějších součástí. Žije tam 40 procent našich klientů, takže je samozřejmé, že tam trávím čas.

Jaké problémy v Česku ještě řešíte v Rakousku?

Pořád je tu ještě několik věcí, které nám leží v hlavě. Ale nechce se mi o nich mluvit do novin.

Je to třeba IT?

S IT je to tak, že to nebude nikdy perfektní. Ale co pořád řešíme, jsou otázky, jak vést jednotlivé části byznysu a jednotlivé lidi, a to vyžaduje, aby se člověk čas od času objevil.

Jste spokojený s šéfem spořitelny Jackem Stackem?

Určitě. Jsem moc spokojený.

Jak dlouho si ho tam ještě necháte?

Nevím. Myslím si, že ho to baví a odvádí skvělou práci.

Nevolal vám někdy v začátcích, Andreasi, odvez mě odsud, já už to tady nevydržím?

Ano, někdy volal, ale to už je dávno. Teď už je to naopak.

To voláte vy jemu?

Ano, on volá mně a já jemu. Mluvíme spolu často.

Co jste mu tehdy řekl?

Pozval jsem ho na víkend, aby přijel a odpočinul si. Je to dospělý muž a na začátku byl frustrován. V prvním roce jsme proto společně trávili dost času a řešili jsme spoustu problémů. Ale teď máme daleko rovnocennější vztah. On chce určité věci od nás a je velice otevřený, ale je to daleko víc na profesionální úrovni.

A spořitelna dělá spoustu věcí lépe než my, stali se z nás partneři. To se týká všech členů představenstva. Doprava mezi Prahou a Vídní je obrovská, něco se řeší po telefonu, něco e-mailem, často se navštěvujeme. Češi jsou taky v našem due diligence týmu v Bulharsku. Takže když mi chce Jack říci, Andreasi, to, co děláš, je blbost, tak mi to řekne.

A říká vám to?

Samozřejmě. V tom je naše síla.

V tom se asi lišíte od ostatních zahraničních vlastníků bank.

Já nevím, jak je to v Komerční bance nebo v ČSOB, protože tam nechodím. Když se vidím se svými kolegy z jejich mateřských bank, Société Générale v Paříži a KBC v Bruselu, tak je znát, že náš přístup se liší. Pro ně jsou banky v regionu pobočky, které tam jsou, aby vydělávaly peníze, ale nejsou to instituce, s kterými by příliš blízce spolupracovali.

Ale pro ně je tento region proporcionálně méně významný než pro vás.

To ano, ale třeba v Chorvatsku jsme na tom my podobně jako SocGen v Česku a k chorvatským kolegům se chováme stejně.

Řekl jste, že kdybyste tehdy nekoupili spořitelnu, tak by Erste už neexistovala. Co jste tím myslel?

To jsem řekl špatně. Kdybychom spořitelnu nekoupili, tak bychom určitě existovali, protože nikdo by si nechtěl koupit jenom rakouskou banku. A my jsme na tom úplně nejhorším trhu v Evropě, v Rakousku. Ale právě náš byznys ve střední Evropě nás posiluje i doma.

A jste terčem nabídek ke koupi?

Jsme, už z podstaty toho, že to, co je atraktivní, přitahuje nabídky. A čím silnější ve střední Evropě budeme, tím atraktivnějšími se staneme. Ale nikdo nás nepřevezme proti naší vůli. Kdyby nás někdo chtěl koupit, tak by musel zaplatit šílenou cenu. Ale šíleného vlastníka bychom nechtěli.

A telefonují vám zájemci?

No, každý den ne, ale telefonují. Ale my teď ještě chceme růst. V nejbližší době nechceme navyšovat kapitál, částečně taky proto, že teď kontrolujeme 50 procent Erste (prostřednictvím nadace AVS), a tak si udržujeme pevnou kontrolu.

Řekl jste, že během prodeje spořitelny jste zažil věci, které jste předtím nezažil. Co jste tím myslel?

Ve srovnání s Bulharskem nebo Slovenskem šlo ve spořitelně daleko víc o emoce. Šlo o to, že tehdejší politická situace byla hodně složitá. A vláda musela tu transakci bránit, a přitom mohl kterýkoliv poslanec napadat fakt, že banku prodává za 19 miliard, a přitom z ní vytáhne na desítky miliard v rizikových aktivech. A pro nás to bylo také těžké.

Byla to naše první a nejvýznamnější akvizice. A odehrávala se v době, kdy se členem rakouské vlády stala strana Svobodných Jörga Heidera a Česko bylo jednou ze zemí, které Rakousko odsoudily. Proto byla velká rakouská investice pro Čechy těžko stravitelná.

My i vláda jsme měli silnou pozici a zároveň jsme strašně chtěli se dohodnout. Ale strávili jsme hodně času hádkami a bojem jak ve Vídni, tak v Praze, abychom našli kompromis.

K fyzickým bojům nedošlo?

To ne, ale moc nechybělo. Bylo to velmi stresující.

Jak jste to prožíval vy osobně?

Bylo to hodně drsné. Několikrát jsem přijížděl do Vídně a byl jsem přesvědčen o tom, že privatizace krachla. Hodně jsem vykouřil a byl jsem hodně nervózní.

Jak dlouho budete šéfem Erste?

Zrovna jsem nad tím přemýšlel. Jestli mi dozorčí rada a zdraví dovolí, tak bych tady chtěl ještě patnáct let zůstat. Kdybych odešel odsud, tak bych musel odejít z bankovnictví úplně.

To jsou ty ostatní banky o tolik horší? Třeba americký bankovní obr Chase, kde jste kdysi pracoval?

Žádná jiná finanční společnost nemá takové šance jako my. Jsou banky, které jsou mocnější a větší, které platí svým šéfům více. Ale jestli se budeme snažit, budeme mít štěstí a vyhneme se tomu, aby nás někdo koupil, tak si myslím, že lepší místo není.

Co se vám nelíbilo na Chase?

Tam jsem nebyl šéfem. Navíc Chase byla banka na cestě dolů, a tady jsem na cestě nahoru. Mám šanci něco vybudovat. Ředitelé často berou všechny úspěchy na sebe a za chyby viní ty ostatní. Já mám taky svoje chyby, ale neřeknu jaké. Ale tato banka se zásadně změnila a já věřím, že beze mě by se 95 procent těchto změn neodehrálo.

A jak to změnilo vás?

No, vážím stejně, mám víc šedých vlasů, ale jinak si myslím, že mě to moc nezměnilo. To je možná jedna z mých slabostí, ale držím si odstup. To si myslím, že je důležité, a to se mi také líbí na Jacku Stackovi. Asi bych ze sebe nestrhával trička ostatních bank jako on, ale taky mě baví občasné legrácky.

Tvrdíte, že současná Erste je hlavně vaše dílo. Pracujete na něm hodně?

Mám pár týdnů ročně dovolenou, ale pracujeme tady všichni tvrdě a jen pro Erste.

Jste tak zaměstnaný prací, že už nejezdíte na Harley Davidsonu?

Ne, pořád jezdím 400 kilometrů za rok. Ale jenom jedenkrát. Vždycky si jedu vyzvednout novou licenci a pak jedu na výlet. Mám tři malé děti, takže chci trávit čas i s rodinou.