V průběhu své podnikatelské dráhy si sáhl až na dno, z něhož se mu nakonec podařilo odrazit. Dnes jeho firma prosperuje a zaměstnává stabilně okolo deseti lidí. Podle jeho názoru tkví problém malých živnostníků včetně truhlářských mistrů v tom, že svou práci a firmu řídí pocitově, nikoli jako podnikatelé, kteří hledí na ekonomickou realitu. "Jako by dnes malému tuzemskému podnikateli stačilo jen vydělávat na trochu lepší život - koupit si místo desítky piva dvanáctku, mít silnější vůz a několikrát týdně povečeřet v restauraci. Zvětšovat firmu s vědomím budoucí prosperity je často vůbec nezajímá," dodává Čermák.
PORADENSTVÍ JE PRO MNOHÉ PLÝTVÁNÍ PENĚZI
Truhláři dnes nemají v tuzemsku ani vlastní sdružení, které by jim poskytovalo například užitečné informace z oboru. "Neoficiálně se snažíme podnikatelům, kteří se na nás obrátí, předávat zkušenosti, které jsme sami získali u odborníků. Když se naše firma dostala před časem do problémů, obrátili jsme se na člověka, který se zabývá poradenstvím pro malé a střední truhlářské firmy v Německu," uvádí Josef Čermák. Podle jeho slov považuje ještě řada tuzemských majitelů truhlářských dílen poradenskou činnost za zbytečné vyhazování peněz. Někdy je jejich představa opodstatněná - vychází ze zkušeností s poradenskými společnostmi, které řeknou za "velké" peníze, co dělá podnikatel špatně, lepší cestu však neukážou.
V současné době, kdy výrazně rostou provozní náklady, například cena kubického metru dřeva je v porovnání s počátkem devadesátých let zhruba trojnásobná, však může být dobře promyšlená ekonomika provozu jedinou záchranou. "Z rozhovorů s truhláři, kteří jsou našimi zákazníky, například vím, jak živelně tvoří své ceny. Spočítají cenu materiálu a k tomu si něco přihodí za práci. Režie firmy jim často uniká," říká Čermák.
ZAKÁZEK JE HODNĚ, DLUŽNÍKŮ TAKÉ
Přestože má velká část truhlářských firem dostatek práce - zejména ty ve velkých městech a jejich okolí, kde se hodně staví -, nepatří podnikatelé v tomto oboru obvykle k těm, kteří se projíždějí v mercedesech. Truhláři prý dnes pracují zhruba s deseti- až dvacetiprocentní mírou zisku. Vzhledem ke zmíněným živelným kalkulacím někdy i nižší. Což je například v porovnání s obchodníky výrazně méně.
Důvodů relativní chudoby oboru je ovšem více. Vedle neznalosti základních ekonomických pravidel k nim patří velká konkurence, která tlačí ceny dolů a ničí zejména menší vesnické dílny, bolavým místem jsou také neplatiči.
"Zakázek máme hodně, více než před několika lety. I přes to, že v okruhu zhruba deseti kilometrů funguje asi patnáct až dvacet konkurentů," říká Antonín Petráček, majitel truhlářství v Nučicích. "V současné době však máme pohledávky větší než jeden milion korun," stěžuje si podnikatel a dodává, že neplatiče považuje za jeden z nejvážnějších problémů.
"Když si někdo kupuje auto, neodjede v něm, dokud nezaplatí. My musíme nábytek nejdříve vyrobit a namontovat. Dostat ze zákazníků doplatek je někdy velmi obtížné," dodává Petráček. Obvykle si totiž truhláři účtují předem jako zálohu na materiál padesát procent dohodnuté ceny. Zbytek se doplácí až při předání zboží. Na jiné podmínky podle Jaroslava Malhouse, majitele pražské truhlářské firmy, dnes zákazník ani nepřistoupí.
Malhousovo truhlářství má špatné zkušenosti zejména se stavebními firmami. Ty mají podle jeho slov ještě horší platební morálku než soukromníci. Podle obou podnikatelů přitom účinná "páka" na dlužníka skoro neexistuje. "Před pěti lety jsme předali zákazníka, který neplatil, policii. Druhý den nám pár chlápků vymlátilo v domě okna. Policie však zastavila stíhání pro nedostatek důkazů," dokresluje situaci Antonín Petráček.
