25. března 1957 se v jednom z honosných sálů Kapitolského muzea v Římě sešli lídři ze šesti evropských zemí (Beneluxu, Německa, Francie a Itálie). S obrovskou freskou zobrazující krvavou historii antického Říma za zády tu podepsali smlouvy, které měly zajistit Evropě spolupráci - a tím ji ochránit od další válečné katastrofy.
PODÍVEJTE SE NA GRAF: 50 LET EVROPSKÉ UNIE
Jak poznamenává magazín Economist, Evropa v té době prožívala zlaté časy. Německo na vlastní kůži zakoušelo, co to je "Wirtschaftswunder" (hospodářský zázrak) a Francie procházela obdobím, které si vysloužilo přezdívku "les trentes glorieuses" (slavné třicetiletí).
Ambiciózní projekt evropského svazku měl mít sice původně politický rozměr, přesvědčit o jeho přínosu bylo ale nakonec přeci jen snadnější přes konkrétní ekonomická čísla. Již v roce 1951 vzniklo Evropské společenství uhlí a oceli, smlouva z Říma měla integraci posunout dál.
Euro nebo teuro?Již od roku 1972 používaly státy ES systém "měnového hada", který vymezoval pásmo pro kolísání měn. O 7 let později vytvořily Evropský měnový systém, který zavádí zúčtovací jednotku ECU. Eurem se nyní platí ve 13 zemích,. Jeden z největších úspěchů Unie má ale také možná nejvíc kritiků. Italové si stěžují, že díky euru přišli o vlastní měnovou politiku a že ta centrální neodpovídá jejich potřebám. Stěžují si i Francouzi a v Německu si euro dokonce vysloužilo přezdívku teuro. Slovo "teuer" znamená v němčině drahý či draze. |
Hlavním problémem byla ale nedůvěra, se kterou se rodící Unie musela vyrovnávat. Sovětským svazem ovládaná východní část Evropy byla zcela ze hry a další země se zase nechtěly nechat tlačit do žádných politických svazků, připomíná Economist. Jen dva roky po podepsání smluv z Říma tak vzniká protipól tohoto projektu - Evropské společenství volného obchodu (ESVO). Tehdejší noviny to označovaly "šestka a sedmička".
Co se povedlo a co méně?
Ekonomický úspěch členských zemí budoucí EU byl ale natolik přesvědčivý, že se k ní připojovalo čím dál víc států, včetně těch sdružených v ESVO. Státy zažívaly hospodářský boom, rozvíjela se celní unie i vnitroevropský obchod, začalo se pracovat na vytvoření jednotné měny.
Propojování hospodářských politik ale nebylo vůbec jednoduché. Většina zemí sledovala spíš své národní zájmy než ty evropské. Cestu k volnému pohybu zboží, služeb, osob i kapitálu se tak do evropských dokumentů podařilo zapracovat až v roce 1986, kdy byl podepsán Jednotný evropský akt.
Zatímco na začátku provázel Unii ekonomický boom, po půlstoletí jsou ekonomické výsledky spíše rozpačité. Unii navíc rozdělovaly názory na zemědělskou politiku, kam se sypaly, a stále sypou, miliardy z evropské kasy.
Volný pohyb? I po půlstoletí dlouhá cesta
|
Zpomalení ekonomického růstu znamenalo růst euroskepticismu, a tak nadšení pro Unii nyní panuje především v nových členských státech. Po padesáti letech od podepsání smluv se mluví o krizi, kterou způsobilo rozčarování z odmítnutí ústavy v Nizozemí a Francii v roce 2005. - více zde
Určité zpomalení po "zlaté" době poválečné obnovy bylo jistě nevyhnutelné, připouští ve své studii Economist, ale otázkou zůstává, zda muselo být až tak razantní. Evropští lídři si v roce 2000 dali za v Lisabonské strategii za cíl stát se do roku 2010 nejvýkonnější ekonomikou světa. Dohnat do roku 2010 hospodářství USA ale ale ukázalo spíše kapitolou z oblasti sci-fi než reálným cílem. Lisabonská strategie skončila v troskách, a jak vypočítala asociace Eurochambers, v roce 2007 EU na USA stále ztrácí více než 20 let. - více zde
Navzdory všem euroskeptikům a kritikům Unie je ale třeba dodat, že kdyby se pováleční politici nerozhodli k nejistému projektu, protiváhou Spojených států by nyní nebyl rovnocenný partner, ale na tři desítky, převážně malých, evropských zemí.