Jednou z možností, jak se proti neplatičům bránit, je dobře sepsaná smlouva s ustanovením, že zboží zůstává v majetku firmy až do doby, než ho zákazník celé zaplatí. Také informace, komu se raději vyhnout, si obvykle vyměňují truhláři vzájemně mezi sebou. "Přijíždějí ke mně zhruba dvě třetiny truhlářů z Prahy a okolí. Bavíme se o problémech se zákazníky, které pak můžu předávat dál," říká Josef Čermák. Antonín Petráček potvrzuje, že se na setkáních v dýhárně "při kávě" s ostatními truhláři dozví mnoho užitečného.
VYBAVENÍ DÍLNY LZE POŘÍDIT NA LEASING
Zřízení nové truhlářské dílny dnes vyžaduje nejméně jeden milion korun potřebných na nákup základních strojů. Další dva miliony spolkne například lepička na hrany, za dvě stě padesát až pět set tisíc se pořídí formátovací pila, stejně drahá je fréza, na ruční nářadí potřebuje podnikatel zhruba půl milionu korun.
Pokud se spokojí se staršími stroji, může u specializovaných firem nakoupit starší zařízení zhruba za poloviční ceny. "Starší litinové stroje například ze šedesátých či sedmdesátých let jsou mnohdy lepší než nové. Před časem jsme koupili nové zařízení od německého výrobce a máme s ním potíže," uvádí Jaroslav Malhous. Starší zařízení koupená z druhé ruky, tedy nikoli u specializovaného dodavatele, však často nesplňují bezpečnostní normy. "Kontroly prověřující bezpečnost strojů dnes chodí v průměru dvakrát do roka," upozorňuje Jaroslav Malhous.
Kde má začínající podnikatel vzít na vybavení potřebné peníze? Podle výpovědí majitelů již fungujících dílen jsou na truhlářskou technologii ochotny banky půjčovat větší, to znamená milionové částky. Požadují však vysoké a kvalitní záruky, nejlépe v podobě nemovitostí, a úrok mezi sedmnácti až dvaceti procenty. Pokud podnikatel neuspěje v bance, může se obrátit na leasingovou společnost. Na menší zařízení za ceny počítané ve statisících poskytnou leasing například menší leasingové společnosti, třeba K H leasing. V případě dražších technologií doporučí leasingovou společnost prodejce. Často spolupracují například s CAC leasing či Corfinou.
PORADENSTVÍ JE PRO MNOHÉ PLÝTVÁNÍ PENĚZI
Truhláři dnes nemají v tuzemsku ani vlastní sdružení, které by jim poskytovalo například užitečné informace z oboru. "Neoficiálně se snažíme podnikatelům, kteří se na nás obrátí, předávat zkušenosti, které jsme sami získali u odborníků. Když se naše firma dostala před časem do problémů, obrátili jsme se na člověka, který se zabývá poradenstvím pro malé a střední truhlářské firmy v Německu," uvádí Josef Čermák. Podle jeho slov považuje ještě řada tuzemských majitelů truhlářských dílen poradenskou činnost za zbytečné vyhazování peněz. Někdy je jejich představa opodstatněná - vychází ze zkušeností s poradenskými společnostmi, které řeknou za "velké" peníze, co dělá podnikatel špatně, lepší cestu však neukážou.
V současné době, kdy výrazně rostou provozní náklady, například cena kubického metru dřeva je v porovnání s počátkem devadesátých let zhruba trojnásobná, však může být dobře promyšlená ekonomika provozu jedinou záchranou. "Z rozhovorů s truhláři, kteří jsou našimi zákazníky, například vím, jak živelně tvoří své ceny. Spočítají cenu materiálu a k tomu si něco přihodí za práci. Režie firmy jim často uniká," říká Čermák.
ZAKÁZEK JE HODNĚ, DLUŽNÍKŮ TAKÉ
Přestože má velká část truhlářských firem dostatek práce - zejména ty ve velkých městech a jejich okolí, kde se hodně staví -, nepatří podnikatelé v tomto oboru obvykle k těm, kteří se projíždějí v mercedesech. Truhláři prý dnes pracují zhruba s deseti- až dvacetiprocentní mírou zisku. Vzhledem ke zmíněným živelným kalkulacím někdy i nižší. Což je například v porovnání s obchodníky výrazně méně.
Důvodů relativní chudoby oboru je ovšem více. Vedle neznalosti základních ekonomických pravidel k nim patří velká konkurence, která tlačí ceny dolů a ničí zejména menší vesnické dílny, bolavým místem jsou také neplatiči.
"Zakázek máme hodně, více než před několika lety. I přes to, že v okruhu zhruba deseti kilometrů funguje asi patnáct až dvacet konkurentů," říká Antonín Petráček, majitel truhlářství v Nučicích. "V současné době však máme pohledávky větší než jeden milion korun," stěžuje si podnikatel a dodává, že neplatiče považuje za jeden z nejvážnějších problémů.
"Když si někdo kupuje auto, neodjede v něm, dokud nezaplatí. My musíme nábytek nejdříve vyrobit a namontovat. Dostat ze zákazníků doplatek je někdy velmi obtížné," dodává Petráček. Obvykle si totiž truhláři účtují předem jako zálohu na materiál padesát procent dohodnuté ceny. Zbytek se doplácí až při předání zboží. Na jiné podmínky podle Jaroslava Malhouse, majitele pražské truhlářské firmy, dnes zákazník ani nepřistoupí.
Malhousovo truhlářství má špatné zkušenosti zejména se stavebními firmami. Ty mají podle jeho slov ještě horší platební morálku než soukromníci. Podle obou podnikatelů přitom účinná "páka" na dlužníka skoro neexistuje. "Před pěti lety jsme předali zákazníka, který neplatil, policii. Druhý den nám pár chlápků vymlátilo v domě okna. Policie však zastavila stíhání pro nedostatek důkazů," dokresluje situaci Antonín Petráček.
Jednou z možností, jak se proti neplatičům bránit, je dobře sepsaná smlouva s ustanovením, že zboží zůstává v majetku firmy až do doby, než ho zákazník celé zaplatí. Také informace, komu se raději vyhnout, si obvykle vyměňují truhláři vzájemně mezi sebou. "Přijíždějí ke mně zhruba dvě třetiny truhlářů z Prahy a okolí. Bavíme se o problémech se zákazníky, které pak můžu předávat dál," říká Josef Čermák. Antonín Petráček potvrzuje, že se na setkáních v dýhárně "při kávě" s ostatními truhláři dozví mnoho užitečného.
VYBAVENÍ DÍLNY LZE POŘÍDIT NA LEASING
Zřízení nové truhlářské dílny dnes vyžaduje nejméně jeden milion korun potřebných na nákup základních strojů. Další dva miliony spolkne například lepička na hrany, za dvě stě padesát až pět set tisíc se pořídí formátovací pila, stejně drahá je fréza, na ruční nářadí potřebuje podnikatel zhruba půl milionu korun.
Pokud se spokojí se staršími stroji, může u specializovaných firem nakoupit starší zařízení zhruba za poloviční ceny. "Starší litinové stroje například ze šedesátých či sedmdesátých let jsou mnohdy lepší než nové. Před časem jsme koupili nové zařízení od německého výrobce a máme s ním potíže," uvádí Jaroslav Malhous. Starší zařízení koupená z druhé ruky, tedy nikoli u specializovaného dodavatele, však často nesplňují bezpečnostní normy. "Kontroly prověřující bezpečnost strojů dnes chodí v průměru dvakrát do roka," upozorňuje Jaroslav Malhous.
Kde má začínající podnikatel vzít na vybavení potřebné peníze? Podle výpovědí majitelů již fungujících dílen jsou na truhlářskou technologii ochotny banky půjčovat větší, to znamená milionové částky. Požadují však vysoké a kvalitní záruky, nejlépe v podobě nemovitostí, a úrok mezi sedmnácti až dvaceti procenty. Pokud podnikatel neuspěje v bance, může se obrátit na leasingovou společnost. Na menší zařízení za ceny počítané ve statisících poskytnou leasing například menší leasingové společnosti, třeba K H leasing. V případě dražších technologií doporučí leasingovou společnost prodejce. Často spolupracují například s CAC leasing či Corfinou.
